Stále obchází strašidlo komunismu

7. 9. 2006 / Zdeněk Jemelík

Povolební situace dala komunistům nebývalou šanci přiblížit se k vytoužené metě, kterou je dosažení neformálního postavení plnohodnotné demokratické strany. Jiří N. Paroubek si uvědomil, že nulový koaliční potenciál ČSSD je překážkou uspokojení jeho chorobné touhy po moci. Prohlásil, že za účelem udržení vlády je ochoten se spojit i s Marťany. Protože nebyli právě k dosažení, spokojil se s komunisty. Věren své přezdívce "Buldozér" se pak stal razicím štítem, urovnávajícím komunistům cestu k výraznějšímu podílu na moci. Očekával jako protihodnotu jejich podporu ustavení menšinové sociálnědemokratické -- jeho osobní -- vlády. Nechal se slyšet, že není důvod sedmnáct let po Listopadu obávat se komunistů, vylučovat je z účasti na správě země. Předpověděl, že během několika let komunisté vstoupí do vlády. V té době -- čistě náhodně, samozřejmě -- se zvýšila četnost novinových článků a jiných mediálních výstupů, brojících proti snahám zabránit komunistům dosáhnout důstojného zastoupení strany v zastupitelských sborech a později i ve vládě. Příčinná souvislost mezi nimi a buldozérskými kroky Jiřího N. Paroubka, směřujícími k jeho pokud možno okamžitému návratu do Strakovy akademie, není ovšem přímými důkazy doložitelná. Voliči, kteří dali hlasy sociálním demokratům jako demokratické alternativě ke komunistickému modelu socialismu, byli Paroubkovými námluvami s komunisty podvedeni, ale většinou k nim pokorně mlčí. Nejen to, průzkumy veřejného mínění ukazují, že se snižuje podíl občanů, obávajících se návratu komunistů k moci. Zvláště mladí lidé, jimž chybí zkušenost života v totalitě, pohlížejí na nebezpečnost komunistů s důvěřivou lehkomyslností, byť je většinou nevolí a jejich program je neláká. Šíří se ošidná víra, že bez mezinárodní pomoci (rozuměj: bez možnosti přivolat na pomoc proti svému národu okupační vojska) nejsou komunisté nebezpeční. Sbližování paroubkovské sociální demokracie s komunisty ve smyslu přísloví "účel světí prostředky" je mimo jiné důkazem bezkoncepční účelovosti její politiky lpění na moci navzdory volebním výsledkům. Je historickým paradoxem, neboť po většinu svého vývoje komunisté řadili sociální demokracii ke svým úhlavním nepřátelům, ale v České republice v sedmnáctém roce po pádu komunismu mají dostat šanci vládnout jejím prostřednictvím a s její pomocí. Selhala historická paměť sociálních demokratů, kteří zřejmě zapomněli na osudové důsledky spolupráce s komunisty v kritickém roce 1948.

K oslabení nechuti společnosti ke straně, která se hlásí k odkazu své totalitní předchůdkyně, přispívají ovšem hlavně některé sympatické rysy jejího chování jako součásti politického systému. Vyloučeni z účasti na výkonné moci nejsou komunisté vystaveni svodům korupce a jako jediná složka novodobé "národní fronty" parlamentních stran nebyli zapleteni do žádného korupčního skandálu, který by otřásl jejich důvěryhodností. V zastupitelských sborech se chovají jako státotvorná strana. V jejich reprezentaci je řada výrazných osobností s nemalým intelektuálním potenciálem. Jejich rétorika je umírněná, neozývají se v ní gottwaldovské výhružky zakroucením krků třídních nepřátel. Chovají se tedy přesně jako vlk v rouše beránčím, čímž otupují ostražitost veřejnosti. Na jejich zdánlivě neškodném vnějším vzezření nemění nic ani občasné odhalení temné minulosti některých jejich členů a chráněnců, mezi nimiž lze najít i bývalé kádrové příslušníky StB nebo vězeňské dozorce.

Je otázka, jakou vzdornost vůči svodům korupce by komunisté projevili, kdyby získali podíl na výkonné moci. O odolnosti jejich předlistopadových předchůdců víme, že byla malá. Nicméně dosud se komunisté projevují tak, že je třeba litovat jejich neochoty zříci se dědictví totalitní KSČ a transformovat se v moderní levicovou stranu.

