Kniha Nový Pearl Harbor začíná po předmluvě Richarda Falka úvodem a poté se dělí na tři hlavní části. V samotném úvodu se autor především věnuje důvodům napsání knihy, zejména absenci důkladného a otevřeného vyšetřování a informování o událostech 11.září médii a nezávislou vyšetřovací komisí, která by a priori nestavěla na tvrzeních amerického establishmentu. Zároveň formuluje osm variant alternativního vysvětlení 11.září předpokládajících nějaký podíl amerických vládních či zpravodajských institucí. Tím chce Griffin na úvod vyjasnit pojmy, co se míní "spoluúčastí oficiálních míst" na 11.září, která mohla nabrat různého stupně od pouhé vágní informovanosti zpravodajských služeb o chystaném útoku teroristů až po přímou roli samotné americké vlády na provedení předem připraveného scénáře. V dalších částech knihy má pak čtenář možnost posoudit, která z nabízených hypotéz nejlépe odpovídá analýze dostupných faktů.

Důležitým bodem, kterému by čtenář měl věnovat pozornost, je metodologie výzkumu, kterou Griffin zvolil. Jedná se o tzv. kumulativní argumentaci, kdy se autor rozhodl snést maximální množství na sobě nezávislých argumentů ve prospěch určité teze. V této argumentaci se některé argumenty mohou ukázat nepravdivými, aniž by se tím automaticky popřela argumentace celá. K výhodám a problémům této metodologie se ještě vrátím.

V další části knihy se Griffin věnuje samotným událostem 11.září -- ve čtyřech podkapitolách se věnuje osudu každého ze čtyř údajně unesených letadel, která zasáhla (nebo v případě letu č.77 možná naopak nezasáhla) budovy WTC, Pentagon či se z nějaké příčiny zřítila. Autor rovněž studuje zvláštní okolnosti zřícení budov WTC a také bezprostřední reakce prezidenta Bushe na oznámení útoků (které jsou dobře známé i díky knihám a filmu režiséra Michaela Moora).

Griffin využívá časové přímky pro jednotlivé události, což mu umožňuje odhalit závažné nesrovnalosti oficiální verze. Z reálného průběhu událostí vyplývá, že Centrální armádní velitelství v Pentagonu a jemu podřízený NORAD (Severoamerické velitelství protivzdušné obrany) z nějakého důvodu postupovalo 11.září zcela nestandardním způsobem -- proti letadlům, která se odklonila od kurzu, nebyly včas vyslány žádné armádní stíhačky, jak je obvyklé, nebo pak byly vyslány ze vzdálenějších leteckých základen, než bylo třeba, a k cíli dorazily pozdě. Griffin však ukazuje, že i tyto pozdě a ze vzdálenějších základen letící stíhačky by musely předpokládané unesené letouny dostihnout, kdyby letěly alespoň trochu rychleji. Ze zjištěných údajů však vyplývá, že musely letět nesmírně pomalu, jen zlomkem své maximální rychlosti (pokud si armáda nevymyslela fakt, že vůbec vzlétly), a Griffin se oprávněně ptá proč?

Vedle poměrně silné argumentace podložené časovými údaji, názory expertů, materiálními nálezy a konfrontací vzájemně si odporujících "vysvětlení" z úst vládních představitelů, je nutno říci, že v některých bodech je Griffinovo alternativní vysvětlení událostí poněkud kostrbaté. Týká se to zejména části o útoku na Pentagon, kterou Griffin v podstatě převzal z knihy francouzského autora Meyssana 9/11: The Big Lie (česky vyšlo jako Velký podvod, Motto, 2002), který se domnívá a argumentuje, že Pentagon nebyl zasažen dopravním letadlem, ale malým vojenským letadlem nebo řízenou střelou. Zde autor při konfrontaci s očitými svědectvími lidí, kteří viděli jak do Pentagonu naletělo velké dopravní letadlo, operuje mj. s psychologickým vysvětlením těchto svědectví jako zpětné sugesce, přičemž pomíjí zaprvé množství těchto na sobě nezávislých svědectví (desítky či stovky lidí) a především si neuvědomuje, že stejné vysvětlení by pak musel aplikovat i na ty svědky (několik málo), kteří tvrdí, že viděli raketu či bojový letoun. V této části také není zmínka o materiálních nálezech, které podporují spíše teorii o dopravním letadle. Ke cti autora je nicméně třeba přiznat, že si je těchto (a některých dalších) slabin vědom a na konci knihy se některé z nich snaží i diskutovat.

V další části knihy se autor obšírně věnuje širšímu kontextu 11.září a tomu, co předcházelo. Na řadě faktů dokládá, že americké autority měly o útoku poměrně jasné informace, že docházelo k systematickému maření vyšetřování aktivit Al-Kajdy v USA před 11.září a že stejně tak bylo mařeno i vyšetřování samotného útoku. Čtenář se například dozví, jak vedení amerických tajných služeb a vládní představitelé bagatelizovali zjištění svých agentů, nebo jim bránili ve vyšetřování (to se týká třeba leteckých cvičišť, kde se údajní teroristé připravovali na své útoky), dozví se o podivném dění na newyorské burze několik dní před útoky, kdy došlo k prudkému nárůstu prodeje akcií leteckých společností UA a American Airlines a jedné banky sídlící na WTC (jejich akcie po útocích ztratily velkou část hodnoty), najde informace o již poměrně dobře prozkoumaných vazbách mezi Bushem, rodinou Bin Ladinů a Saudskou Arábií (na tomto poli se opět "činil" již zmiňovaný Michael Moore) i naopak zdaleka ne tolik známé spojitosti mezi Al-Kajdou a pákistánskou tajnou službou ISI. Důležitý úder "teorii nekompetentnosti" (tj. teorii, že útoky 11.září byly umožněny nekompetentností a amatérismem tajných služeb, ale bez jejich zlého úmyslu) zasazuje Griffin tím, když dokládá jak nejenom nedošlo k potrestání či odvolání nikoho z údajně nekompetentních příslušníků tajných služeb, ale v řadě případů došlo po útocích dokonce k jejich povýšení. To se s nekompetentností opravdu dost dobře neshoduje.

