Pavel Kantorek: Polibte mi prdel

Orbis sensualium pictus

7. 9. 2006 / Milan Cimburek

kresba pro Britské listy Pavel Kantorek

Po navštívení muzea z bývalého atelieru sochaře Františka Bílka (1872 -- 1941) v jeho rodném Chýnově a Památníku Bible Kralické v Kralicích nad Oslavou, jsem se zastavil v Uherském Brodě u učitele národů, kterému postavili vlastní muzeum. Expozice z roku 1992, otevřena k 400. výročí narození J. A. Komenského, mne nenadchla, i když byla pochválena pravnučkou 9. generace G. Kallikovou-Figulusovou z USA a tehdejším prezidentem Václavem Havlem.

Komplikované, těžkopádné vysvětlování pro dospělé, natož dětem.

Jako sběratel medailí jsem byl úspěšný, dvě jediné a poslední jsem koupil.

Orbis sensualium pictus -- knížka poprvé vydaná v roce 1658 Janem Amosem Komenským, byla encyklopedií tehdejšího poznání i jazykovou učebnicí.

Jelikož jsem už dítě odrostlé, nehodlal jsem se do obrázkové knížky ani podívat. Stáří, kdy prej se opět dětmi stáváme, mi nedalo. O obilninách, hmyzu, zvěři, ptáctvu, věcí, válečnictví na moři i na pevnině, vesmíru, právu či spravedlnosti, mne Komenský i po 400 letech poučil. Současné vlády v historických zemích Čech, Moravy a Slezska, (Slovensko nevyjímaje), které se vyznamenávají tunelářstvím, zlodějnou, vraždami, lhaním a podvody všeho druhu, by mohly zajímat, jako mne, tehdejší tresty. Prosím poslužte si:

Trestání zločinců. Zločinci se od pacholků čili pochopů ze žaláře, kdež bývají mučeni, vyvádějí nebo se smýkají koněm na popravné místo. Zloději se věšejí na šibenici od kata. Cizoložníci se stínají. Vrahové a loupežníci buď kolem se lámají, nebo na kůl se nastrkují. Čarodějnice se na hranici upalují. Některým, nežli se utratí, jazyk se vyřezává, vytrhuje nebo na špalku ruka se utíná, nebo se pálí kleštěmi. Kterým život darován, na pranýř se stavějí, na osla se sázejí, uši se jim utínají, metlami se mrskají, zrak jim vypalují, ze země se vypovídají a odsuzují na věčné vězení. Vůdcové čtyřmi koni se trhají.

Brrr. Teď jsem tomu nasadil korunu, ale českou. Tak to se učili dětičky od učitele národů. Při prohlídce expozice jsem si uvědomil, že německá "Mutterschule" je česká mateřská školka, ale naše je o mnoho jemnější pojmenování. Nemůže ale konkurovat švýcarskému poetickému názvu "Kindergarten", i když jsou tam děti odloženy hned jak začnou chodit.

Sedím v parku před muzeem a čekám na ženu, až si tu nepřehlednou výstavu dokouká. "Dětská zahrádka" šla zrovna kolem, děti se držely za ručičky a švitořily mezi sebou. Za nimi šly dvě učitelky a taky švitořily. Můj čtyřicetiletý handicap, že švýcarským dětem nerozumím, se rozplynul! Těm českým jsem taky nerozuměl.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 8.9. 2006