Přičemž specifikem regionální politiky je řada vlastností, které nejenže podmínily průběh a výsledky prezidentských (Arménie, Ázerbajdžán) a parlamentních (Gruzie) voleb, ale i se rázně promítly do samotné předvolební situace.

V důsledku absence ustálených norem a pravidel politické kultury totiž došlo na postsovětském Kavkaze k oživení archaické diferenciace společnosti podle subetnického, regionálního či rodově klanového principu. Charakterním pro region se stal nepřetržitý boj o moc ze strany takto vymezených entit, což je zvlášť patrné na příkladu Ázerbajdžánu a -- opustíme-li kavkazský rámec -- v postsovětské Střední Asii. Úhlavním cílem politiky a politiků se stalo získání moci, její distribuce mezi věrnými a udržení tváří v tvář četným aspirantům z jiných skupin. Za této situace permanentního soupeření o moc je nutnost provedení sociálněekonomických a politických reforem zpravidla dávána do přímé souvislosti s partikulárními zájmy vládnoucí skupiny, každopádně však není vnímána jako prioritní úkol elit. Koncentrace moci v rukou jedné skupiny ovšem přirozeně naráží na stupňující se nespokojenost soupeřících skupin či klanů, pod čímž lze chápat zbytek obyvatelstva. Oslabení čili vidina oslabe ní mocenského postavení vládnoucí skupiny (v tomto ohledu poskytují volby dobrou příležitost) tak oživuje zdánlivě legitimní aspirace ze strany soupeřících skupin.

Obecně řečeno, dochází tak k rozdělení společnosti na dva tábory: tábor moci a -- teď již sjednocený a protivládní - tábor opoziční. Pokračující sociálněekonomická stagnace je pro udržení vysokého stupně sociální nespokojenosti živnou půdou.

V posledních letech se ale zde stalo zvykem, že se ve snaze ospravedlnit svoje nároky na moc elity uchylují k provedení voleb, které by měly v očích světové veřejnosti, čili lépe řečeno Spojených států a zemí Evropské unie potvrdit jejich náklonnost "demokratickým hodnotám". Tato vidina jim ovšem přirozeně nebrání v tom, aby v těchto volbách vesměs vítězily představitelé provládních či vládních stran, bloků a kandidátů, i když jak v případě Ázerbajdžánu, tak v případě Gruzie veškeré nevládní volební průzkumy signalizovaly jasnou podporu pro opoziční síly. Tato skutečnost pak zcela zřejmě posiluje společenskou nespokojenost a připravuje sociální zázemí pro perspektivní útoky ze strany opozičních uskupení. Pokud se s nimi ovšem vládnoucí klan nevypořádá dřív, než se pro zpochybnění jejího postavení poskytne vhodná chvíle. Již dnes jsme totiž v Ázerbajdžánu svědky toho, jak dochází k masivnímu "vykořeňování" předních opozičních stran ze strany státu.

Celkovou situaci navíc ztěžuje skutečnost, že je jižní Kavkaz (nikoli Zakavkazsko -- poznámka pro redakci) vzhledem ke svému klíčovému geopolitickému situování objektem protikladných zájmů ze strany Ruska, USA, Turecka a Íránu, které mají v této na ropu bohaté oblasti strategické zájmy. Řada nevyřešených etnických a mezinárodních konfliktů pak poskytuje zainteresovaným mocnostem výtečný nástroj k ovlivňování lokálního vývoje, což i v návaznosti na permanentní vnitropolitickou nestabilitu činí z Kavkazu potenciálně výbušný region.

Autor působí v Institutu politologických studií FSV UK v Praze