Cožpak je dobře, aby panovala vůbec nějaká jednota, když je třeba zbrojit, vytvářet dezinformační kampaně, vykreslovat obrazy nepřítele s hubou otevřenou dokořán, jen nás pozřít? Ano, ještě mu z huby kape křesťanská krev, muslimská krev. Ke všemu je kancléřka z bývalé NDR, takže bacha! Lidé bděte, když jste nebděli dosud.

To páni z politických kroužků na rozdíl od kancléřky, a jsou i u nás, prchají vstřícně do náruče obra. Konečně, máme bohaté zkušenosti. V tomto směru jsme zakonzervováni na staletí.

Přivinout se k silákovi, byť třeba stojícímu na hliněných nohou, je sportem v politickém desetiboji vyhledávaným -- stačí se dívat, poslouchat a vyhodnocovat. Namítnete, k čemu hodnotit, když nic nezmohu. Pravda, ale je lépe být připraven než později blábolit: na nic si nepamatuji, to byla taková doba, vždyť to chtěli všichni.

Velikost mozku nutně neznamená vícero možných programových zadání. V poslední době vychytralí a vyškolení programátoři veřejného mínění pomočili české mraveniště, a vida. Společenství jaksi rozděleno na radarové a neradarové.

Doba vyžaduje tanky a banky, pasti víry, rakety a makety, umírání a rození v prostorách určených vojenskými experty. Budují se stavby vojenské a polovojenské.

Monumentální socha Buddhy, osmnáct metrů vysoká a vytesaná z jednoho kusu dřeva pohlíží na maškarní reje v maskáčích na různých místech vysávané země. V afrických nedostupných regionech hlídkují žoldáci u mohutných tankerů s naftou. Armádní špičky v utajovaných oblastech údajně podporují výzkumy účinných látek ke zničení člověka. Je to odporné, ale jsou pamětliví odhalených výzkumů z koncentračních táborů -- a proč by jinak ty "vědátory" omilostnili, živili a platili hned po válce?

Proč nevýznamné nácky lovci honili a nahánějí ještě dnes a strůjce zbrojařství a chemického průmyslu tolerovali? Bože, to jsou otázky pro knižního sebevraha! Ono chtít vědět všechno není výhra, ale prokletí.

Dokážeme lidskou zvídavost vodit na nekonečné pláně hojnosti. Hrajte si, hemžete se, panáčci, a nechte nás v klidu pracovat! Ano, s Bohy je potíž, to prezident rezident, nestyda nebo hrdina, to je jiná káva. Hádejte se a perte se -- zkrátka prezidenta vám dodáme způsobem, že u toho budete ronit slzy jak krokodýli v nilské zátoce. Přesto budeme nadále i bez vás podporovat rakety a tanky, kontrolované banky, přilejeme zkalenou vodu do mlýnu na výrobu puče, zatím co vy vklouznete do papuče.

Pravil mudrc: stejně budou války o vodu, tak jakoupak chcete svobodu?!

Přijede k nám císař, to zase budou manévry! Najde se snad v případě pokusu o demonstraci zapomenutý šalamounský chlapíček, co bude přemlouvat mladé anarchistické neurvalce, aby nechali kolonu projet na Václavák, jako kdysi po revoluci? Diskutoval s mládenci, snažil se jim namluvit, že je jeden z nich, že vyšel z jejich líhně. Nevěřili.

V dnešních časech chceme mít životní pojistku, jen jaksi není zaručeno, že po nás zbudou pojišťováci. Co bylo trvá a dobře si to je pamatovat. Cenzura zakořeněna, pravda, jinak balena a podávána k použití. Grantové peníze ano, ale jak komu a pro koho a na co! V komisích neústupní svědci minulosti, jako i kdysi, amen. Blbonoviny jsou vydávány za noviny. Novina? Jak kdy a o čem a pro koho! Plaveme v malé hloubce a předstíráme pod sebou nekonečno, přitom se tajně odrážíme nohami.

Vzpomínejme: nemám ráda naši vládu, zdražila nám čokoládu! A dnes? Připomíná to starý fór, když zasedalo předsednictvo ÚV na nábřeží a bývalý krejčí na plačtivou otázku, že neví jeden z potentátů co zdražit na F křikl: fšetko! Státní úředníci mlaskají za naše daně, ale brání se změnám a ukrajování ze svého krajíčku a volají: to jsou naše daně, páč jsme si dali na ně...

Jsi starý? Smůla. Dříve volali: Dědeček a babička, ujídají nám chlebíčka. A dnes: vrať se do hrobu!, máš-li na to! Většina mlčí a menšina mlží. Přežíváme v podivně zpustlém pralesu duchovní bídy a politického marasmu. Kdosi pravil: nastala doba průměrných politických přežvýkavců. Vláda je prý servilní k obru ze zámoří. A kdy a která nebyla? Servilita a lehkost změny názoru i pragmatického kouzlení je našim národním (možná nejen našim) výdobytkem.

Chystá se prý jakýsi pořád v televizi, kde by nám pět "moudrých" lilo do prázdných makovic myšlenky. A nepamatujeme si snad ještě oněch pět ve studiu, jak nám vykládalo o potřebě vstupu vojsk -- říkalo se jim hanlivě pět č.....u burčáku. Jak budeme nazývat tyto bojary?

Vyčteninky a vyčteninky, samé vyčteninky, pravil můj známý. A přitom se v posledních dobách mnoho nečte, říkají zakyslí autoři lidských příběhů. Ano, je lépe sledovat krátké vzkazy nahých děvčat z magazínů různých úrovní, být přilepen k obrazovkám a hltat, kdo s kým, proti komu, láska--neláska, ruka v ruke, ruka na čomsi a čosi v čomsi.

