Onen záhadný dvacetiletý cyklus v české politice souvisí s vyčerpáním politických elit. S tím, že se politické skupiny okamžitě poté, kdy přijdou k moci, uzavřou a jen zřídka mezi sebe pouštějí nové lidi. Zárodky státní krize jsou tak založeny v uzavřených skupinkách vedení politických stran. Jejích obměňování je minimální. Také z parlamentních klubů hledí na veřejnost v zásadě stále stejné tváře. Je přirozené, že se po dvaceti letech dostavuje únava, pohodlnost, podřizování analýzy konkrétní situace zaběhlým stereotypům, neochota cokoli měnit. I proto tzv. buržoazní strany nedokázaly v roce 1948 čelit dynamice mladých komunistů a v roce 1989 zestárlé vedení komunistů nebylo schopno zareagovat na dynamické mladé zázemí Občanského fóra, které se později stalo jádrem ODS.

Pro svou uzavřenost propadají politické elity pokračujícímu vnitřnímu rozkladu, kterému od určité fáze nelze čelit zevnitř. Pak musí impuls přijít zvenku. Takovouto změnou pro sociální demokracii těsně před její klinickou smrtí byl Jiří Paroubek, člověk s širší než parlamentní zkušeností a se znalostí komunální politiky. Obdobnou nadějí pro budoucnost jsou v ODS lidé jako Petr Gandalovič, ale i někteří hejtmani. V KDU-ČSL se stal symbolem nového životního elánu Jiří Čunek.

Nová hvězda lidovecké politiky zazářila v okamžiku, kdy na politické scéně vrcholí politické spory. Ve chvíli, kdy se užívají odzkoušené, ale i zcela neotřelé techniky jak obecně uznávaného, tak i podpásového boje. Během prvního týdne slávy se vsetínský starosta a senátor stal předmětem skandalizace. Pozoruhodné je, že první velké námitky proti Čunkovi nezazněly z konkurenčních stran, ale od lidovců. Byly to stereotypní výhrady vůči vsetínské politice proti neplatičům nájemného, kdy kritici ve jménu vznešených principů neváhali personifikovat svůj cíl a pro útoky nepotřebovali znalost situace. Zároveň si musel Čunek odzkoušet, jak senzacechtivost médií dokáže přemalovat jakoukoli situaci a převyprávět jakýkoli výrok.

Je pozoruhodné, jak se v posledních dnech Mirek Topolánek, Jiří Paroubek a Jiří Čunek shodli ve skeptických názorech na kvalitu sdělovacích prostředků. I když spokojenost politiků rozhodně není mírou kvality práce novinářů, v daném případě je podíl některých médií na rozeštvávání české politické scény dlouhodobý a v posledních dnech přímo nápadný. Bude zajímavé sledovat, zda společné mediální problémy přivedou politiky k rychlejší dohodě.

Lze uzavírat sázky, zda má malý David ze Vsetína nějakou naději proti protřelým Goliášům pražských kuloárů a stane v čele KDU-ČSL. Nejde však pouze o něho, jde o princip. Dokud se nenaučí česká politika přirozeně vstřebávat nové lidi, bude propadat pravidelným krizím. Bude jí chybět síla nově pohlédnout na nové problémy - třeba i tvořivé hledání dohody při sestavování vlády. Nebude umět překonávat krize demokratickou cestou a bude si muset počkat na dvacetiletou bouři.

To, že Česko nemá vládu, nezavinili rozpolcení voliči. Na vině je nízká politická kultura stranických elit.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom