Dotčení -- terorem postižení i samotní teroristé

7. 9. 2006 / Egon T. Lánský

Senátní legislativci, zaměstnanci s právnickým vzděláním, specializovaní na formulaci práva, kteří pro volené zákonodárce -- Senátory -- podle jejich požadavků formulují návrhy zákonů a připravují pro ně odborné komentáře k nim, jsou kvalifikovaní. Výsledkem jsou dobře formulované návrhy zákonů i případné věcné a opodstatněné námitky k návrhům, přišlým do Senátu z Poslanecké sněmovny. To je část senátní rutiny a myslím, že není důvod ji znevažovat.

O výsledcích práce obou komor parlamentu ale rozhoduje hlasování ve výborech i v plénu, i když nejde o legislativní problematiku. Po diskusi rozhodují zákonodárci hlasováním především podle svých politických zájmů (v obou komorách) a stanovisko, které přijala většina přítomných, je akceptováno všemi. To jsou prostá demokratická pravidla.

Nikdo ovšem nemůže zaručit, že přijaté většinové stanovisko je nutně logické, ba nemusí být ani rozumné. Prostě platí jako postoj příslušné parlamentní komory. Většina někdy vzniká i napříč politickými stranami. To nemusí být vůbec na závadu, ale také to neznamená, že většina musí mít pravdu.

Zamyslel jsem se, když jsem byl Senátorem, krátce po jednom z mnoha sebevražedných atentátů, spáchaných v Izraeli, jak by mohli a měli političtí reprezentanti České republiky napříč stranami něčím všestranně užitečným přispět k odlehčení dlouhotrvajícího teroristického tlaku na Blízkém východě. Uvážil jsem některé nepřehlédnutelné okolnosti. Teroristické akce se téměř bez výjimek uskutečňují na pečlivě vybraných místech, s velkou koncentrací lidí. Zdůrazňuji, že žádných 'nepřátel`, ale prostých, neozbrojených lidi, bez ohledu na občanství, národnost, víru, věk, či pohlaví. Cílem není žádný boj s nějakým protivníkem. Terorista-sebevrah, indoktrinovaný jakýmsi falešným náboženským fanatismem, jehož součástí je vidina mučednické glorioly hrdiny a blaženého života v ráji, chce zlikvidovat co nejvíce 'nevěřících`. Sotva při tom myslí na to, že umírají nejen Židé a křesťané, ale také muslimové. Nejen Izraelci a Američané, jak mu bylo namluveno, ale i příslušníci arabských národů a vůbec, občané odkudkoli na světě, kteří se náhodou ocitli na místě výbuchu.

Příliš mnoho

Iniciátoři profesionálního teroru nereprezentují žádný stát, jsou si tudíž dobře vědomi, že nějakou regulérní válku ani s minimální šancí na úspěch vést nemohou. Jejich cílem je především zabránit možnému úspěchu v jednáních o klidu zbraní a o míru.

Pak jsem sedl a sepsal text, jenž nikoho neobviňoval, ale naléhal na strany blízkovýchodního konfliktu, aby odmítly a odsoudily teror, který k ničemu nevede a jako vždy, má zcela zřejmě za cíl narušit jednání, když se začíná blížit k nějaké vidině rozumného výsledku. Výzva žádala znepřátelené strany blízkovýchodního konfliktu, aby se vrátily k rokovacímu stolu a pokračovaly v práci, jistě zdlouhavé, obtížné, ale smysluplné.

