"Práce" není zdrojem většiny našich "statků" či "bohatství". Bez neuvěřitelně strukturované základny a nadstavby, v podobě vrozených a získaných vlastností, vzdělání, invence, organizace a vedení (to jen pro ilustraci), by prostá práce byla schopna reprodukovat jen holou existenci. Pravou příčinou tvorby "bohatství (statků)" je "motivace" k práci. Přičemž hlavním tvůrcem "statků" je "nadání". A vzhledem k tomu, že schopnost motivace i nadání je od přírody u každého člověka "jiná" nebo "různá", je také výsledná majetková nerovnost mezi lidmi jen přirozená. Získané či vrozené schopnosti každého člověka, jeho motivace k práci a pracovitost jsou hlavní produktivní silou lidského rodu, co člověk člověkem jest. A, co je hlavní, jsou přirozeným a výlučným "monopolem" svých držitelů. Nadání a motivaci k práci je možné potlačovat, ale není možné je nikterak přerozdělit.

Nerovnost, v tvorbě bohatství mezi lidmi, nepramení z vůle kapitalistů, kteří si chtějí "bezpracně žít na vysoké noze" (Vít), ale, chcete-li, je důsledkem "Božího řádu", který jen evolučně a velmi pomalu nabývá změn. Co je však možno přerozdělit jsou výsledky, které různě obdaření či pracovití lidé vytvoří. A to se, bohužel, děje s čím dál větší intenzitou.

Solidarita je jistě nutná pro stabilitu společnosti. Uvědomme si rozsah solidarity, kterou, každý z nás, každý pracovní den, ze svých daní svým spoluobčanům poskytujeme. Výdaje na dávky sociálního zabezpečení, státní příspěvek na penzijní připojištění, stavební spoření, dávky státní sociální podpory, dávky v nezaměstnanosti atd., tvoří čtyřicet procent z peněz, které tomuto státu my všichni, každoročně odvedeme na daních. Tak, jako nevolníci, musíme každý z nás, pro naplnění potřeb rozpočtu tohoto státu odpracovat 110 pracovních dní. Z nich je ale plných 44 dní odpracovaných jen ze solidarity pro druhé. Tím, že dva měsíce v roce pracujeme nikoliv pro sebe, nikoliv pro své pokrevní příbuzné, ani pro stát - ale jen pro jiné, cizí lidi, patříme bezesporu k těm nejvíce altruistickým živočichům v blízkém vesmíru. Příslovečný desátek temného středověku, je proti vykořisťování těch, kteří pracují a vytváří bohatství dnes, jen trapnou předehrou. Nikoliv neoliberální ideje svobody, ale staré myšlenky "vynucené" rovnosti zajaly dnes vyspělé společnosti do svého levicového otroctví.

Pan Vít se ptá, čím konkurovat Číně, když lácí pracovní síly to nejde. Má pravdu. A zároveň sám sobě prokazuje, kde leží mezní hodnota významu prosté práce. Práce českých pracujících bude konkurenceschopná vůči komukoliv jen tehdy, bude-li obsahovat přidanou hodnotu dodanou oněmi "nenáviděnými" kapitalisty, či chcete-li pracující inteligencí a řídícími kádry, pane Víte. Musí být prostě lépe vymyšlená, zorganizovaná, zafinancovaná, zabalená, prodaná a dodaná - než práce čínských pracujících. Pak může česká práce konkurovat komukoliv. Nikoliv tedy samotná práce, ale ona přidaná hodnota k ní, je klíčová pro úspěch a vytvoření bohatství. A tedy nutně nikoliv ti, kteří dodají prostou práci, ale ti, kteří dodají onu přidanou hodnotu jsou těmi, kteří mají klíčové postavení v okamžiku dělení takto vytvořeného bohatství.

