Já sám jsem pracoval v aplikovaném výzkumu řadu let a po jeho destrukci počátkem 90. let přešel do soukromé sféry, kde jsem dále pokračoval v řešení svých výzkumných záměrů. Dnes jsem částečně pracovníkem AV ČR v oblasti tzv. "rizikových projektů", které mohou přinést zásadní nové objevy, ale pracují s vysokým rizikem, že celý projekt skončí neúspěšně. Protože jsem osobně poznal grantový systém zvenčí i zevnitř a účastnil jsem se projednávání závěrečných obhajob grantových projektů (jsou veřejně přístupné a u pracovníků v oboru je takřka povinná jejich návštěva), mohu z pohledu "zvenčí" popsat více plastičtěji způsob přidělování grantů a ukázat na jeho negativa v širších souvislostech.

Řešení vědeckých problémů

V diskuzi pracovníci Akademie věd uvedli, že systém Grantové agentury je průhledný, a proto dobrý. S tímto názorem nelze souhlasit, protože i zcela průhledný systém může vést ke špatným výsledkům (Např. Při výběru nejlepšího muže v domácnosti nelze postavit kritéria na velikosti jeho košíčků. Přitom se jedná o zcela objektivní kritérium. S obdobnými kritérii dnes pracují mnohá ministerstva, aby zakázku dostal předem vybraný zájemce).

Dnešní systém kritérií pro přijetí grantů je založen zejména na předchozích publikovaných pracích navrhovatele v daném oboru. Toto zásadní kritérium vede k tomu, že nové objevy, nacházené zejména na interdisciplinární hranici a dosud nepublikované, nemohou mít tak vysoké bodové ohodnocení jako výzkumy, táhnoucí se už řadu let a publikované v řadě odborných časopisů.

Nastavení kritérií grantových agentur by mělo odrážet způsob vědecké práce a jejího dalšího vývoje. Současná kritéria tento vývoj vědy nepodporují, ale naopak zakonzervovávají její setrvávání na současných (jistě správných) poznatcích, ale i míře poznání.

Vědecké problémy mají genezi svého řešení: od hypotézy, na kterou je rozpracována teorie, přes testy až po praxi a dlouhý čas, kdy je teorie obecně přijata jak odbornou, tak i laickou veřejností. V první etapě řešení problémů stojí většinou jeden nebo několik málo vědců na jedné straně a zbytek odborné i laické veřejnosti na druhé straně. Ta většina si v daném okamžiku neumí představit, že se dá daný problém tímto způsobem řešit, a ani neví, jak by jej řešili oni. (V této chvíli by řešitelé -- navrhovatelé grantu -- pravděpodobně neprošli našimi grantovými agenturami, protože oponenti by z mnoha důvodů (osobních, neznalostních, konzervativních) měli takové připomínky ke grantu, že by ten neprošel do dalších kol řízení.) V druhé etapě už řešitelé vyvracejí sami své některé názory a potvrzují jiné a dospějí do okamžiku, kdy zjistí, že problém teoreticky vyřešili. (V této chvíli by v našich grantových podmínkách bylo sice získání grantu reálnější, ale přesto velice těžké, protože oponenti by ve své většině nebyli přesvědčeni, že (už vyřešený), ale ještě nepublikovaný objev je platný, a nepustili by jej na základě některých kritérií - např. kritérií malého množství dosud publikovaných prací autorským týmem na toto téma.)

Ve třetí etapě, kdy už daný objev nebo vědecký problém je široce přijímán odbornou veřejností a má úspěšné testy a oponentury za sebou, je teprve vhodná chvíle, podat si na něj grant, protože je o něm již napsáno hodně prací, tým je konsolidovaný a proti myšlenkám nemůže už nikdo nic namítat. Bohužel, pro samotné řešení daného vědeckého problému je již pozdě, protože se na něm mohou dopřesňovat již jen detaily a pracovat na jeho popularizaci.

K samotnému vyřešení problému v této fázi již granty neslouží. Je zde navíc ještě čtvrtá fáze, kdy se dané řešení, potvrzené v mnoha případech, nekriticky přenáší dál a aplikuje se i na případy, které se dají vyřešit opět jen další hypotézou a jejím ověřováním, tedy revolučním novátorským přístupem. V této fázi jistě zasloužilý tým opět získá na základě objektivních kritérií grant na již vcelku vyřešený problém a neumožní dál svým působením, aby jej získal někdo další. Poznal jsem i případy, kdy tým vědců řeší daný problém od 60. let minulého století a dále a dále publikuje obdobné poznatky na dané téma, dávno vyřešené a úspěšně předané do praxe.

Jiná by měla být reakce grantových agentur na řešení vědeckého problému v etapě rozvoje hypotéz a jejich rozpracovávání do teorií. V této etapě vědecké práce se jedná většinou o dosud neprobádané vědecké pole, kde je i poskrovnu původních publikovaných vědeckých prací. Je zde i velké riziko neúspěchu. V této etapě by měla grantová agentura podporovat rozvoj myšlenek a vlastní přijetí nebo nepřijetí grantů by mělo být více spjato s výsledky samotného grantu, oponované vědeckou obcí. Pokud by tato část grantu byla "profinancována" částečně v průběhu řešení a částečně po jeho úspěšné obhajobě, snížilo by to riziko neúspěchu na obou stranách a současně by to zainteresovalo vědce k další činnosti na dosud neprobádaných polích.

