Řecko

Řecko bylo skutečně na Jaltské konferenci zařazeno mezi země patřící do západní sféry vlivu. To však neznamená, že by mělo být Řekům upřeno právo na sebeurčení. Britové a později Američané násilně potlačili řecké lidové hnutí a k moci dosadili nacistické kolaboranty a neofašisty. Během řecké občanské války bylo zabito přibližně 158.000 lidí a z dalších 800.000 se stali uprchlíci. Tato čísla nezahrnují raněné a uvězněné. (Lawrence S. Wittner, American Intervention in Greece, 1943-1949, strana 283.)

Pro představu, jakým způsobem se Američané k Řecku chovali, ještě jedna příhoda, tentokrát z roku 1964, kdy se řecký premiér George Papandreou setkal s Lyndonem Johnsonem ve Washingtonu. Předmětem jejich jednání bylo zřízení amerických základen na Kypru, který byl v té době nezávislý. Součástí plánu nazývaného "Acheson Plan" bylo rozdělení Kypru na řeckou a tureckou část. Prezident Johnson řeckému premiérovi pohrozil, že přijde o pomoc NATO, pokud tento plán odmítne. Na pozdější slova řeckého velvyslance na toto téma, že "žádný řecký parlament by takovou dohodu neschválil," prezident Johnson reagoval již notně podrážděně: "Ať jdou Váš parlament a ústava do prdele. Amerika je slon, Kypr je blecha. Řecko je blecha. Pokud budou slona tito dva maníci nadále dráždit, mohlo by se stát, že je slon svým chobotem praští, pořádně praští... Pokud mi bude Váš premiér povídat o demokracii, parlamentu a ústavě, on, jeho parlament ani jeho ústava nemusí moc dlouho vydržet."( Lawrence S. Wittner, American Intervention in Greece, 1943-1949, strana 303.)

Afghánistán

K invazi do Afghánistánu mohl mít Sovětský svaz důvodů celou řadu. Americké snahy zatáhnout Sovětský svaz do války, která by je oslabila, pravděpodobně sehrály klíčovou roli. Zbigniew Brzezinski, poradce prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost, v rozhovoru v roce 1998 přiznal, že oficiální verze, že Spojené státy poskytly vojenskou pomoc afghánské opozici až po sovětské invazi v roce 1979 byla lež. Ve skutečnosti začali Američané islamistické fundamentalisty (mudžáhidy) podporovat šest měsíců před sovětskou reakcí. Brzezinski věřil tomu, že "tato podpora vyprovokuje sovětskou invazi." S touto myšlenkou se svěřil prezidentu Carterovi, který se podle toho zachoval. (Le Nouvel Observateur (Francie), 15.-21. ledna 1998, strana 76 -- existují alespoň dvě verze tohoto periodika, přičemž verze zaslaná do Spojených států je kratší než verze francouzská: rozhovor se Zbigniewem Brzezinskim v kratší americké verzi chybí.) Jak by asi reagovali Američané, kdyby druhá strana ve studené válce začala vojensky podporovat zemi, která s nimi sousedí?

El Salvador

Zde se pan Kraus pravděpodobně stal obětí americké vládní propagandy. Nikaragujští sandinisté organizaci FMLN (partyzáni v El Salvadoru) rozhodně nepodporovali. Pro Spojené státy však bylo důležité, aby jimi vycvičená a podporovaná armáda contras, která v Nikaragui zabila desítky tisíc převážně civilistů, vypadala také jako partyzáni, přestože zastupovali přibližně 9 % obyvatelstva (zbytek byli stoupenci sandinistů) -- jejich myšlenkový pochod byl přibližně následující: my sice podporujeme contras, ale nikaragujští sandinisté podporují FMLN, kteří zcela jistě partyzány jsou. Z toho vyplývá, že contras jsou také partyzáni. Tento argument pokulhává minimálně ze dvou důvodů:

a) Contras měli tři zásobovací lety denně, v nichž dostávali jídlo, zásoby a zbraně a to často zbraně, které neměla ani americká armáda, měli také počítačová centra, komunikační zařízení apod. Snad ještě žádní partyzáni nebyli tak dobře zásobováni a vybaveni.

b) Oficiální americká vládní propaganda trvala na tom, že FMLN byli zásobováni přes Fonsecký záliv. (Morris Morley a James Petras, The Reagan Administration and Nicaragua: How Washington Constructs Its Case For Counterrevolution in Central America, strana 40-45.) Analytik CIA David MacMichael, který měl na starosti analýzu těchto materiálů v 80. letech minulého století a poté ze CIA odešel, následně svědčil 16. listopadu 1985 u Světového soudu: záliv je asi 30 km široký, americké námořnictvo ho pečlivě střeží, uprostřed je ostrov s velkým radarem, který nikdy nezaregistroval ani malou kánoi (U.N. General Assembly Record, U.N. A/40/907, S/17639, 19. listopadu 1985, strany 24-66) -- jinými slovy neexistoval jediný důkaz pro tvrzení americké vlády, že by sandinisté FMLN podporovali. Americká podpora pro contras, u které by člověk předpokládal mnohem vyšší úroveň utajení, však byla Nikaraguou často zjištěna. (Ambrose Evans-Pritchard, Who Helped Oliver North?, Spectator (Velká Británie), 16. května 1987, strana 13)

Podpora contras tudíž nebyla reakcí na podporu partyzánů v jiných zemích ze strany sandinistů, ale spíše trest za to, že Nikaragua nebyla ochotná poslouchat americké rozkazy. Sandinisté místo toho začali zavádět sociální programy a provádět společenské reformy, které byly nebezpečné svým potenciálem inspirovat země kolem a tím podkopat regionální vliv Spojených států.