Velmi cennou součástí knihy je Griffinova analýza motivů pro případnou spoluúčast či dokonce hlavní roli americké vlády v 11. září. V knize se dočteme o Projektu pro nové americké století (PNAC) a dalších iniciativách, které mají Americe zajistit světovou dominanci v 21.století. V jejich rámci došlo také k naplánování útoků na Afghánistán, Irák (a další státy včetně Íránu), a to již před 11.září. Útok teroristů měl být jen rozbuškou, novým "Pearl Harborem", který měl získat veřejnost pro souhlas s navýšením vojenských rozpočtů, agresivní zahraniční politiku a přijetí nutnosti osekání občanských práv a svobod ve jménu "zvýšení bezpečnosti". To se nakonec, bez ohledu na to, kdo stál v pozadí 11.září, také stalo. Griffin poukazuje na podobné americké "Pearl Harbory" v minulosti, a to nejen na známý případ výbuchu na lodi Maine jako rozbušky španělsko-americké války, ale také na nedávno odtajněné plány využít fingovaný, americkou vládou připravený útok na vlastní letadlo či loď jako záminku k invazi na Kubu (operace Northwood). Pro českého čtenáře bude ale asi nejzajímavější informace, že plány počítající s novým "Pearl Harborem" úzce souvisí se strategií vojenského využití vesmíru, jejíž součástí je i protiraketový deštník USA a tedy i radarová stanice v Česku. Griffin dokládá, že: "Ačkoliv tedy název protiraketový obranný deštník naznačuje, že systém má Spojené státy chránit před útoky, jeho pravým smyslem je znemožnit jiným státům, aby se bránily před útokem USA." Fakta obsažená v Griffinově knize vrhají na projekt protiraketové základny USA ještě temnější světlo, než měl doposud.

Griffinova kniha určitě stojí za přečtení, a to přesto, že v podstatě představuje kompilaci z prací jiných autorů či internetových zdrojů nezávislých investigátorů a nepřenáší moc originálních postřehů. Její hlavní předností je ale právě utříděnost těchto informací podaných v logicky a přehledně poskládaném celku, dále široký záběr analýzy chování amerických vládních činitelů před a po událostech a již výše zmíněné využití časové přímky při popisu samotných událostí. Dobrým nápadem bylo zařadit na konec knihy shrnutí závažných zjištění z předchozích kapitol i seznam všech nevyřešených otázek, které vyvstávají před obhájci oficiální vládní teorie. Čtenář jistě ocení i rozsáhlé poznámky a odkazy na veškeré zdroje uváděných informací.

Použitá tzv. kumulativní metodologie argumentace, kde různé hypotézy nezávisle na sobě dokládají neudržitelnost oficiální vládní verze událostí 11.září je výhodná tím, že nabízí širokou množinu alternativních vysvětlení, tak jak je nalézali jednotliví autoři. Její nevýhodou je naopak to, že v některých případech nepůsobí navzdory svému názvu kumulativně -- platnost jedné hypotézy ve skutečnosti znemožňuje platnost druhých a naopak. Kromě toho se tak vedle sebe staví relativně dobře vyargumentované teorie s těmi, které nepůsobí příliš věrohodně, nebo jejichž přijetí by znamenalo nutnost položit si mnoho nových otázek či zahrnutí mnoha dalších faktorů (včetně účasti tisíců dalších lidí na celém spiknutí).

V některých případech se autor také dopouští chyb v logické argumentaci, kdy fakt, že událost nemohla proběhnout tak, jak tvrdí oficiální verze, zaměňuje za důkaz, že událost proběhla právě jedním jiným konkrétním způsobem. Hlavním nedostatkem knihy vyplývajícím ze zvolené metodologie, který však Griffin nijak neskrývá, ovšem je, že nabízí pouze výhrady k oficiální verzi aniž by se pokusila vytvořit jeden koherentní alternativní popis celé události. Griffin má ovšem nepochybně pravdu, tvrdí-li, že zodpovědnost za tento stav není možné klást na předkladatele alternativních teorií, ale na vládní činitele, kteří měli možnost nařídit všestranné, nezávislé a transparentní vyšetřování a neudělali tak. Ostatně Griffin apeluje především na nutnost pustit se do takového vyšetřování na základě zjištěných závažných rozporů mezi fakty a dnešní (nikoliv první) oficiální verzí. V žádném případě netvrdí, že má klíč k vysvětlení všeho, co se stalo, a ani to, že sama alternativní vysvětlení nemohou být v některých případech problematická.

"Nový Pearl Harbor" nepochybně obohacuje český knižní trh literatury faktu a koná cennou službu už jen tím, že nabourává diskurs patologické loajality až lokajství, který ve vztahu k veškerým aktivitám vlády USA panuje mezi nemalou částí českých intelektuálů nemluvě již o politicích a novinářích. Nehledě na výše zmíněné slabiny představuje také zajímavý zdroj informací o řadě souvislostí kolem 11.září, kterých by se nám ze strany mainstreamových médií nikdy nedostalo. Po překladech knih Chossudovského a Meyssana a knížce Jiřího Maška, Mráz přichází z Bílého domu, tak má český čtenář další možnost dozvědět se něco, "o čem se u nás moc nemluví" v souvislosti s událostí, která, na čemž se snad všichni více méně shodují, zásadním způsobem změnila svět počátku 21. století.