1. Pár myšlenek úvodem, včetně jedné proslulé "sázky"

Než začnu psát o přímém podnětu k tomuto článku, nemohu nepřipomenout některé zdánlivě nesouvisející, žel stále nás doprovázející události. V těch velkých světových "dějinách" se teď třeba z Bagdádu opakovaně uvádí někdy až ke stovce obětí sebevražedného násilí v jediném dni. Stěží bude dnes pro Středoevropana představitelné utrpení a následná smrt v tzv. krizových oblastech nejednou statisíců nevinných lidí všech věkových skupin, jak se o nich překvapivě rychle dovídá okolní svět, aniž se daří včas a účinně těmto tragédiím zabránit.

V tom našem malém českém světě se může zrovna v těchto dnech člověk dočíst buďto o uškrceném čtyřletém dítěti nebo o nešťastném, smrtí novorozence doprovázeném rizikovém a spontánně proběhnuvším porodu, jemuž zřejmě nepředcházela odpovídající předvídavá starost ze strany porodníků. Společným jmenovatelem těchto případů je jako výslednice smrt. A ať už je ta smrt individuální, anebo je jen jako jakkoli vysoké abstraktní číslo vnímaná, a ať už k ní dojde zcela zbytečně na samém prahu života, anebo kdekoliv dál na té životní cestě, vzniká nejednou pocit, že jde jen o jakoby "běžný kolorit" současnosti.

Samozřejmě že lze odkázat na složitost adekvátních řešení, ne-li na nemožnost některým situacím čelit. Daní života je nakonec smrt. Nejen ve zvířecím světě; také u člověka. Však jenom mezi námi lidmi poměrně nedávno vykrystalizovala představa o "jisté" výlučnosti individuálního života a o možnosti jeho činného přesahu také do záhrobí. V té dlouhé trajektorii stopující vývoj hominidů -- až po druh Homo sapiens -- a řádově fázované na miliony let lze registrovat institucionalizované představy o možném dvojím světě pouze několik málo tisíciletí. Přitom ty představy o posmrtném životě vznikaly na různých místech naší planety v rozdílných variacích, i když s některými nápadnými podobnostmi. Možnost svérázného přežití vlastní smrti bývala pak doprovázena jak možnými obavami z neznámého dalšího osobního "osudu", tak případnou potřebou jeho kýžené "optimalizace".

Garantem "věčného života" zhruba ve dvou posledních tisíciletích se pro evropskou civilizaci postupně stále markantněji stával křesťanstvím sugestivně tradovaný a s Ježíšem "Nazaretským" spojovaný starozákonní odkaz o jediném Bohu, byť vesměs v dogmaticky "zamlžené" jeho trojjedinosti. Místo starozákonní Hospodinovy nevypočitatelnosti byl teď díky Ježíšovi Bůh důvěryhodně zvěstován jako "Otec".

Po celý evropský středověk v oblastech stále sílícího vlivu křesťanství jako kdyby tento pozemský život byl jen přestupní stanicí k spásonosné věčnosti. Když v 17. století hledal Descartes možné racionální zdůvodnění specifické hodnoty lidského života, zkoncipoval dvě metafyzické "substance", jež nám umožňují vnímat tento svět a život v něm: abstraktně pojaté materiálno a spirituálno, jejichž konkretizací pak můžeme počítat na jedné straně s živočišně tělesným "já" a na druhé straně s "duší" jako tohoto těla druhou doprovodnou "substancí". Ještě ve stejném století Pascal vyrukoval se svou proslulou "sázkou". Pokud Bůh existuje, víra v něho by měla být po smrti výhodou; a pokud by neexistoval, nebude to mít po smrti žádné následky. Naopak pokud Bůh existuje, nevíra v něho je po smrti katastrofou. Takže věřit v Boha je přinejmenším pragmaticky výhodné; takovou vírou nelze nic ztratit.