Takovou výzvu by člověk mohl očekávat především od exekutivního orgánu naší, v konfliktu nezúčastněné země, tedy od české vlády. Žádná nepřišla. Proto jsem se domníval, že by ji mohl urychleně přijmout alespoň český Senát, jehož členem jsem byl. Velvyslanci, izraelský i palestinský, se k myšlence postavili pozitivně a přišli na jednání Senátu v den, kdy můj návrh měl přijít na pořad. Podotýkám, že to bylo 5 dnů po spáchaném atentátu a to je opravdu již na hranici přijatelné časové meze v napjaté atmosféře konfliktu. Z jakéhosi důvodu jsem byl ale přesvědčen, že výzva bude přijata velkou většinou, pravděpodobně jednomyslně. Doufal jsem, že pak bude možné text senátní výzvy formálně, oficiálně a veřejně předat oběma přítomným diplomatům. Přepočítal jsem se. Po poměrně krátké diskusi, plné argumentů, svědčících o tom, že většina diskutujících problematice příliš nerozumí (ti, kdo v diskusi nevystoupili, rozuměli možná ještě méně) se Senát usnesl, že návrh výzvy je třeba odložit a diskutovat o něm znovu, až se vrátí nepřítomný předseda výboru pro obranu a bezpečnost, který dlel zrovna na delší zahraniční návštěvě. Šlo asi o cestu velmi důležitou, (zavedla ho tuším na Filipíny, Nový Zéland a do Austrálie), ale dodnes nechápu, proč je třeba přítomnosti předsedy výboru k přijetí stanoviska pléna? Po tomto výsledku jsem text stáhl z dalšího projednávání a oběma přítomným diplomatům, kteří nic nechápali (já ostatně také moc ne) jsem se omluvil. Někteří kolegové poslanci mne přemlouvali a litovali stažení textu z jednání, ale nenapadlo je, že ho mohli sami převzít, vystoupit s ním jako s vlastním a předložit ho k jednání novému. Nevyznali se zřejmě příliš v senátní proceduře, ačkoli šlo, na české poměry, o politické veterány.

Výzvy podobného druhu mají ve vážné mezinárodní situaci smysl jako rychlá reakce ze země na konfliktu nezúčastněné, ve snaze pomoci postoupit z místa při hledání alternativního řešení, zmírňujícího napětí. Vzpomeňme jenom, kolik naši občané zažili (marných) mezinárodních výzev v napjaté předmnichovské situaci let 1936-38, nebo po okupaci Československa spojenci v létě 1968. Při příležitosti, kterou jsem popsal, mohla česká strana, alespoň v teoretické rovině, projevit účast, pochopení a snahu o snad malý, ale pozitivní příspěvek v nelehké situaci. Senát se mohl zviditelnit doma i v zahraničí. Ostýchám se dodat, že celé gesto by nebylo stálo ani euro, ba ani jedinou korunu českou. A že česká média si onoho senátního jednání vůbec nevšimla.

Dotčení

Není smyslem tohoto textu zamýšlet se nad právem, či ne-právem protistran v aktuálních konfliktech na Blízkém, či Středním východě, či kdekoli jinde na zeměkouli. Konec konců dosud nikdo, ani žádná mezinárodní instituce nedefinovala, které vlastně ty zúčastněné strany v každém jednotlivém konfliktu (je jich celá řada) vlastně jsou, ba ani nikdo nespočítal, kolik jich vůbec je. Některé z 'protistran` totiž se žádnou jinou zúčastněnou stranou nebojují, přispívají ale politickou, diplomatickou, ekonomickou, ideologickou, zbrojní, či nějakou jinou formou podpory té, či oné z dotčených stran. Za účastníky mezinárodních konfliktů, neřku-li válek, jsou obvykle považovány státy. Nikoli soukromé či polosoukromé militantní organizace jakkoli velké, vlivné a bohaté, či dokonce iniciativní fanatičtí jednotlivci, nebo skupinky jedinců, jež se rozhodly, podle vlastních, proměnlivých pravidel, vyhlásit 'válku` státům. Nemíním mezistátní konflikty ani analyzovat, či navrhovat způsoby jejich řešení. Míním se zabývat problematikou terorismu a účinné reakce mezinárodního společenství na něj. Patří k tomu i problematika dotčených -- terorem postižených i samotných teroristů.

