Vystudovaný historik a generál KGB sehrál v moderních dějinách Ázerbajdžánu nezanedbatelnou úlohu. V letech 1969-1982 byl I. tajemníkem Komunistické strany Ázerbajdžánské SSR, v roce 1982 byl povýšen na post prvního náměstka předsedy Rady ministrů SSSR. Po pěti letech byl kvůli principiálním neshodám s Michailem Gorbačovem nucen rezignovat.

V roce 1993 se v důsledku státního převratu H. Alijev vrátil do vlasti. Tehdejší Ázerbajdžán, který získal nezávislost před pouhým rokem a půl, se nacházel na pokraji kolapsu. Čelil vysilující válce s Arménií o Náhorní Karabach, která stála životy desetitisíců lidí, čelil separatismu řady etnických menšin, obývajících ruské a íránské pohraničí i katastrofální sociálně-ekonomické situaci a měl vyhrocené vztahy s mocnými sousedy - Ruskem a Íránem. Během několika let se však Alijevovi podařilo stabilizovat situaci v zemi, upevnit armádu, zabránit občanské válce a rozpadu země. Neméně důležitá ovšem bylo jeho počínání na mezinárodní scéně: na karabašské frontě bylo dosaženo životně důležitého příměří, zlepšily se vztahy s Teheránem a Moskvou. Prioritním úkolem se stalo přilákání zájmu západních zemí o ropné bohatství republiky.

Brilantním výsledkem Alijevových diplomatických úsilí se stalo podepsání tzv. kontraktu století (září 1994) mezi klíčovými západními energetickými společnostmi a touto kavkazskou zemí. Jednalo se možnost o využití její obrovských zásob ropy a plynu. Po tomto mezníku se Ázerbajdžán a Kavkaz, o jejichž existenci se dosud vědělo jen pramálo, stal objektem zvýšeného zájmu ze strany Washingtonu, Londýna a Paříže. Kaspická ropa se tak stala významným tématem euroasijské politiky, což umožnilo zemi i regionu dostat se ven z monopolního područí Moskvy, která měla zájem na zachování slabého a roztříštěného Ázerbajdžánu.

V zemi však zůstala tradičně vysoká míra korupce a klanového paternalismu-- dodnes jsou všechny více či méně důležité pozice soustředěny v rukou tzv. Alijevova klanu, turkických Ázerbajdžánců pocházejících z Nachičevanu a z Arménie.

V prezidentských volbách letos v říjnu, se H. Alijevovi, který byl již od března na léčení v Turecku a ve Spojených státech, podařilo zorganizovat předání moci svému synu -- Ilhamu. Lze tedy očekávat, že Ázerbajdžán spolu s Gruzií a Uzbekistánem i nadále zůstane předsunutou základnou americké politiky v kavkazsko-středoasijském regionu.

Ano, Alijevovy způsoby nebyly velmi často slučitelné se zásadami demokracie. Jiný politik by si na jeho místě možná vybral jinou cestu a dosáhl by jiných výsledků. Ale v tak těžké době se v Ázerbajdžánu nenašel jiný člověk, kterému by se podařilo povznést zemi z chaosu a vybudovat pevné základy pro její další vývoj. Alijeva lze bezesporu považovat za jednoho z nejvíce talentovaných a významných státníků minulého století.