V půli 19. století vpadla do možného světonázoru doby -- díky Darwinovi -- myšlenka o evoluci života. V čase přelomu do 20. století se vědě podařilo začít s odhalováním fyzikální struktury hmoty. V polovině 20. století byla objevena chemická struktura DNA, stále naléhavěji vnímaná jako "informace" a činitel, který nám umožňuje pronikat stále podrobněji do tajů života. Na přelomu do 21. století již byl znám -- alespoň zhruba -- lidský genom. Asi může šokovat, že na jedné straně má tento genom tři miliardy bazí, z nichž je genů jen pouhých 23 000. Na druhé straně musí překvapovat, že třeba hlístice má těch genů v poměru k člověku počtem celé dvě třetiny. Jako kdyby tou "dědičnou informací" byl člověk nepřehlédnutelně a podstatně spjat s přírodou. A jako kdyby spojování lidského života s transcendentnem zcela ztrácelo půdu pod nohama...

2. Východiště jedné časopisecky zveřejněné debaty

A je čas připomenout, že ne poprvé (ani naposledy!) se i časopisecky věnuje výrazná pozornost problému možné racionality náboženské víry, anebo zrovna tak -- zvláště v posledních dvou stoletích -- nápadně rostoucí "sekularizaci" jako zdroji nenábožnosti (okatě v Evropě). Americký týdeník NEWSWEEK ve svém druhém dubnovém čísle věnoval šest svých tiskových stran jedné jím organizované debatě o Bohu. Předem se omlouvám, že nebudu reprodukovat celý text. Raději uvedu aspoň některé otázky, které mohly vyvstat nad tím, co a jak oba redakčně moderovaní diskutující tvrdili. Chtěl bych spíše podat zprávu o některých stanoviscích, než abych s nimi polemizoval nebo je nějak doplňoval. Chci zároveň upozornit na řadu citlivých otázek, s nimiž někteří z nás vůbec v životě nepočítají a jež zase jiní mezi námi vnímají vesměs ve zúženém reflexu vlastní životní každodennosti.

Debata proběhla v Kalifornii. Jejími účastníky byli: vlivný pastor Rick Warren, atheisticky orientovaný intelektuál specializovaný na neurovědu Sam Harris, a moderátor Jon Meacham. Za předznamenání rozhodně stojí, že každý týden se účastní Warrenových bohoslužeb 25 000 věřících. Debata začala moderátorem vznesenou otázkou, zda existuje Bůh; alespoň ve smyslu té víry, jaká je v USA tradiční. Harris okamžitě připomněl, že jsme všichni atheisty vůči rozmanitým "mrtvým" bohům minulosti, jako byl např. Zeus. Naproti tomu Warren vidí boží rukopis všude kolem nás. Podle něho pokoušet se pochopit, odkud se vzal Bůh, je podobno tomu, jako kdyby měl mravenec pochopit internet.

Harris hned přiznal omezenost našeho poznání Vesmíru, ale dodal, že Bible nebo Korán nepředstavují v tomto ohledu bohatší zdroj. Nato zpochybnil věřícími uznávanou božskou inspiraci Bible. Podotkl, že pokud jde např. o Starý zákon, musela by polovina králů a proroků Izraele přijít před Haagský tribunál, kdyby konali dnes tak, jak uvádějí zmíněné staré texty. Warren k tomu dodal pouze to, že věří v neomylnost Bible v duchu toho, co a jak ona sama nárokuje. Navíc Warren nevěří v evoluci a i když v knize Genesis (1. kniha Mojžíšova) byly uplatněny metafory, věří v doslovný význam sdělení o zázracích týkajících se božího aktu stvoření.

Hned nato Harris dodal, že evoluce přirozeným výběrem znamená "náhodnou genetickou mutaci v průběhu milionů let v kontextu tlaku životního prostředí, které si vybírá z hlediska vhodnosti". Warren namítl, že taková tvrzení jsou založena na předpokladech, které nemají daleko k jeho vlastním. Totiž že tu máme k dispozici záchytný bod k Bohu. K tomu Bohu, s nímž on sám hovoří. Tu vzájemnost vyjadřuje podle něho vyslyšená modlitba. Pokud Bůh naléhavou prosbu nevyslyší, pak zřejmě "ví líp než já". (Takto proběhla zhruba pětina času zveřejněné debaty. Zatím to snad k vytčení její atmosféry stačí. V případě zájmu o další podrobnosti se rozepíši o té diskusi někdy příště.)