Pro lepší pochopení obecného rámce problému i toho, co tento rámec přesahuje, bude třeba začít objasněním a redefinicí některých pojmů.

Teror je fenomén, který, ať se nám to líbí či ne, významně ovlivňuje výše zmíněné konflikty i každodenní život v jinak pokojných, od konfliktů třeba tisíce kilometrů vzdálených částech globalizovaného světa. Mezi konflikty států navzájem, či uvnitř států na jedné straně a teroristickými akty, jako (doufejme, že zdánlivými) prostředky k vítězství v konfliktech na straně druhé, je samozřejmě souvislost. Jsem ale přesvědčen, že k problému terorismu je nutné hledat řešení jiná a jinde, než ke konfliktům mezi státy a uvnitř nich. To jsou totiž války, mezistátní, či vnitrostátní. Jistě kruté události, definované však v rámci mezinárodně přijatých pravidel, někdy dodržovaných, jindy dodržovaných méně, nebo vůbec ne. Pokud mezinárodní společenství, či alespoň jeho významná část najde, přijme a bude kodifikovat metody, úspěšně potírající teror a bránící jeho šíření ve formě pseudoinstitucionalizovaných akcí neoficiálních, ozbrojených paramilitárních skupin (kdo je vyzbrojil, kdo je vycvičil, kdo je financuje...?) nebo individualistických činů, zdánlivě soukromých, namířených proti anonymním jedincům, organizacím a jakýmkoli normám lidských vztahů kdekoli na světě, včetně míst, kde žádný společenský konflikt neprobíhá, přispěje to významně také k řešení některých vážných mezinárodních konfliktů, včetně, o tom nepochybuji, situací kolem Izraele, Afghánistánu, či Iráku.

Terorismus není žádným výhradně východním, či orientálním fenoménem, není ani inherentní součástí islámu. Naopak, existuje i v typických západních, demokratických zemích. Z nejmodernější doby mohu připomenout teroristické aktivity západoněmecké Frakce Rudé Armády, italských Rudých brigád, baskických ETA, irských IRA i třeba korsických autonomistů a dalších skupin. Mnohé z nich působily i daleko za hranicemi vlastní země a nejednou navzájem spolupracovaly. Vždy šlo o snahy dosáhnout nepříliš jasně formulovaných společenských změn a v zájmu toho pomocí násilí a vraždění znejistit a zastrašit občany, oslabit a otřást strukturu celé společnosti. A to i tam, kde funguje tolerantní, solidně organizovaný společenský řád, jenž změny umožňuje ba dokonce i podporuje. Ve většině západních společností je v posledních letech zmíněná forma organizovaného terorismu na ústupu, neexistuje ale žádná záruka, že se věci, třeba najednou a nečekaně, nezmění. Jde o výsledek dlouholetého, trpělivého úsilí, neustupování násilí, za současného nabízení možnosti integrovat pachatele, za určitých podmínek, do existujícího společenského systému. To si může dovolit poměrně stabilní a silná společnost, s pevně zakotveným a veřejností akceptovaným ideologickým rámcem. Asijské a africké společnosti takový rámec většinou postrádají, ze zemí na Blízkém a Středním východě ho má jedině Izrael.

Teroristé své činy rádi a často nazývají válkou; tím chtějí vyvolat představu, že válčí proti státu a tudíž jsou sami institucí na srovnatelné úrovni. Navenek to zastrašuje spořádané občany, zatímco do vlastních řad představa jakéhosi 'my proti státu` dodává odvahu, posiluje.