V etapě zavádění výsledků vědy do praxe by mohly být granty hodnoceny podle stávajících kritérií, protože jen skutečně kvalitní publikované práce si zaslouží další aplikace. V etapě, kdy jsou již dávno ověřeny původní myšlenky a jsou zavedeny v praxi, by měly být granty hodnoceny právě podle toho, zda není možno danou práci provést např. pomocí komerčních firem a pokud ano, neměly by tyto běžně dostupné aplikace být financovány grantovými agenturami z financí základního výzkumu.

Dnešní grantový systém neodpovídá způsobu vědecké práce a není je proto optimální.

Finance

Tato část práce grantových agentur je dalším významným neuralgickým bodem. Dnešní systém financování vědy a základního výzkumu je založen na představě, že pouze část financí, nutných na vědeckou práci, jde přímo prostřednictvím ústavů Akademie věd nebo vysokých škol. Tato část pokrývá téměř celé mzdové náklady, ale většinou neřeší další aspekty vědecké práce, jako jsou přístroje, náklady na publikace, semináře a konference.

Druhá část financí je rozdělována přes grantové agentury a pouze ti vědci, kteří získají granty, mohou klidně pracovat, mají vše potřebné zabezpečení a mohou také jednoduše publikovat své výsledky a prezentovat je na konferencích. Ti, kteří granty nezískají, mohou sice pracovat, ale již obtížně se jim publikuje a seznamuje odborná veřejnost s výsledky jejich práce, což opět vede k obtížím při získávání grantů. Tento způsob generuje vědce, kteří sice dělají dobře svou práci, mnohdy žádanou v zahraničí, ale v našich kruzích jsou pouze "trpěnými solitéry".

Druhý aspekt, vyplývající ze způsobu financování vědy částečně pomocí grantů, je to, že v grantových komisích sedí pouze pracovníci některého ze státních ústavů, které jsou příjemci grantových peněz. Pokud by některý grant byl přijat mimo rozpočtovou a příspěvkovou sféru ústavů a vysokých škol, sami by se připravovali o část financí. Tento způsob rozdělování financí vede k tomu, že žádný soukromý subjekt nemá možnost získat finance na vědecký projekt. (Teoreticky ano, ale prakticky ne. Myslím, že za celou dobu trvání GAČR byl přijat pouze jeden projekt ze soukromé sféry, a to ještě v případě, kdy z nějakého ústavu AV ČR odešel celý tým vědců do soukromé praxe -- je to možno lehce ověřit).

Osobní přístup a kontakty

Tuto část svého příspěvku jsem chtěl z mnoha důvodů vynechat, ale pokusím se napsat jen postřeh na příkladě dvojice obdobných projektů z poslední doby. Nemyslím si, že situace v grantových agenturách je vážná, ale vše souvisí se vším a i na tomto poli je možno udělat spoustu práce.

Pokud dnes o granty žádají skupiny vědců z různých míst republiky, pak statisticky doložitelná je nižší úspěšnost grantů z ústavů na periferii. Nemyslím si, že je to jen dáno nižší kvalitou vědecké práce mimo Prahu. Dosti ilustrativní je příklad dvou skupin jeskyňářů. Jedna z Moravy -- nalezla propojení Sloupských jeskyní s Amatérskou jeskyní a prodloužila tak délku našeho nejdelšího jeskynního systému o 6 km. Na tomto projektu pracovalo několik desítek jeskyňářů celkem tisíce hodin. Druhá skupina nalezla propojení jeskyní, objevených při jedné z předchozích expedic v zahraničí. V obou skupinách pracovali stejně erudovaní odborníci (jeskyňáři), v prvním případě i s nasazením vlastního života (jeskynní potápění při nulové viditelnosti). Výsledky obou projektů jsou speleologicky srovnatelné (nalezení propojení a prodloužení maximální délky systému) a odborná jeskyňářská veřejnost oba projekty ocenila (na Speleofóru 2006 a 2007 jako největší objevy doma a v zahraničí), avšak pouze jeden z obou projektů měl šanci na úspěch při jeho podávání formou grantu.

Jsem osobně rád, že alespoň pražská skupina grant získala, ale protože nikdo z moravské skupiny nepracuje na Akademii a nepublikuje v zahraničních periodikách, nemohl tak fakticky získat grant, a proto jej ani nepodával, přestože zprávy z obou projektů byly publikovány v odborném (neimpaktovaném) tisku. Několik jeskyňářských skupin se o to v minulosti pokusilo, ale bez výsledku a po několikátém pokusu se další práce na návrzích grantů vzdali.

Závěr

Systém přidělování grantů tak, jak je dnes nastaven, vede k byrokratizaci vědy, zakonzervování její stávající úrovně a přidělování prostředků na již vyřešené úkoly a tudíž nehospodárně. Neodpovídá způsobu vědeckého poznávání a objevování.

V Praze dne 26.1.2006 revidováno 25.4.2007