3. Pár neodbytných námětů

Už na základě zatím uvedených názorů a faktů zkusme se zamyslit nad několika náměty. Především již z toho, jak vzniká lidský život, je nepřehlédnutelně patrné, že každý člověk má svůj neopakovatelný genom. Takže povaha člověka a jeho další život se utvářejí v souhře fenoménů zděděných s těmi, jež stimuluje nebo brzdí jeho nějak dané životní prostředí. A ten život má geneticky a prostředím zcela jedinečné a neopakovatelné "zadání". Na tomto "podkladě"je každý z nás nějak jinak neopakovatelným "originálem". (I kdyby šlo o jednovaječná dvojčata! Ani klonováním legendární ovečky Dolly nevznikla přímo a automaticky pouhá kopie dárkyně klonu, časoprostorově ve zcela shodném zákrytu obou těchto životů! Život Dolly byl nastartován na základě již zestárlého genomu dárkyně, s kratší perspektivou života, což hned nebylo patrné.)

Pokud uvažujeme jen o lidském životě, nutně zaráží, jak málo uvažují politikové, vojáci a vrazi o možné ceně každého individuálního -- a neopakovatelného -- života. Jakmile není pohotově hledání pozemské spravedlnosti (která ale život mrtvému nikterak už nevrátí), je až příliš nepatrnou útěchou pro pozůstalé sám případný verdikt nad pachatelem či iniciátorem zabíjení, ne-li přímo úmyslných vražd. Sám zde zmíněný pastor Warren ponechal boží dobrotě nepředvídatelná starozákonní měřítka. Že by s možným odkazem na Boha jako záštitu spravedlnosti až na kýžené rozuzlení po smrti jak hříšníka, tak i jeho obětí? Nezapomínejme, že také případná "nepochybná boží vůle" bývá tlumočena rozmanitě; podle okamžitých potřeb těch, kteří o její -- z hlediska pozemských kritérií problematický -- výklad usilují.

Je-li tedy náš lidský život tou celkovou životní výbavou, následnou zkušeností, získanými poznatky a osobně jedinečnou pamětí tak původní, jak se tu tvrdí, pak odumřením mozku, ne-li současně též dalších funkcí biologického těla to, co nebylo nějak včas a plodně předáno potomkům, bližním a do pokladnice hmotné a ideální kultury, propadá totálnímu zmaru. Bez dispozic založených na funkčním mozku nutně chybí uvědomovaná návaznost na vnější prostředí, spolu s možností nějak zpracovat prostřednictvím nervových a dalších buněk takovou informaci a navíc ji jak uchovat, tak na ni možná specificky reagovat. Pak budeme mít problém okamžitě s tím, co přesně se u člověka s odumřelým -- a tedy zcela nefunkčním -- mozkem po závažném úrazu čistě biologickým "vegetováním" na přístrojích ještě uměle udržuje. Vědomí identity vlastní osobnosti se takto tragickým úrazem postiženému zcela vytratilo. Zrovna tak problematicky to musí vypadat s lidsky názorně přiměřenou představou posmrtného života bez materiálně mozkem zachycené a dynamicky se vyvíjející zcela osobní jak registrace minulosti, tak projekce tužeb do budoucna. Když chtěl před skoro dvěma tisíciletími sv. Pavel aspoň přibližně naznačit, jaké asi fenomény by mohly doprovodit člověka na jeho cestě za konec pozemskosti, uchýlil se k představě posmrtného jaksi "jemně hmotného" -- "pneumatického" -- těla; přičemž by tomuto zvláštnímu "tělu" zůstávaly aspoň některé "odlehčené" znaky původní individuality. (Ani terminologicky, ani věcně v oné době nebyly k dispozici přesvědčivější prostředky k vysvětlení této senzitivní tématiky.)