V souvislosti s novým kolem násilí a odvety mezi Hizballáhem a Izraelem už o válce s terorismem, vedle prezidenta USA, hovoří i další demokratičtí politici, o žurnalistech a propagandistech všeho možného druhu ani nemluvě. Libanonský Hizballáh a na území řízeném nyní palestinskou autoritou Hamás, jsou dnes poněkud výjimečné případy. Jde o organizace, považované nejen mezinárodním společenstvím, ale i oficiálními orgány doma, za teroristické, prostřednictvím nedostatečně připravené volební procedury a intervencí jiných států (Íránu a Sýrie) se ale každá dostala do parlamentu a vlády ve své zemi. Jde tedy o teroristické organizace, jež jsou součástí formálně demokratických struktur, dokonce v nich mají silný vliv. Teroru a kriminální činnosti s nim spojené se nevzdaly, vlády jichž jsou členy s nimi spolupracují minimálně, nemají ale schopnost a možná ani vůli, jim v teroristické, ba ani protidemokratické, činnosti bránit. S podporou výše zmíněných států tedy pokračují v teroristické činnosti

Schovaní mezi svými spoluobčany

Ale i kdyby v pozadí mezinárodního teroru velká a mocná organizace nebyla, mohou ho úspěšně, s rostoucím a demoralizujícím psychologickým účinkem, provádět jednotlivci nebo jakési malé skupinky přátel, vystupující v civilním prostředí jako nenápadní, spořádaní občané, tváří v tvář neozbrojené a nic netušící veřejnosti. To přece není válka, to je zákeřná, vraždící kriminalita. Teroristé útočí ze zálohy, schovaní mezi vlastními spoluobčany, starými, mladými i dětmi. Dojde-li ale ke ztrátám, patří právě teroristé k prvním, kdo na utrpení nevinných, způsobené 'nepřítelem` poukazují. Úspěšně přitom spolupracují s médii, jež nejednou dokonce tragické situace pomáhají aranžovat. Mají také účinná média vlastní, která nasazují podle potřeby. Na druhé straně: pokud jde o přímé oběti teroristických útoků, utrpení a smrt jakoby vůbec neexistovaly.

Vedle popsaných jednoduchých způsobů mediální dezinformace používají teroristé i metody sofistikované, podobné metodám tajných služeb a s využitím nejmodernější techniky. V tomto směru vytvořil překotný rozvoj komunikační a bojové techniky v poslední době doslova neskutečné možnosti pro šíření a maskování teroristických aktivit. Koordinace činnosti zpravodajských služeb demokratických států a jejich spojenců určitě bude důležitou součástí případné široké mezinárodní spolupráce s cílem teror ve světě úspěšně potírat.

Stát z rozhodnutí Rady bezpečnosti

Padesát osm let, od jara roku 1948, existuje na relativně malé rozloze, dříve části bývalého britského protektorátního území Palestina, stát jménem Izrael, zřízený rozhodnutím Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. Britský protektorát Palestina byl sám vytvořen v období mezi dvěma světovými válkami Společností národů, jež byla jakýmsi 'předchůdcem` OSN. Území původně patřilo k Otomanské říši, v I. světové válce poražené. Pověření tehdy mocné Britské říše protektorem, zde mělo účinně zabránit etnickým nepokojům a vzájemnému zabíjení, probíhajícím mezi místními obyvateli téměř nepřetržitě. Nezabránilo. Kromě jiných zde už desítky let bojovali Drúzové s křesťanskými Maronity i s palestinskými Araby (křesťany i muslimy), ti se v ozbrojených konfliktech střetávali i s místními Židy, starousedlíky i sionistickými kolonisty. Masové vraždění prostřednictvím teroristických akcí prováděných jakýmisi, v podstatě soukromými skupinami, či organizacemi, zde ovšem bylo až do konce 60 let 20 století poměrně neobvyklé, ač ne neexistující; zcela neznámé ale bylo v té době vysílání vycvičených fanatických sebevrahů ve jménu božím do hustě zalidněných míst 'na území nepřítele`.

Kdo a kde na světě je nepřítel, to si už soukromí a polosoukromí teroristé případ od případu sami určují a tak se s 'islámským fundamentalistickým terorem` postupně seznámili mimo jiné také islámské státy, konkrétně třeba Pákistán, Afghánistán, či Indonésie.

