"Evropští sociální demokrati ale nedokázali zahnat bacil nacionalismu, a tak místo společného odporu proti vládám, císařským a královským dvorům, lačným nového území a bojechtivým generálům s cvikrem na oku nakonec sklopili svoje rudé vlajky a poslušně se seřadili pod národní fangle, aby po sobě v letech 1914-1918 pálili v zájmu německého, francouzského, habsburského, ruského, italského aj. militarismu", píše.

Je nesporné, že rozklad mezinárodního dělnického hnutí a prosazení bolševismu nastartovala evidentní neschopnost západních socialistů oponovat válečnickým snahám národních vlád. Po příčinách této neschopnosti se však již Pečínka neptá. Z jeho pohledu jde zřejmě o cosi odsouzeníhodného, avšak podstatně nemotivovaného. Možná je přesvědčen, že šlo o individuální selhání socialistických vůdců. Ale co když je tomu jinak? Co když sociální demokracii nějaký prvek její ideologie predisponuje ke konformismu? Neleží příčina selhání z roku 1914 hlouběji - v samotném pojetí práce, jíž má být zmíněný 1. květen oslavou?

Počínaje Gothajským programem německé sociální demokracie dělnické hnutí hnutí přijalo za vlastní Dietzgenovy představy o práci jako moderním spasiteli. Tento pojem práce, oprášený opět mezi válkami a zejména mezi technokraty přežívající do dnešních dnů, se v době nástupu fašismu stal předmětem kritiky Waltera Benjamina v jeho Dějinněfilosofických tezích. Dietzgenova práce vystupuje v úzké vazbě na představu nezadržitelného technologického vývoje, vývoje, který sebou údajně automaticky nese též společenský pokrok. Ergo: stačí dobře pracovat, aby se věci postupně samy zlepšily. Práce je platnou jízdenkou na vlak pokroku, který sám od sebe jede správným směrem, a sociální demokraté se v něm prostě mohou vézt jako všichni ostatní. "Jak budeme dneska pracovat, tak budeme zítra žít" - to je heslo visící nad hlavou příslovečného Krylova důchodce coby připomínka iluzí, jimiž byl po celý svůj obětovaný život krmen. 

Existuje ale i jiný pojem práce - a právě ten je někdejšími klienty socialistického hnutí sdílen v daleko větší míře než pojem předchozí. Práce tu souvisí s obstaráváním motivovaným strachem ne už z hladu a bídy, ale ze sociálního vyloučení, které zakouší ten, kdo nedisponuje patřičnou dávkou předepsaného ostentativního konzumu. A je přece známo, že zajistit tento ostentativní konzum bude stále těžší. Ačkoliv v Evropě momentálně málokdo hladoví, málokdo také ještě věří ve světlé zítřky. Informace o ropném zlomu a věcech souvisejících postupně pronikají i do mainsteamových médií a s výjimkou zastydlých technologických optimistů nikoho nenechávají na pochybách, že doba levných energií a surovin skončila. Imanentní kapitalistický strach z bezvýchodnosti, který vystupuje ve fragmentu Benjaminovy studie uvedeném v záhlaví, se zesiluje - a s přibývající aktuálností hrozeb se bude měnit v paniku. Opakuji: je to tento strach, nikoli očekávání lepší budoucnosti, co dnes velkou část námezdních motivuje k práci. Víra ve spásonosnou práci je již dlouho téměř mrtva.

Pokud tedy oslavy Svátku práce v současnosti probíhají poněkud rozpačitě, nemusí to být ani zdaleka způsobeno jen tím, že "před 100-150 lety zrozené symboly dělnického hnutí postupně přešly z větší části do vlastnictví těch, kteří je zle pošramotili svými stalinskými drápy". Existuje i daleko prostší vysvětlení než to, které operuje s rokem 1914 a staví sociálně demokratické "šustění papírem letáků" během II. světové války do kontrastu s komunistickými nástroji typu PPŠ-41. Dnes již přece není žádným tajemstvím, že bolševické kádry ve své většině bojovaly proti hnědému nebezpečí nebo je naopak podporovaly podle toho, jaký byl momentální kurs Moskvy (v době, kdy pakt Molotov-Ribbentropp fungoval, propagandisticky vystupovaly proti demokratickým západním vládám a podílely se jak na dělení Polska, tak na šíření defétismu v předválečné Francii).

Výsledky budování sovětského sociálněekonomického modelu jsou rovněž široce známy. Neměl by být tedy být problém vyprostit symboliku dělnického hnutí ze stalinských drápů a vrátit ji zpět do kontextu, v němž se kdysi zrodila. Jenže daleko horší potíž než bolševismus představuje fakt, že víra, kterou tyto symboly oslavovaly, již neexistuje. Dokonce ani ten život s paspartou a pojištěním socialisté nikomu nezaručí.

A Pečínkova Strana zelených v koalici s ODS možná již brzy přispěje k likvidaci skutečných výdobytků, jichž věřící socialisté kdysi dosáhli.