Vynecháme-li revoluci, pak existují pouze dva způsoby, jak vzniku majetkové nerovnosti zabránit: Buď omezit úsilí hojně obdařených lidí tak, aby byli přidrženi na úroveň ostatních, anebo jim odebírat plody jejich práce. Omezení jejich činorodosti, je možné jen útlakem. Ale ten by měl zhoubný vliv na svobodu celé společnosti. Jak určit, koho utlačit více a koho méně? Vynecháme-li útlak, zbývá nám konfiskace plodů jejich snažení a práce. A sem patří i progresivní zdanění, která svojí nespravedlivostí ničí touhu po vykročení z průměru, po "výjimečném" zlepšování svých životních podmínek. A tím následně celou společnost uvrhuje do apatické ekonomické stagnace. Otrokům se totiž nežije dobře -- ti jenom přežívají.

Na druhou stranu, pohlédneme-li na příběh lidské civilizace, pak právě nerovnost v bohatství mezi předvojem a zadními řadami, dává předvoji potřebnou motivaci k tomu, aby své postavení udržel, kdežto zadní řady pudí vpřed, aby dosáhly předních pozic. Toto je velká hybná síla pokroku. Zadržovat předvoj nebo pohánět zadní řady do první linie zásahem vlády či libovolného "dobře to myslícího proroka", by znamenalo naprosté potlačení této síly, neboli morální a ekonomickou devastaci a v konečném důsledku zastavení celého civilizačního postupu vpřed.

Existuje vůbec nějaké "spravedlivé" přerozdělení bohatství? Protože žijeme ve světě omezených zdrojů, musí být nutně omezená i naše spotřeba. Kdo nadprůměrně spotřebovává (konzumuje), nechť i za to nadprůměrně platí -- včetně daní, které ze své spotřeby odvede. Učme se od protestantského étosu, který stál u zrodu bohatství západní Evropy. Oceňujme činnosti vytvářející bohatství (snižujme daně ze zisku) - a trestejme plýtvání bohatstvím (užívejme daně z přidané hodnoty).

Češi si příliš navykli býti ovládáni, příliš uvykli pohodlnému životu v nesvobodě. Většina jich na obé reagovala pasivní resistencí a životem v zakrslé rovnosti. Příliš mnoho jich v tomto začalo spatřovat ctnost. Myšlenky kolektivistického socialismu, až příliš prostoupily srdce i mysli Čechů a přetavily se z víry v sílu, která mocně zaplňuje vakuum všude tam, kde ideje individuální svobody a samostatné zodpovědnosti zetlely. Česká společnost se stala chorobně rovnostářskou a rozdíly v příjmech jsou u nás dodnes jedny z nejmenších na světě. Až příliš často s nevůlí a despektem, hledí naše společnost na tu svoji část, která nadána energií a talentem, snaží se uniknout nudné, na befel kolektivu prosazené "rovnosti". Češi tak činí nevědouce, že tím sráží ke dnu úroveň celé své společnosti. Dnes i pro budoucnost.

Jistě, dnes, stejně jako v minulosti, existují loupeživí baroni, kteří porušují pravidla hry. Je povinností námi draze zaplaceného státu, aby obnovil právo. To, že toho je dnes Český stát ne zcela schopen, není důsledek liberalismu, kapitalismu nebo jiného čerta. Je to důsledek řetězové reakce individuelních selhání. Házet však všechny, co se zmohou na "nablýskaný vůz", do jednoho pytle, je jen stříkáním jedu do tváře těch, co jsou ochotni vykročit z řady a o "něco" se pokusit. Těch, co na rozdíl od většiny ostatních, jsou připraveni nastavit svou kůži.

Neuznává-li společnost výsledky, které schopnosti a pracovitost přináší, odebírá tak všem pracujícím potřebnou motivaci k cestě vpřed (pozor ironie!). Starý, na nebe vstoupený pravičák Pavel Tigrid, charakterizoval podstatu české touhy po rovnostářské společnosti jako "lenošivou pohodlnost plus závist, jen aby někdo neměl - jakkoliv poctivě a zaslouženě - více než já." Nahlédneme skutečnou tvář této "rovnostářské neřesti", kterou nosíme v sobě, my všichni, celá česká společnost? A najdeme v sobě vůli k překonání této "národní slabosti"? Anebo budeme jenom nadávat na poměry?