Mám zkušenost z Británie, že razantnost vlády je přímo úměrná poslanecké většině, kterou získala ve volbách. Má-li většinu velkou, má významný lidový mandát a může prosazovat v politice podle svého volebního programu radikální změny. Má-li menšinu malou anebo je-li parlament rozdělen přesně půl na půl, nemůže prosazovat skoro nic anebo vůbec nic, na čem se neshodne s opozicí.

V České republice s dědictvím autoritářských vlád to však, zdá se, neplatí. V červnových volbách se ukázalo, že je český národ ideologicky rozdělen přesně půl na půl mezi takzvanou "pravici" a "levici". V této situaci bylo velmi záhodno, aby spolu obě hlavní strany, ODS i ČSSD, udělaly kompromis a vládly společně, aby téměř každý v zemi byl spokojen.

Nestalo se. Nyní vznikla tzv."pravicová" vláda, která vůbec nemá parlamentní většinu - jak bude prosazovat svá opatření?

Bez ohledu na to se noví ministří chystají zřejmě rychle realizovat podstatné změny. Snad nejpozoruhodnější jsou výroky novopečeného ministra zahraničí Saši Vondry. Ten, ač k tomu dvakrát nemá mandát (jednak jeho vláda nedostala důvěru ve sněmovně a jednak to nebylo ve volebním programu ODS) se rozhodl vlézt Američanům co nejdále do zadního traktu a postavit v ČR americkou raketovou základnu. Topolánek chce prosazovat rovnou daň, jiní ministři "revidují zákony"...

Není to od nich tak trochu nebezpečné? Podnikat radikální opatření, aniž bych měl demokratický mandát, je přece absolutním receptem na totální prohru při každých příštích všeobecných volbách. Voliči si přece budou pamatovat, že vláda ODS se navzdory nulovému mandátu rozhodla radikálně prosazovat politiku, jakou polovina národa nechce. Toto nedemokratické pohrdání voliči se přece této straně vymstí? Nebo se mýlím a Češi své politiky vždy poslouchají, jako za komunismu?