Navíc v dnešní době nedisponujeme přiměřenými podmínkami k představě "duše". Sice snad docela spolehlivě víme, že bez "substrátu" (tj. mozku) nebude činný ani jeho "derivát" (tj. vědomí a "sebe-vědomí"). Až úděsně spolehlivě také víme, jak pustošivě jsou ovlivňovány "duševní" dispozice některými drogami (tedy chemicky). Přitom vesměs zřejmě žijeme s představou, že spolehlivě uplatňujeme svou "svobodnou vůli". Pokud se ovšem nerozhodujeme zcela nahodile a jsou-li tu pro každého z nás k dispozici jisté rozmanitě omezené -- a v čase proměnlivé -- výseče alternativ možné volby ať už nějakého konání nebo rezignace na ně, pak zřejmě připustíme, že máme rozmanitě silná puzení k některým projektům zrovna tak, jako nás jiná lákadla odpuzují. Jinak řečeno: jeden má rád holky, jiný vdolky. Pak ale nebudeme mít daleko k představě jaksi již předběžně zadaného determinismu, v jehož mezích se pohybují naše rozhodovací procesy. Přitom nejednou tak, že sami vůči sobě si občas vyčítáme, že "přece jsem to myslel -- ne-li chtěl -- jinak"! Kupodivu jistý "determinismus" nejednou prezentuje náboženská víra. Vzpomeňme tu jak obecně na "dar milosti věřit", tak speciálně třeba na kalvinistickou predestinaci.

Také nám chybí zcela absolutně naprosto přesvědčivé podmínky k důkazu Boha v jeho předpokládané majestátnosti i transcendenci. Za nezpochybnitelné "důkazy" boží existence nelze pokládat případné svaté a vesměs až dodatečně schvalované ("kodifikované") texty. A naopak, pokud by Bůh neexistoval, nelze ani z opačného zorného úhlu logicky takovou "neexistenci" nějak dokazovat. Takové -- řekněme že "skeptické" -- myšlenky se začaly šířit po Evropě zvláště od osvícenského 18. století. V první polovině 19. století začaly vznikat pochybnosti o Ježíšově božsky zprostředkovaném zrození z Panny. Na konci téhož století si dovolil Nietzsche vyhlásit, že Bůh je zcela mrtev. Masové vyvražďování židů (zároveň jako Židů) během druhé světové války zcela nepochybně kladlo naléhavou otázku, zda se na to může Bůh lhostejně dívat.

Dost rozruchu nedávno způsobila a v evroamerickém prostředí stále latentně působí koncepce tzv. inteligentního projektu ("Intelligent Design") jako moderně se prezentující alternativy kreacionismu. Zrovna tak v naší době militantní (a "fundamentalistická") verze islámu na jedné straně konfrontuje jakoby "víru" se "zesvětštěním" tzv. západní kultury, a na druhé straně jako kdyby takto nutila "Západ" k zesílenému hledání "kompromisu" mezi vědou a vírou. Věda jako kdyby odpovídala jen na otázku, "jak" se co ve Vesmíru a na Zemi děje, zatímco víra údajně přesvědčivě říká, "proč" se tak děje. Jenže věda své poznatky neustále testuje a falzifikuje, zatímco náboženská víra stojí na jistých dogmatech a tradicích, o nichž se po jisté výchozí stabilizaci věrouky nepochybuje; neboť jinak nelze udržet jednotnou organizaci stoupenců víry. Pak zůstává mimo běžné chápání, dochází-li např. přímo mezi muslimy k bratrovražedným bojům, jako je tomu v současném Iráku mezi šíity a sunnity; přičemž vzájemně vyznávají jakoby tutéž víru, jenom -- pokud jde o "autentickou" posloupnost po Muhammadovi -- s nepodstatně odlišnou tradicí. Že tu je "ve hře" především nikoli věrouka, nýbrž konkurenční boj mezi jejími rozdílnými předáky o moc, je tu zřejmé (a politováníhodné). V moderních poměrech jsou bratrovražedné bitky v Iráku vzorkem toho, co si západní a střední Evropa kdysi prožila, když probíhaly nábožensky motivované boje ať už za husitských válek nebo následně za ozbrojených bojů v 16. a v 17. století, včetně tzv. války třicetileté. Závažnou záminkou k válečným střetnutím byla odlišně vnímaná (a už životně konkurující!) víra; neomaleným cílem přitom bylo uzurpovat monopolně nad určitým územím a jeho obyvatelstvem světskou moc.

