Žurnalistická škola v počátcích

7. 9. 2006 / Miroslav Polreich

Odpolední a večerní program - cyklus přednášek i pro veřejnost rovněž nebyl bez zajímavosti, avšak zcela neobrážel nutné charakteristiky postavení novináře ve společnosti. K těm patří kritický přístup, otevřený dialog a vyváženost informací. To jsou jediná pozitiva, která může novinář své společnosti profesně nabídnout. Abych byl konkrétní, uvedené škole KHB by slušelo i Havlíčkovo motto, když vysvětluje, proč se stal takovým, jakým byl: "V té době se na německobrodském gymnáziu totiž pěstovalo nebezpečné myšlénkování."

Takže doufám, že od příštího ročníku škola KHB bude zároveň školou "nebezpečného" - či chcete-li dle vývoje jazyka - kritického myšlení. To je prvek, který nejenom že dnešní žurnalistice chybí, ale jen on ji může dát obsah, který by jí měl být vlastní.

Dovoluji si proto pod tímto úhlem zhodnotit letošní vystoupení účastníků, kterými byli např. bývalý prezident Václav Havel, bývalý ministr školství a kultury a představitel Pražského jara 68 Čestmír Císař, senátor Petr Pithart, generální ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík, novinář Petr Brod (který pracoval pro české BBC a pro Süddeutsche Zeitung), Thomas Sigmund (RAI Italy) ale i ředitel zpravodajství a publicistiky ČT Zdeněk Šámal, moderátor ČT Václav Moravec a senátor Jaromír Štětina. Zdá se, že se jedná o dosti reprezentativní vzorek zajímavých a žurnalistiky znalých lidí. Bylo tomu ale opravdu tak?

21.srpen l968

Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení kupředu pomůže.

Škola byla shodou okolností zahájena 21. srpna a k tomuto výročí vystoupili Čestmír Císař a Petr Pithart. Oba popsali jímavým a ilustrativním způsobem své osobní zkušenosti z oné doby. Čestmír Císař se snažil "události" zařadit do kontextu tehdejšího levicového hnutí v Evropě, které vrcholilo, a upozornil na zákonitosti postupných nutných změn i s vědomím, že české prostředí těmto změnám již odpovídalo a postupně k nim směřovalo. Invaze jednotek Varšavské smlouvy byla důsledkem rozporu ve stavu vývoje našich společností a domnění o ohrožení mocenského postavení a uspořádání tehdejšího světa. Zásah pro Československo nepřijatelný, i když byl bohužel respektovaný velmocemi rozděleného světa. Charakterizoval i negativní dopad normalizace na českou a slovenskou společnost. Skromně pomlčel o rozborech svých a jeho přátel (dnes účelově upozaďovaných, viz článek Petra Pitharta v níže citovaných LN) z doby disentu, snažící se zachytit možné perspektivy vývoje a v pozdějším období Gorbačovovy "perestrojky".

Podiven

Smažme husitskou válku z naší historie, i zhasne sláva českého národa. Ta jediná doba váží více než ostatní naše dějství, ba více, než celé věky čínské říše.

Večer moudřejší rána by se dalo říci po vystoupení Petra Pitharta ke stejnému tématu. To proto, že jeho ranní úvaha v Lidových novinách vážící se spíše k srpnu 1969 upozorňovala na jeho domněnku, že byla jaksi opomenuta nereálnost reformovatelnosti stávajícího systému a "kdy se ukázalo, že vůdcové KSČ nebyli ochotni pro onen projekt-ideál obětovat ani své funkce, natož existenci", "neodváželi se jít do otevřené konfrontace s režimem" a "nevytvořili organizovanou politickou sílu, což se přímo nabízelo" (!) "zkrátka ochotu k oběti, riskantní nasazení, úměrné údajně velikosti ideálu socialismu s lidskou tváří, za celých dvacet let reformní komunisté nepředvedli". Chápal bych tyto věty jako "pravdy" LN, ale od Pitharta?