Kdysi dávno jsem na švédské univerzitě napsal seminární práci o terorismu -- tehdy ovšem o levicovém -- v Itálii. Dávné obecné a teoretické znalosti jsem si později poněkud doplnil mnoha pobyty na územích, kde k teroru docházelo. Kromě idylických cest do Německa, Itálie, či Velké Británie jsem více než tucetkrát navštívil Blízký a Střední východ. Poprvé v roce 1969, tedy dva roky po krátké, takzvané Sedmidenní válce, od které Izrael okupoval nynějšímu Jordánsku patřící území na západ od řeky Jordán, egyptské pásmo Ghazy a syrské Golanské výšiny. Autem, najatým v Izraeli, jsem se volně pohyboval po celém okupovaném území, na pozvání místních obyvatel vysedával s nimi po večerech u ohniště a čaje. Diskutovali jsme, přátelsky a otevřeně, o aktuálních věcech jejich i mého světa.

O tři roky později, začátkem 70 let jsem navštívil největší město na západním břehu, Nablus a jiná místa na okupovaném území spolu s tehdejším ředitelem Švédského teologického institutu, člověkem všeobecně známým a váženým u předních místních osobností. On mne seznámil s představiteli řady významných etnických i náboženských minorit. K nim bych se sám asi sotva dostával, v nejednom případě jsem ani nevěděl, že vůbec existují. Jeli jsme z Jeruzaléma jeho autem, které z opatrnosti označil švédskou vlaječkou. Přesto nebylo bezpečné pohybovat se autem, registrovaným v Izraeli, po okupovaných územích, kde se v porovnání s mou předchozí návštěvou zdánlivě nic k horšímu nezměnilo, spíše naopak. Ale občas po nás házeli kameny.

Dnes je teror prostřednictvím najatých, indoktrinovaných sebevrahů metodou, téměř akceptovanou alespoň částí mezinárodního společenství a médii. Některé členské státy OSN, tedy onoho zde často zmiňovaného mezinárodního společenství, této metodě tleskají, jiné ji podněcují, financují a samozřejmě k jejímu provádění dodávají zbraně a munici. A to ať se teror děje kdekoli na světě a čím dál častěji i proti vlastním spoluobčanům a souvěrcům.

Dlužno připomenout, že širší území Blízkého a Středního východu je obýváno řadou etnických a náboženských skupin, kmenů a národů; některé i velmi malé zde žijí téměř doslova od nepaměti, přesněji řečeno od dob biblických, přinejmenším od počátku našeho letopočtu. Všechny samozřejmě usilují o přežití a o udržení svých specifických vlastností a kvalit, jež byly a stále jsou pro toto jejich přežití a další existencí určující. Zmíním alespoň některé: Vedle sebe zde žijí například Arméni, Maronité, Drúzové, Samarité, či Kurdové... Všechno jsou to menšiny, některé pouze etnické, jiné také náboženské. Nejedna malá soudržná skupinka žije roztroušena na více místech, která, ač nedaleko sebe, jsou hranicemi rozdělena do dvou i více států a to třebaže celá menšina počítá snad jen několik stovek rodin. Nejen Kurdové, Arméni, či Drúzové přežili staletí na území mocných, ne vždy přátelsky nakloněných cizích států. Samarité (pokud někdo upřednostňuje biblický pojem, pak Samaritáni), žijí v  izraelském Cholonu u Tel Avivu a v Náblusu, největším městě na západním břehu Jordánu, v současné době pod správou palestinské autority. Jsou asi nejstarší etnickou a náboženskou menšinou v této oblasti, v níž, kromě období, kdy byli dočasně odvlečeni dobyvateli, žijí opravdu doslova od biblických dob. Jejich vírou byl původně judaismus, jenž se postupně pozměňoval vlivem různých dobyvatelů, až se s nimi, po návratu z babylonského zajetí, nakonec rozešli i Židé. Samarité svůj původ odvozují od Árona, bratra Mojžíšova. V době, kdy jsem je navštívil, mi jejich již velmi starý velekněz tvrdil, že je 147 přímou generací po Áronovi. Celkem jich ve světě opravdu není víc, než oněch zmíněných několik set rodin. Jak byli schopni celý ten věk přežít, netuším. Ale v této bouřlivé části světa je tak intenzivně přítomen bůh několika vyznání -- nejméně některý z nich nad Samaritány určitě musel držet ruku.