Zatím každá původně nová a mladá víra v průběhu času ztratila svou lokální a historickou výlučnost. Pokud nezanikla nebo nebyla absorbována jinou a lépe světskou mocí zaštítěnou vírou, časem se štěpila na rozmanité odnože. Jako dnes nemáme jen jeden typ křesťanství, zrovna tak nelze nabídnout jediný výlučný typ příkladně buddhismu nebo islámu. Lze sice teoreticky deklarovat, co by mohlo všechny věřící na tomto světě vzájemně spojovat, jenže pokud každé "věrovyznání" ("denominace") přirozeně stojí a padá s představou "autenticity" své víry a svých institucí, jen nanejvýš obtížně je možné očekávat u náboženských institucí obdobné "fúze", jaké teď uskutečňují v zájmu efektivnějšího ovládnutí finančního trhu mnohé bankovní ústavy. Racionalita neumí do té míry smiřovat věhlasná věroučná dogmata, jež jsou výkladní skříní světsky významných náboženských institucí, aby se všechny víry posléze sešly "pod jednou střechou".

4. Že by tu přesto v těch různých kontroverzích existovala nějaká aspoň trochu spásonosná směrovka?

Pokud v dějinách lidstva v jejich relativně konečné fázi začala vznikat institucionálně zaštíťovaná -- a takto "konzervovaná" -- víra, mívala převážně podobu jistého ostychu před danému času odpovídajícími záhadami života, včetně starosti o přežití odkazu lidského života pro příští čas. Jako kdyby samo žití se důvěryhodně mohlo a mělo dobrat svého smyslu. Skrze samotné žití, až do jeho v aktuálním čase už -- či ještě -- nezakotveného přesahu. Také v opakujících se naléhavých pokusech vymanit se z imanentních (pozemsky a hmotně všelijak zadaných) jeho souvislostí a dobrat se transcendentna.

Věda se začala intenzivně vymaňovat z pouhých domněnek k exaktnosti zhruba od 16. století. Ve druhé půli 19. století vpadla do zatím relativně statického obrazu světa a v něm existujícího života evoluce. Na konci 19. století přestala být naše Země dostupně mladá. O dalších 30 let později přestal být i náš Vesmír jako soustava statický a jeho rozměry a četnost jeho útvarů za hranicemi naší Mléčné dráhy přesáhla jakékoli meze představivosti. Druhá polovina 20. století znamenala v několika směrech nanejvýš dramatické urychlení vývoje jak v počtu a dosahu vědeckých poznatků, tak v rozmanitých technologiích. Digitalizace (dříve jen analogově realizovaných procesů), nanotechnologie (na úrovni miliontiny milimetru!), transplantace orgánů, internet a mobil jsou jen obdivuhodné příklady darů, jimiž nás obšťastňuje dnešek. Spolu s rozpoznáním rizik, jež z rozmanitých příčin na nás jako lidstvo doléhají; mám na mysli obavy ze změny klimatu a degradovaný -- i devalvovaný -- smysl pro demokracii a spravedlnost.

Určitě bychom neměli snižovat hodnotu lidského života na pouhý spotřebitelský konzum relativně vyspělé (a značně navenek bezstarostné) společnosti. Měl by nám na celý život vydržet "údiv" nad tím, že vůbec žijeme. Ten "platónský" údiv (jeho "thauma") by nám měl navíc přidat potřebu pokory a touhu i po činné vzájemné součinnosti. Zaráží, že v tomto posledním ohledu je laický přínos ve srovnání s nábožensky motivovaným málo viditelný. Proč?!