Všichni si přece pamatujeme opakující se celostránkové rozbory a útoky v Rudém právu proti vyloučeným, kteří skutečně představovali velkou a kvalifikovanou skupinu tehdejší společnosti. Byli opravdu nebezpeční nejenom svoji početností a kapacitou, ale i svoji ilegální odbornou produkcí. A to psané i na "rozvrzané židli" kdesi nedaleko Bratislavy. Zlá, častá a nenávistná odezva proti této skupině reflektovala její sílu i nebezpečnost pro stávající hladký průběh konsolidace. Nečekali "na Godota".

Je sice pravda, že publikací "Charty 77" tyto útoky na masu vyloučených přestaly a publicistika se zaměřila na skandalizování několika jednotlivců z Charty. Práce však nepřestala a to, že se dnes o ni nesmí psát, je opravdu jiný příběh, ale rozhodně ne ten, který je popisován v LN. Nakonec myslím, že i Petr Pithart byl prvým, který viděl i po roce 1990 místo ocenění Gorbačovovy role či role Moskvy "nepřítele za obzorem". Vůbec nepochybuji, kterým směrem se díval. Snad proto horoval pro rozšíření NATO a vstupu ČR do něj. I přesto, že samotné USA byly důrazně proti rozšíření.

Petr Pithart ten večer v Brodě byl jiný Petr Pithart, a v podstatě s vystoupením Čestmíra Císaře v souladu. Krátce se oba dotkli zasazení roku 1968 do mezinárodních souvislostí. Bohužel jenom krátce, a proto si dovolím několik poznámek právě z tohoto hlediska.

Berlín 1953

Prvé nepokoje proti sovětskému vlivu ve Střední a Východní Evropě začaly v roce 1953 v Berlíně. Měly sice ekonomický podtext, ale podařilo se je likvidovat násilným způsobem s výmluvou, že se jedná o německé poválečné dozvuky. Daleko již od reality, ale propagandisticky možné. Byla i Lodž, kde toto zdůvodnění neplatilo, a byla proto snaha po jeho nahrazení "protiruskými elementy" z tradičního polsko-ruského nepřátelství.

Budapešť 1956

Boje vyjadřovaly nepochybně protisovětské i protisocialistické tendence s cílem osvobodit se ze závislosti či alespoň se snahou po neutralitě ve velmi složitém politickém období hluboce rozděleného světa "padesátých let". Nebyla to doba, která by napovídala změně geopolitické hranice. Ponechme stranou, (jak se často uvádělo) neodpovědné výzvy k povstání z Rádia Svobodná Evropa a možnost pomoci ze Západu. Sama vnitropolitická situace byla složitá. Do hry vstupovala rehabilitace L. Rajka, jeho pohřeb a masové demonstrace, které se pokusila rozehnat policie. Armáda se však postavila na stranu demonstrantů. Nepomohlo ani jmenování populárního komunisty Nagye do čela vlády a již vůbec ne pozdější rozhodnutí vlády vystoupit z Varšavské smlouvy a vyhlásit neutralitu. Vypukly boje a intervence sovětské armády a následoval nástup Jánosze Kadára do čela vlády. Připomeňme ještě oběti. 25 tisíc maďarských obyvatel Budapešti a 7 tisíc sovětských vojáků.

Zasaďme si tyto události a jejich realitu do mezinárodně politického prostředí. Svět neprojevil zájem o maďarské události, natož aby měl zájem napomoci. Snad následné emigraci - humanitárně. Ve stejný měsíc (říjen) tohoto roku totiž po dohodě s Británií a Francií Izrael napadl Egypt (vojenská operace, která se ve výčtu arabsko-izraelských konfliktů jakoby vynechává) a začal obsazovat jeho území. Francie s Británií bombardovaly. Nově zvolený president Eisenhower se postavil rozhodně proti jednání svých válčících spojenců a žádal zastavení bojů. SSSR rovněž po dohodě s ním vyzval Izrael ke stažení jeho jednotek pod hrozbou zapojení se do válečných operací na straně Egypta. Tak skončil krátký konflikt po znárodnění Suezského průplavu. Za této situace je zcela zřejmé, že operace v Budapešti nebyla nikým připravována, natož fakticky podporována. I mediálně zůstala ve stínu. Pro nás zůstává faktem, že jakékoliv komparace Budapešti s Pražským jarem nemají žádný základ ani jakoukoliv politickou souvislost.