Jsem rád, že přežili a přeji jim i nám všem, aby ve své dávné domovině přežívali ještě dlouho. Jsou přece historickou součástí a svědkem naši civilizace. Držím také palce budoucnosti údajně nejstarší křesťanské komunity, syrské ortodoxní církvi. Ta sídlí v jeruzalémském klášteře svatého Marka, ale také v Damašku, v USA a několik jejich sekt dokonce v indickém státě Kerala. Doufám i v dlouhou budoucnost všech křesťanských církví a sekt, a rovněž různých forem judaismu a islámu. Terorističtí fanatici si přejí něco jiného a já doufám, že jim svobodný a tolerantní svět v tom bude schopen zabránit, nejlépe ve spolupráci s islámskými státy a jejich občany.

Kudy se jde do ráje?

Nevěřím, že by islám své věřící nutil k vraždám a násilí na takzvaných nevěřících. Tvrzení, že vraždící sebevrahové jsou za své činy odměněni gloriolou hrdinství a pobytem v ráji, je podvod a nesmysl. Není o tom přesvědčena ani velká část muslimů. V historii byla dlouhá období, kdy muslimové ve svých státech tolerovali 'nevěřící` vedle sebe a chovali se k nim velkoryseji, než třebas křesťané. V mnoha muslimských společenstvích a státech tomu tak je ostatně stále. Není pravdou, že je povinností věřícího muslima vraždit své příbuzné za sňatek s jinověrcem, nebo vraždit za to, co snad považuje za urážku, například za zveřejnění karikatur proroka (či kohokoli). Iránský prezident Ahmadinežád nechává zveřejňovat antisemitské karikatury z jiných důvodů, než dánské a po nich jiné evropské noviny. Jejich cílem, i když zobrazují božího proroka, je vyvolat úsměv a třeba se i posmívat. Vraždit někoho kdekoli na světě za karikatury, ba i jen k tomu vyzývat, je ale zločin. Vraždit ve jménu víry, či boha je nejen zločin, ale také urážkou onoho boha a víry v něj.

Kdysi jsem ve Švédsku redigoval a vydával časopis Littera Judaica, zabývající se židovskou kulturou. V něm jsem na začátku 70 let zveřejnil stať o antisemitských karikaturách a jejich historickém vývoji, s celou řadou ilustrací. Byly tam velmi ponižující, posměšné kresby od středověku až po současnost a bylo lze sledovat přebírání některých antisemitských prvků a tendencí až k nacistickým karikaturám a dál k mnoha arabským, publikovaným v egyptském, syrském a jiném tisku. Izraelci, tenkrát v trvalé válce s Egyptem, ani Židé ve světě pro tyto karikatury nikoho nevraždili, i když se dotčeni jistě cítili. Naopak, nakonec s Egyptem, z iniciativy jeho prezidenta Sadata, uzavřel mír premiér Begin, jeden z nejmilitantnějších izraelských politiků.

