Svět podle Hurvínka

8. 9. 2006 / Pavel Urban

Jiří Jírovec uvádí v úvodu svého prvního článku, že "Raketová základna je součástí mocenské hry zvané obhajování strategických zájmů USA (čti: nadvlády nad světem) prostřednictvím vojenských prostředků." S tím bych ještě souhlasil. Se zbytkem je to horší.

Otázka "Cui bono ?" (Komu to prospívá?) slouží k hledání podezřelých, nikoli usvědčování viníků.

USA jsou dnes jedinou supervelmocí (ostatní nemohou nebo nechtějí), jejich vliv na světové dění je větší, než vliv kterékoli jiné jednotlivé země. Můžeme je tedy pokládat, přinejmenším pro začátek, za podezřelé v popisovaných kauzách. Ani americká vláda ale patrně nedisponuje kouzelnou hůlkou, která by jí umožňovala řídit svět, a tím převzít absolutní zodpovědnost, kterou jí přisuzuje Jiří Jírovec. Věřím, že některým lidem v USA současný stav vyhovuje. To ale neznamená, že jejich argumentace, byť účelová, musí být falešná. Dvě a dvě jsou čtyři i tehdy, pokud Strana z nějakého důvodu tvrdí totéž.

Pokud jde o detaily : izraelský útok na Libanon mohl vyděsit a k nákupu amerických zbraní přimět Egypt. Ale Saúdskou Arábii, která nikdy s Izraelem neválčila a která by pro malý židovský stát představovala trochu velké sousto? (Nehledě na to, že USA by asi jen tak nestrpěly ohrožení svého hlavního zdroje ropy.) Proč tyto zbraně nekoupilo třeba Maroko nebo Tunis (který už s izraelskými bombardéry své zkušenosti má) ?

V Iráku je ropa, v jeho okolí je jí ještě více. Ale komu mohla stát za vojenskou operaci "kontrola území i ekonomiky" chudého Kosova ? To se, když už tedy nevíme, co se zbraněmi, nenašel v okolí nějaký atraktivnější cíl?

Bushův intelektuální rozhled bývá často zdrojem posměchu. I já mám někdy dojem, že americká vláda si představuje svět mimo USA jako Hurvínek válku (její irácká politika by tomu zhruba odpovídala). To jí ovšem těžko může vytýkat ten, kdo je schopen stavět americké velmocenské zájmy do černobílého protikladu k přerušení "nekonečného řetězu násilí".

Dějiny nás učí, že lidé vesele (a krvavě ) válčili i v dobách, kdy neexistovaly USA ani korporace bohatnoucí z prodeje zbraní, i v místech, kam nezasahoval vliv soudobých velmocí. "Pax Romana" měl v době, kdy sjednocoval Itálii, mnoho nepřátel. Nikdo ale nikdy Římany neobviňoval, že by byli původci permanentních válek všech proti všem, bez níž by se malá městská republika velmocí nikdy nestala.

Známe také případy, kdy odmítnutí velmocenské politiky mělo daleko horší důsledky, než tato politika sama. Je pravda, že pro dnešní Evropu nejsou tyto zkušenosti už nějakých padesát let relevantní. A lidská paměť je opravdu krátká; to je druhá věc, ve které s Jiřím Jírovcem souhlasím.

Podle Jiřího Jírovce "kdyby například USA zůstaly na svém území, tak by je mnohé země nejen nepovažovaly za zlé, ale dokonce by si jich ani nevšímaly." Dobrá. Na kterém cizím území agresivně prosazovalo svoje ekonomicko-politické zájmy Dánsko, že si po zveřejnění karikatur Mohameda vysloužilo takovou nenávist? Jak by to vypadalo, kdyby si podobně "nechtěli nechat líbit" zlehčování svých posvátných věcí Američané? Koho se nekonformní evropští žurnalisté a karikaturisté bojí víc : Američanů nebo muslimských radikálů?

Svůj poslední článek uzavírá Jiří Jírovec větou "Biologové nás rovněž učí, že patříme k jedinému živočišnému druhu, který je ochoten sám sebe vyhubit ohněm a mečem." To je pochopitelné. Jiné biologické druhy oheň ani meč neovládají. My zase nedisponujeme ani obřími kusadly, jako mravenci, ani fyzickou silou našich bratranců šimpanzů. Navíc žijeme v početnějších smečkách, takže vzájemně se masakrovat pomocí klacků by bylo nepohodlné a zdlouhavé. S ochotou k vzájemnému vyvražďování to ovšem nemá co dělat.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 8.9. 2006