Pražské jaro

Jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce pravd.

Oba účastníci se shodli, že Jaro nezačínalo na jaře či v lednu zvolením Dubčeka generálním tajemníkem, ale již v průběhu šedesátých let postupně v různých intelektuálních, kulturních, vědeckých oblastech a samozřejmě i v mediální oblasti. Jednalo se o postupný dlouhotrvající celospolečenský vývoj.

Vývoj se děje v určitých souvislostech. Události, které mají mezinárodněpolitický dopad, musí respektovat tuto zásadu mnohonásobně. Jaký byl stav vzájemných americko-sovětských vztahů právě v této "kritické" době invaze? Stručně a jasně řečeno: USA a SSSR procházely v roce 1968 obdobím své nejužší spolupráce po celé poválečné období. Pokud český čtenář tuto větu nesnadno chápe, je třeba připomenout některá fakta, která českým politikům, novinářům, ale již i novodobým historikům účelově unikají. Přednášejí se však na všech světových (nečeských) univerzitách.

Americko-sovětské vztahy byly v hluboké krizi v době Šestidenní války v roce 1967, kdy USA zůstaly v podstatě jediným spojencem Izraele. Situace se vyhrocovala i v průběhu mimořádného Valného shromáždění OSN a vše skončilo překvapivě summitem v Glasborough mezi prezidentem Johnsonem a premiérem SSSR Kosyginem organizovaným důvěrně dokonce za spoluúčasti čs. diplomacie. Došlo k podepsání řady dohod o zákazu chemických zbraní a k přípravě smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Tato jednání probíhala a v následujícím roce 1968 došlo skutečně ke schválení rezoluce o nešíření zbraní hromadného ničení Valným shromážděním OSN.

Jednalo se o společný prioritní aspekt americké i sovětské politiky a ten v podstatě trvá do dnešní doby. Probíhala také tajná jednání mezi oběma mocnostmi o podmínkách ukončení vietnamské války. Jistá mimořádná pozice, ovlivněná vnitřním vývojem u nás, umožnila i československé diplomacii na těchto jednáních (a to i důvěrných) účinně participovat v zájmu dosažení dohody a zlepšení vztahů na mezinárodní politické scéně. Za uvedených okolností lze pochopit, že i USA považovaly invazi do Československa bohužel za vnitřní záležitost sovětského bloku. Je samozřejmě otázka, zda právem.

Před závěrem této části by bylo záhodno se věnovat i vývoji Polska v osmdesátých letech (Solidarita či stanné právo Jaruzelského). V debatě byla jen okrajově zmíněna rozhodující skutečnost, že po všech těchto pokusech a to dokonce pro ně v nepříznivé politické situaci, skutečný reálný podnět k historické změně musel přijít ze samé Moskvy. Ale to je již jiná historie, známá od roku 1985 pod jménem "Gorbačov".

Václav Havel

Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu.

Diskusi před plným sálem řídil Václav Moravec. Studenti byli aktivní, otázky ne mnoho konfliktní. Bývalý prezident odpovídal klidně, upřímně a prostě. Hlavně pochopitelně a srozumitelně. Byl to Havel, jak si ho všichni přítomní přáli. Bez poradců, našeptávačů a okolních vlivů. Prostý člověk. Zvýraznil se tím rozdíl kdy "musel" nevím proč vyzývat k "humanitárnímu" bombardování (zrovna při otevírání Muzea holocaustu ve Washingtonu), které nakonec skončilo vyvražděním všech židů v Kosovu. Kdy podepsal dopis Osmi na podporu války v Iráku, ke které došlo, jak nyní již víme, na základě mylných informací - dle médií pod nátlakem nyní nového ministra zahraničních věcí Alexandra Vondry a v rozporu se stanoviskem vlády. Horoval pro "lidská práva" jen v pečlivě vybraných zemích a neviděl v nich jenom účelové "politikum" jako dnešní prezident. Nazýval Američany zrádci, (při návštěvě Varšavy 1992) jenom proto, že odmítali rozšířit NATO a dávali přednost spolupráci se svým partnerem Ruskem - v zájmu globálního usmíření i globální kontroly míru.