Láska ke kritickým bližním

Křesťané, zvláště katoličtí, nemilovali italského režiséra Passoliniho za jeho film, v němž vykreslil Krista jinak, než ho líčí Nový zákon. Neměli a nemají rádi ani jiná podobná díla, v nejnovější době například román a film Šifra mistra Leonarda, či show zpěvačky Madonny, která se v něm nechává ukřižovat a z kříže zpívá své, podle katolické církve, urážlivé písně. Některé lidské činy prostě urážejí, někdy hrubě, cítění jiných lidi. Můžeme jistě takové činy odsuzovat, nemáme ale právo za ně vraždit nevinné, či vytvářet atmosféru fanatismu a v ní k vraždám vyzývat. A ještě poslední slovo ke karikaturám: Letos v létě bylo možné na dvou místech v Praze shlédnout výstavu, nazvanou Lodní lístek do ráje. Šlo o díla Preretze Bédy Mayera a Fritze Haendela, dvou českých židovských umělců, sionistů, kteří se před nacisty pokoušeli zachránit útěkem do Palestiny. Když se tam po úmorné cestě dostali, odvezli je britští protektorové palestinského území na ostrov Mauritius, kde několik stovek židovských vězňů na téměř pět let zavřeli do koncentráku. (Koncentrační - v britském pojetí shromažďující - tábory totiž původně nevymyslili nacisté, ale Briti. Na rozdíl od nacistických, britské koncentráky nebyly plánovány jako krutě nehumánní, orientované na likvidaci vězňů.) Jeden z vystavovaných autorů, Haendel, spáchal na Mauritiu sebevraždu, Mayera po válce Britové i s ostatními odvezli zpět do Palestiny, kde nedávno, téměř stoletý, zemřel. Výstava je plná karikatur: zesměšňujících britské věznitele i život v lágru. Ani slovo o nenávisti, naopak spousta humoru a pochopení -- i pro věznitele. I tak lze chápat smysl karikatury. Pro zájemce: ta výstava bude teď pokračovat v Ostravě a pak ve Vídni.

Jednota v různosti

Patřím k těm, kdo jsou přesvědčeni o nutnosti reformovat OSN, jež vznikla před téměř 60 lety. Reformy se pokouší prosazovat celá řada členských států, usiluje o ně i samotné vedení organizace. Dohodnout se na konkrétním balíku reforem a prosadit potřebné financování i časový rámec pro jejich uskutečnění je ovšem mnohem těžší než dosáhnout rámcový mezinárodní souzvuk, což samo také není jednoduché. Bez nejmocnějších a nejvlivnějších států na zeměkouli a ani ty nemají na reformy stejný názor, to je ale nemožné.

Účinná opatření proti mezinárodnímu terorismu by nemělo být nemožné vypracovat a uplatňovat i bez reforem OSN. Zcela bez její účasti by ale potírání terorismu bylo mnohem obtížnější. Problémem je, že v OSN se spojují a kříží zájmy různých skupin zemí. Zemí mocných, vlivných, kontrolujících toky peněz, energie, zbraní i zpravodajské informace a činnosti. Křížení zájmů se běžně projevuje při hlasování v jediném významném, rozhodujícím orgánu OSN, který má vliv a autoritu moci, v Radě bezpečnosti. Než ale dojde v Radě bezpečnosti k hlasování, je třeba sjednotit názory na některá fakta, vyslovit je, vyvodit z nich jisté požadavky a předložit je dotčeným stranám (státům). Pouze USA, Británie, Francie Rusko (dříve SSSR) a Čína mají v RB trvalá členství s právem veta a právě v přístupu k choulostivým otázkám, jakou světový terorismus nepochybně je, se většinou západní státy neshodnou s Ruskem a Čínou, někdy dokonce ani Evropané s Američany. Já si dovedu představit protiterotristické společenství mimo rámec RB OSN, s přibráním dalších významných států, rovněž přímo postižených teroristickou činností, například Indie, Pákistánu, Indonésie a s Vatikánem, případně zástupci jiných vyznání jako etickými garanty. Vždy ale zůstane názorový rozpor s Čínou a Ruskem. Přitom Rusko, po zkušenostech s terorismem doma snad začíná názory a stanoviska měnit.

