Dnešní kritice chybí otevřenost, konkrétnost a nic tak nevyjadřuje dnešní dobu i kulturu, jako přemíra slov bez obsahu. Jestliže teoretik napíše o některém umělci, že jeho dílo se řídí rozpoznatelnými vnitřními principy, a větu skončí, neříká touto frází vůbec nic. Kvalita a serióznost kritiky ale spočívá právě v tom, že autor uvede, či se alespoň pokusí sdělit, jakými vnitřními principy se zmiňované dílo řídí, uvede proč, vyjádří souvislosti, bez nichž nelze umělce hodnotit.

Jenže už pouhá snaha chtít umění hodnotit z hlediska jeho kvality nahání mnohým hrůzu, přitom nejde o kategorizování, či odsuzování, nejde o vyřazení, ale naopak o pochopení, začlenění a přiblížení. Jestliže jedním z charakteru umění je jeho proměnlivost, teorie a kritika může být stejně pružná, odpovídající a současná, může hledat nové vzájemné souvislosti mezi tvorbou a životem, objevovat trhliny, aby bylo možné spatřit pevné celky.

Také studenti by se měli učit kriticky myslet v maximální možné šíři nejrůznějších souvislostí a nepodléhat pasivně dovezeným módním trendům, často zprostředkovaných vlastními profesory. Bez ohledu na globální vlivy spočívá tolik skloňovaná aktuálnost umění dle mého názoru ve schopnosti umělce podnětně reagovat na kontext zdejšího prostoru, který v konkrétních podmínkách života naplňuje umělec myšlenkami a dává mu obsah.

Na Vysoké škole umělecko-průmyslové, na Akademii výtvarných umění v Praze i na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně přednášejí velmi schopní teoretici umění a jejich přednášky mohou být základem vědění studenta, iniciací jeho snahy rozšiřovat své znalosti směrem k větší otevřenosti v pohledu na svoji práci i umění jako takové. Bohužel je paradoxem, že komunikace s profesory v atelierech je už často neodpovídající.

Jak už jsem psal podrobněji v minulých dílech, tato komunikace je často uzavřena v bludném kruhu snahy studenta naplnit nespecifikovatelná očekávání. Nezpochybňuji potřebu asociace a abstraktního myšlení v dialogu mezi profesorem a studentem, ba právě naopak, ale zdá se mi, jak jsem byl často svědkem, že v rozhodujících chvílích je tato intelektuální výměna neodpovědně rozbředlá, její jazyk neurčitý, sdělení mlhavá a k ničemu se nevztahující.

Vše je přitom v čase propojeno: profesor komunikuje se studentem, student-umělec skrze svoji práci s veřejností a kritik se vším, co dílo obnáší: autorovu zkušenost, inteligenci, citlivost a mnohé další. Současná kritika je na tom ale obdobně jako komunikace a výuka v uměleckém školství. Opírá se převážně o přání, dojmologii, popis, charakterizaci a už mnohem méně o invenci, či intuici, která je v teorii a kritice stejně důležitá jako v umělecké tvorbě.

Jde v ní o stejnou míru citlivosti a schopností vidět pod povrch věcí a umění je vyjádřit, zobecnit a ještě zprostředkovat ostatním. Stejně jako se kvalita profesora realizuje v komunikaci se studentem, je i kritika kvalitní nikoliv v tom, o čem pojednává, ale jakým způsobem to činí. Proto podobně i kritika se naplňuje v intelektuálních a emocionálních možnostech kritika, v jeho vzdělanosti, citlivosti, schopnosti formulovat slova, v jeho metodě nazírání.

V této metodě lze právě nalézat opodstatnění k východiskům a závěrům, ke kterým ve své kritice kritik dojde. Pochopíme-li metodu kritika, máme šanci pochopit i dílo. Pochopí-li student jakým způsobem jeho profesor přemýšlí, může se lépe orientovat sám v sobě.

Metoda, jako způsob nahlížení a přemýšlení o umění a o díle je právě to, co je pro každého kritika -- potažmo profesora, studenta a umělce - nezaměnitelné a charakteristické.

Jiný kritik či profesor může přínosným způsobem zpochybnit kritické soudy svého kolegy jenom tehdy, když pochopí jeho metodu kritického myšlení. Kritika kritiky je ovšem v médiích téměř zakázána a tak je recenze obvykle autorem a příslušným médiem považovaná za neměnný soud. Tím je ale potlačena otevřená kritická diskuse, která je sama tvorbou, neustálým procesem hledání optimálního vyjádření snahy co nejobjektivněji přiblížit umělecké dílo.

Osobní preference, animozity a vkus kritika, rysy typické pro českou kotlinu, nemají v kritice co dělat, pakliže nemá být manipulativní, zkreslující a účelová. S tím souvisí hledisko odpovědnosti k tématu a k vyřčenému. Seriózní kritika by měla probíhat v první osobě: já si myslím, já jsem přesvědčený a vyjádřit důvody proč. Teoretik umění by se neměl schovávat jen za citace, jak je tomu třeba v případě soudních znalců umění, kteří za svůj podpis, ale už ne za obsah, inkasují značné peníze.

Závěrem chci na některé došlé kritické reakce říci toto: Těm, kteří by si chtěli z různých důvodů na mých výhradách k současnému umění a jeho kritice přihřát účelovou polívčičku paušálního odsudku celého současného umění, oznamuji, že nejsem jejich vlajkonoš. Nemám problém s tzv. vizuálním uměním, s jeho experimenty, s provokativností, s otevřeností, se svobodou vyjadřování, nemám problém s ničím, ba právě naopak, jen se ve své toleranci nenechám vmanipulovat do pozice nekritického přitakávače všemu, co se jen tváří nově a jinak. Příště zase o tom, že výuka a umění bez obsahu, nemají smysl.