V podobném výčtu by bylo možno pokračovat, ale asi to nemá smysl, neboť to (dle mého názoru) nebyl Havel, ale lidé kolem, hledající opět nepřítele a šířící zlobu na základě své vlastní nejistoty a myšlenkové jednoduchosti a náhodného dobového vyšinutí se do intelektu neodpovídajících funkcí. Havel -- politik byl loutkou. Havel -- člověk zůstává hodným pozornosti.

Není třeba nic dodat. Byl to dobrý večer s prostým a upřímným člověkem, který, pokud bude ponechán sobě samému, má co říci. Je dobře, že si nachází cestu na český venkov.

Jaromír Štětina

Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit.

Oslovil účastníky i veřejnost s tématem "válečného zpravodajství". Dnes poměrně známý senátor. Sympaticky se uvedl tím, že nejlepší válečný zpravodaj je žádný zpravodaj a že zjistil, že práce ho natolik vtáhla, že se mu paradoxně začala líbit, a i proto musil skončit. Velmi pochopitelná slova, vyžadující ocenění.

Stručně uvedl své současné politické krédo tím, že plně podporuje všechny válečné akce USA v Iráku i v Jugoslávii a je pro základnu USA v České republice. Slova, ocenění nevyžadující. Vidí svou podporu tak samozřejmě, že nepokládá za nutné svá slova ani zdůvodnit.

Bohužel přinutil přítomné sledovat jeho film o Čečně, který nepochybně vyzníval jako oslava teroristů včetně Basajeva, kteří nám z plátna dávali lekci o tom, co je to demokracie a svoboda, za kterou bojují. Byl to film z dávno minulého světa a dob, kdy sám pan Štětina dostával prostor v ČT, aby obviňoval Putina, že je fašista (ve svém vystoupení to znovu zopakoval) a i Bushe, že ničemu nerozumí, když nevidí rozdíl mezi teroristy a teroristy.

Postoje pana senátora jsou známé z mnoha jeho jiných vystoupení. Do potíží se však dostal, když na dotaz, proč v době téměř tří let, kdy v Čečně nebyla ruská administrativa ani policejní a vojenské síly, polovina čečenských obyvatel z této své konečně "svobodné" země uprchla, nedokázal věcně odpovědět. Vysvětlení bylo až příliš prostinké -- "byly tam ekonomické potíže, protože tradiční zásobování s Ruskem bylo pochopitelně přerušeno". Nic o šarii, teroru a násilí, nic o tom, že svobodnou zemičku Ičkerii mezinárodně uznal jen afghánský Taliban. A nic o napojení se na mezinárodní terorizmus, přímé spojení na Al-Kajdu. Nic o účasti na teroristických akcích v Kosovu i jinde. Nic o Beslanu.

Není třeba se dále rozepisovat, snad pouze uvést, že každé, a to jakékoliv téma, by mělo mít svého oponenta. Tento prostý fakt organizátoři ještě nepřijali za vlastní. Je to jejich dluh do budoucnosti.

Snad jenom z tohoto důvodu je potřebné ocitovat z veřejného dopisu Petra Uhla právě senátoru Štětinovi:

"V době kdy jsem byl ve vězení (9 let pozn. MP), jste Vy, pane Štětino, jako účastník mnoha dobrodružných vodáckých expedic ve světě sjížděl různé řeky ve světě, jezdil i do SSSR a působil v letech 1978-1979, kdy Chartu 1977 stíhala nejtvrdší persekuce a státní moc inscenovala a námi soudní proces, jako prospektor v Iránu. Chápu, že se potřebujete vyrovnat se svou minulostí ...".

Petr Brod

Nečinně se chovat, je nazpět jít.

Popsal německá media bez kritiky či jakéhokoliv hodnocení. Prostě jsou. Na dotaz, proč jsou i česká v německém vlastnictví, odpověděl jednoduše, že je to jenom obchod a zájem o zisk. Jak prosté, ale člověka ne moc důstojné. Zvláště když ví něco o vlastnické úpravě v jiných západních zemích - právě s ohledem na vlastnickou pluralitu, objektivitu a svobodu slova. Proč německá vláda iniciovala a německá média podporovala rozpad Jugoslávie za podmínek, kdy nebyly zajištěny zájmy a dokonce bezpečnost menšin, navíc proti postojům USA a EU?