Existuje i potřeba vyslovit některé postoje autoritativně, jasně a rozhodně, současně ale i ohleduplně a neurážlivě. Musí být vysloveno, že žádný arabský národ neexistuje, podobně jako neexistuje národ germánský, slovanský, nebo latinský. Germánské, latinské, slovanské či arabské národy mají snad navzájem vedle jazyka i některé podobné rysy a některé společné, ale jiné rozdílné zájmy. Nadřazeným zájmem všech skupin národů je ale potřeba pokojného, mírového soužití a v rámci toho také potřeba řešit ty problémy, které všechny ohrožují. Liga arabských států by se, podobně jako Severská rada, Organizace amerických států, Organizace africké jednoty a jiná velká regionální sdružení států měla věnovat podpoře rozvoje kultury, vzdělávání, obchodu a vzájemné spolupráce svých členských zemí. LAS by měla terorismus potírat, ne ho přímo, či nepřímo hájit, ba podporovat.

Existuje sice Islámská konference, ale neexistuje žádná jednotná islámská víra, jako neexistuje jedna víra křesťanská, či jeden, jednotný judaismus. Před očima televizních kamer se mezi sebou bezohledně vraždí přívrženci islámu po celém světě. Vraždí se mnohem více, nežli stihnou zavraždit jinověrců, na které se ale orientují. Mezinárodní společenství musí jasně vyslovit, že vraždění ve jménu víry, ve jménu boha, je vrcholně nemravné a trestuhodné. Respekt pro každé jednotlivé náboženství, pro každý lidský život se vylučuje s ospravedlňováním zabíjení ve jménu jakéhokoli boha. Všechna velká světová náboženství by měla být schopna to společně formulovat a společně vyslovit.

Má-li mezinárodní společenství přijatelně fungovat (společenství je od slova spolu), musí se únosy, vraždy a organizované útoky nestátních kriminálních struktur řešit uvnitř států a mezi státy v rámci určitých, mezinárodně přijatých, procedur. Sponzorování terorismu členskými státy OSN by mělo podléhat tvrdým sankcím. To jsou pouze některá společenská a politická opatření, nutná k úspěšnému potírání mezinárodního terorismu.

Poučí se konečně mezinárodní společenství?

Tempo života a vývoj lidské společnosti se v naší době prudce zrychlily; co bylo donedávna nepředstavitelné, je dnes samozřejmé. Mnoho moderních lidských výdobytků, mezi nimi i elektronická pošta a internet vůbec, jsou hojně a úspěšně využívané také teroristy. Ale zrychlení životního tempa se netýká pouze techniky.

Katolická církev nedávno rehabilitovala Galilea, takže i pro její věřící smí teď země kroužit kolem slunce namísto naopak. Mistra Jana Husa ještě ve Vatikánu rehabilitovat nestihli, ale s trochou trpělivosti se i Češi jednou dočkají. Svého času jsem hovořil s Goldou Meir, statečnou a moudrou ženou, izraelskou premiérkou. Patřila ve své zemi k nejpřednějším politikům, ale představa palestinského národa, nebo dokonce státu, pro ni tehdy byla nepřijatelná. Tváří v tvář změněným okolnostem o něco později toto své stanovisko nerada, ale změnila. Svět dnes posuzuje etnicitu jinak, než donedávna. Národy se definují samy a ostatní to přijímají. Konec konců, mění se nejen definice národů. Nedávno v Praze světoví astronomové změnili sluneční soustavu, když z ní vyškrtli doposud nejvzdálenější planetu - Pluto.

Zrychlilo se ale i tempo vývoje a technologie teroru. Chtěl bych věřit, že nebude trvat stovky, či desítky dalších let, jako v případě Galilea, či planety-neplanety Pluto, než mezinárodní společenství najde způsob, jak spolupracovat při potírání terorismu a jeho podpory ze strany všeobecně uznaných organizací, institucí a států.

autor byl místopředsedou vlády ČR pro zahraniční a bezpečnostní politiku a senátorem Parlamentu ČR.

Vytisknout