Tohle denní dívání se a rozebírání dramatických zápletek je méně náročnější než četba klasiků, méně náročnější než úvahy o potřebě stovek nadací a neziskových organizací, které v konečném součtu nejsou až tak neziskové a potřebují finanční transfúze leckdy zcela zbytečně nalité do děravých tepen a žil veleduchovně založených společností, kroužků, sdružení a spolků. Pomáhej, ale za svoje. Vzít si snad půjčku? Sebevrazi se množí. Plať nám za výpis účtu, za uložení, za výběr, za informaci. Kam se hrabou leckdy lichváři. Bankovní svlíkači by stáhli z kůže v půlminutě i slona.

Životní pojistky jsou v různých koutech světa rozdílné. Stačí se přihlásit a čekat.

Evropa. Všechno funguje. Krajina trochu hyne, vzmáhá se demence z neznámého viru. Tloustne se, dohání se zámoří, i když nás to umoří. Chlístá se voda kolem sebe bez rozmyslu, budují se elektrárny, chtějí se otvírat povrchové uhelné lomy, výsypky rostou do nebe, spady z fabrik ohrožují zdraví, medicínské obory se neustále vzmáhají.

V Evropě vám už dokáží vyměnit vnitřní orgány a po pár týdnech cupitáte se srdcem osmnáctky, játry dvacetiletého motorkáře, ledvinami zaručeně abstinentního dárce -- krátce, je z vás nový člověk. Známý po transplantaci dvou orgánů ve vinárně zauvažoval, zda by neměl nárok na další dvě penze, když je sestaven za pomoci dvou nebohých, co na penzi nedosáhli.

Afrika. Všechno funguje. Úspěšně se daří rozpoutávat v mnoha oblastech horkého kontinentu válečná jatka. Dietní programy sužují statisíce bratří a sester. Mocenské kliky povětšinou vystudované na prestižních univerzitách "západu" určují vývoj k vyhlazení nepřátel, ovládnutí přírodního bohatství, i za přispění korporací a nevládních organizací z jiných kontinentů.

Laboratoř vhodná pro zkoumání nemocí, k misijním a pastoračním sítím. Naleznete pomocníky boží se srdci tepajícími pro druhé, i prověřené zasévače nenávisti a stálého udržování napětí. Hlad, bída, smrt, tábory opuštěnců, rabování země, etnické čistky; a v určených místech pár vyvolených halamů nosících brka na hlavě -- králové! Dříve vozili dobyvatelé a nákupčí otroků do černé země korálky a zrcátka- dneska vozí samopaly, granáty, tanky a letadla. Hračka jako hračka, ne?!

Amerika. Všechno funguje a všechno je možné, i to nemožné. Vidíme tento krásný a bohatý kontinent optikou růžových brejlí. K naší škodě. Bloudi přirovnávají amíky k římskému protektorátu. Silově ano, kulturně možná, sociálně jistě. Americký kontinent trpí malou láskou, i když býváme svědky, jak často je frekventováno v "uměleckých" filmech slovo miluji tě. Kdo neustále opakuje stejné, je buď chabý na zásobu slovní anebo rozený cynik. Všude tam neznamená být bohatým, svobodně se na severu střílí, zbraň koupí lehce muž čestný i rabiját.

Ale co jižní Amerika, ty banánově vyhlížející republiky, sociální propasti, novodobí trubači rovnosti, svornosti a bratrství? Přitom prý tiká ekologická bomba v pralesním království ohrožující světové klima. Nu, kde je blaze, s nářky nepochodíš.

Asie. Všechno funguje. Hlava na hlavě, bída. Věrouky ještě nikoho nenasytily. Možná snad duchovně, ale fyzicky stěží. Koho to zajímá? Laciná pracovní síla, někdy otrocké podmínky, ekonomické zvraty nevídaných i málo očekávaných rozměrů. V některých zemích k nám mají proklatě daleko -- civilizace je ještě nepozřela. Až se podaří zasít semeno civilizačního pokroku podle našich měřítek, zkáza tam lidi nemine. Život člověka tam má menší cenu, než v našich krajinách. Lidé stejně krásní i odporní, plni nadějí, víry a zmítající se tlakovém hrnci politických šéfkuchařů vyznačujících se stejně vařeným blivajzem do omrzení. Ptáš se po Bohu, nestarej se, my už to nějak zařídíme. Kdo nás vybral? Přece on. Proč? Co je ti potom?!

Austrálie. Všechno je možné. Z nehostinného koutku vytvořen v různých místech a to stále větších -- ráj. Peppinovo merino, ovečky známé po celém širém světě vlnou, v arabských zemích i chutným masem. Ovečka je mírná a hodná. (Jo, prapradědek ovcí má dokonce svůj pomník -- to brambora u nás pomník nemá a přitom nás zachránila od hladomoru).

Země vyprahlá a lidé tvrdí jak ocel -- snad jako protiváha ovečky. Země trpící nedostatkem vody, předznamenání světové vyprahlosti spodních vod? Mořská voda filtrovaná může vyvést lidstvo z náruče smrti, pokud někdo nevymyslí kapsli, po jejímž polknutí nebudou naši potomci potřebovat zavlažit organismus. Nová země si prý nebude moci dovolit přelidnění. Uvidíme. Lidská havěť je schopna přežít i na suchopáru, ve stanech, v brlozích -- na kolenou. Ne aby se modlila, ale prosila o žvanec a kapku vody. Nová země v sobě obsahuje sílu poznání, že k přežití nestačí s prominutím jen kecy, lhaní a vytáčení se podle potřeby doby a dané chvilky.

Životní pojistky jsou ještě k dostání. Stačí nabýt přesvědčení, že jsme pro někoho či pro něco stále nepostradatelní. Záruky minimální, ale kdopak by se života a smrti bál?