Chytrý člověk hledá za vším tu pravou příčinu, neboť velkohubý povrch klame a je pouze prostředkem k sobeckému cíli, a i světec sám sebe velice často usvědčí, že selhává. V temnotách a šeru pozemské existence se zdá, že pravda a láska jsou pouze snem bláznů, kteří nepohlédli životu do očí, nebo zas mantrou pyšných moralistů, ukájejících tak svůj chtíč po moci, či konečně výsměchem technokratů, v jejichž rukou se tyto dva pojmy smýkají jako nitky loutkářovy. Lidé potom dotčeně a uraženě nevěří v pravdu nebo lásku, cítí se podvedeni, zraněni a uráženi. Ale zároveň cítíme, že je výhodnější být od pravdy i lásky svobodný, necítit se jimi vázán. Člověk se pak může plněji věnovat tomu, co se jemu chce, co žádá jeho ego, jeho chtíč, jeho kořistnický a požitkářský pud. Jenže ono to tak úplně hladké a snadné není, protože člověk uprostřed společnosti chápe sám sebe prostě jinak, těžko přistoupí na to, aby byl svým okolím, svými dětmi a vlastně i sám sebou považován za lháře, sobce, za požitkářské zvíře bez svědomí.

Paradoxem pravdy a lásky je to, že ačkoli jsou stále pošlapávány a ačkoli nikdo z nás pravdu a lásku nemůže ztělesňovat, garantovat, přece je bez nich lidský život nemyslitelný. Aniž by bylo nutné a vlastně i možné pravdu definovat, zdá se zřejmé, že své děti nebudeme učit, aby soustavně lhaly a aby nehledali pravdu. Základní důvěra v mezilidské komunikaci stejně jako možnost se na něčem shodnout, vytvořit projekt a něčeho dosáhnout vyžadují přesvědčení, že pravda existuje. A stejně tak možnost, že náš společný názor bude překonán mnohem lepším návrhem někoho třetího. Transcedence pravdy, její neuchopitelnost a nedefinovatelnost jsou -- navzdory věkovité frustraci kontinentální evropské filozofie z nedosažené jistoty -- velikým ponaučením člověku o tom, že žije z kořenů, které jej absolutně přesahují, že není tím, kdo má v rukou moc definitivně vykládat a stanovovat věci. Ovšemže, říkalo se, že právě to, že nemůžeme vědět, zda Bůh je, že nedosahujeme pravdy v její absolutní čistotě, nutí ke skepsi vůči náboženské víře. Ale ta, jak lze vidět z mnoha pasáží Nového zákona, může být tím nejintimnějším, nejosobnějším uznáním transcendence pravdy v osobním vztahu k ní a nikoli pyšným, tezovitým nárokem na vystižení nekonečna lidskými (!) slovy dogmatu.

Stejně jako pravdu, ani lásku nemůže ovládnout, zfalšovat nějaký Velký bratr. Lidství je bez schopnosti milosrdenství, soucitu, ušlechtilé vstřícnosti, nezištné pomoci nemyslitelné, byť je možná takových ryzích činů v našich životech tuze málo. Navzdory těm, kdo v lásku odmítají věřit a kdo ji degradují na pud, srovnatelný s chováním štěnice, potencialita lásky, její zkalené sice, ale přece světlo, dává životu rozměr smysluplnosti, svobody a důstojnosti, vymykající se ze spárů egoismu a chtíče. Všichni cítíme onen rozdíl mezi nezištností, obětí pro druhého a čirou pomocí z lásky na jedné straně a mezi přirozenou snadností pudů a sklonů, které krouží kolem ega jako mouchy kolem lejna. A i když je lásky málo, i když nikdo z lidí nemůže být jejím dokonalým příkladem a garantem -- proto také nemůže být nikým ukradena a zůstává tu stále pro všechny, tak jako ne kněz, prostředník Boží, ale Samařan pomohl pocestnému -- přec je láska nejvyšší a nejkrásnější nadějí lidstva, smyslem, podstatou života jako života věčného.