Brod prostince odpověděl, že každý národ má nárok na svobodu. Chorvaté, Slovinci, Lotyši i Slováci - a o to Německu šlo. Nešlo polemizovat. Na sál padla lítost. Dokumentoval však, snad nechtěně, jak je to vlastně skutečně s tím vlastnictvím medií a jejich nezávislostí na názorech majitele.

Zdeněk Šámal

Prospěšná bývá rada jen v jednom případě. V jakém? Když jde Pokora k Moudrosti na radu.

Vedoucí politického zpravodajství ČT. Řekl bych, že velmi důležitá osoba s obrovskými možnostmi k ovlivňování a aktivnímu působení při vytváření veřejného mínění. Tím je dána nezměrná odpovědnost k positivnímu směřování, ale i k zneužití svého postavení. Není to jednoduchá pozice. Proto byly vytvořeny různé kodexy a další morální kritéria, zásady objektivity a vypracovány mechanizmy snažící se zajistit k jejich dodržování. Jenže jejich dodržování v redakci zpravodajství a publicistiky České televizi nikdo nevynucuje. Ani ředitel. Jinak by zpravodajství a publicistika této stanice nebyly předmětem tak časté kritiky.

Není proto třeba popisovat vystoupení, ale snad zmínit a zařadit některé zpravodajské projevy a tendence právě ČT, které mohou být charakterizované vším možným, jenom ne naplňováním výše uvedených zásad.

Jen pro stručnou ilustraci a zamyšlení o tom, co se vydává za projev "svobody" pracovníků tohoto, tak vlivného média:

Krátce před teroristickém útokem 11. 9. 2001 na USA ČT odvysílala snad hodinový oslavný pořad o Talibanu. O tom, jak jsou dobře vycvičeni, jací jsou to zásadoví bojovníci za svobodu apod. Prostě kabrňáci - a to již v době, kdy bylo veřejně známo, že se jedná o teroristické hnutí. K filmu nebyla beseda, nikdo názoru tohoto svérázného publicistického pořadu neoponoval. Nikdy jsem neslyšel o kritickém zhodnocení činnosti redaktorů, odpovědných za tuto podporu terorismu v televizi veřejné služby. Pracují tam nadále? Nejspíše ano.

• Nikdy nikdo neřekl v ČT ani slovo o vyvraždění židů v Kosovu albánskými teroristy - a to ani při pořadech o popírání holocaustu.
• Opakovaně zato zaznělo zkreslování článku 5. Washingtonské smlouvy NATO, dokonce z úst náčelníka generálního štábu Armády -- aniž mu kdo z redaktorů média veřejné služby oponoval.
• Účelově zaznívají z obrazovky jednostranné diskuse k potlačení jakékoliv oponentury "oficiálních" proamerických a proizraelských postojů. V poslední době byla přímo skandální diskuse Gabal -- Přikryl.
• Zcestná je představa mluvčího Krafla o "svobodě slova" a "nezávislosti". Zazněla jako reakce na premiérovou poznámku po návštěvě jeho slovenského kolegy, že by se měl Čechům opět přiblížit slovenský jazyk v mediích k zachování kulturních vazeb. Nikdo oné Kraflově televizi nebude poroučet. Oni jsou nezávislí. A tak bude asi pokračovat ona upozaďující role všeho slovenského, která je přenesena od poradců bývalého Hradu a povýšena na princip svobody. Veřejné služby.

Bylo by možno pokračovat. Bohužel až do nekonečna. Nikdo Šámalovy podřízené nezastaví. Škola žurnalistiky mladých lidí ale probíhá také sledováním každodenní reality a kritickým, samostatným úsudkem o shlédnutém a vyposlechnutém.

Závěr

Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení kupředu pomůže.

Letní žurnalistická škola KHB v Havlíčkově Brodě je dobrý počin i chvályhodná iniciativa. Měla by nejenom dávat možnost nahlédnout do fines řemesla v moderní době, ale měla by mít dobře zmapované mediální prostředí. Rozumět Karlu Havlíčkovi Borovskému, který zůstal moderním ve svých požadavcích na společnost a zvláště na samotné novináře.

Vytisknout