Při pohledu zblízka je ale zřejmé, že za líbivou beránčí maskou se stále skrývá stejný vlk, který rdousil občanské svobody všude, kam přišel. Trvajíce na návaznosti na tradici bývalé KSČ hlásí se komunisté k propracovanému systému marxistické ideologie.K jejím základním kamenům patří názor, že motorem lidských dějin je třídní boj, tedy rozdělení společnosti na nenávistné, navzájem se potírající třídy. Cílem počínání marxistické strany zůstává uchopení moci, k němuž je přípustné a v případě příznivé situace přímo povinné použití násilí. Působení strany v institucích parlamentní demokracie je pouze přípravou na uchopení moci. Marxistická stana vždy směřuje k dobytí moci s tím, že taktiku boje pružně přizpůsobuje momentální společenské situaci a využívá všech dostupných prostředků včetně infiltrace do institucí vládnoucího společenského řádu. Nástrojem upevnění dobyté moci pak je diktatura proletariátu, což předpokládá omezení práv a svobod těch, kteří byli v boji o moc poraženi. K atributům marxistické strany patří také příslušnost k nadnárodnímu společenství příbuzných stran, jež se v praxi projevuje jako služba geopolitickým záměrům komunistické velmoci. Doplňkem je po desetiletí rozvíjená a zdokonalovaná způsobilost vést stranický život zcela nebo částečně v ilegalitě.

Až do rozpadu sovětského imperia byl viditelným výstupem uplatnění výše zmíněné ideologie sovětský model socialismu, ozvláštněný převzetím některých záporných tradic carského samoděržaví. Výsledný tvar připomínal mladým Marxem definovanou společensko-ekonomickou formaci orientální despocie do té míry, že redaktoři oficielních učebnic marxismu ji z přehledu společensko-ekonomických formací raději vymazali. Příznačný byl kolektivismus, usměrňování veřejného mínění k jednotnému vidění světa, vláda jedné politické strany, nadřazení politické účelnosti nad zákonnost, násilí proti odpůrcům a převzetí geopolitických cílů carského Ruska, po druhé světové válce rozšířených o zájem na ovládnutí střední a východní Evropy a získání převahy nad Západem v rozvojových zemích.

Kdybychom připustili naplnění katastrofické vize dosažení ústavní většiny komunistických poslanců a senátorů v demokratických volbách s následným ovládnutím všech složek výkonné moci, museli bychom počítat s tím, že nová nadvláda komunistů nad touto zemí by se podstatně lišila od režimu, který zde panoval čtyřicet let. Ostatně ani režim v posledních letech před Listopadem nebyl úplně shodný s tím, který jsme okusili v padesátých letech minulého století: časem se civilizoval, změkl. Mohli bychom počítat se sociální politikou výrazněji "třídního charakteru" než dosud, s rozsáhlejším přerozdělováním společenského bohatství na úkor zámožných vrstev. Patrně bychom se "v zájmu pořádku a udržení zákonnosti" dočkali drobnějších omezení základních svobod, jež by se řadových občanů příliš netýkala. Stát by nás ale obtěžoval více a častěji než dosud.

Podstatné změny by ale nastaly v zahraničně-politické a obranné oblasti, kde bychom místo sdílení cílů U.S.A. a Evropské unie začali podporovat zahraniční a obrannou politiku Ruska, Číny, Severní Koreje, Kuby a jejich spojenců. Byli bychom tak postupně vlečeni do jiného kulturního okruhu než je ten, s nímž se ztotožňujeme nyní. To by se odrazilo záporně i v našem ekonomickém vývoji. Dokladem oprávněnosti těchto trvzení je srovnání zahraničněpolitických postojů KSČM s přístupem naší vlády k různým zahraničněpolitickým otázkám, jako je členství v NATO a Evropské unii, účast našich ozbrojených složek v zahraničních misích, vybudování americké raketové základny na našem území. V těchto věcech komunisté zásadně odporují vládní politice a samozřejmě zcela nezávisle a náhodně podporují politiku Ruska. V neposlední řadě by došlo k zásadní změně v našem vztahu ke státu Israel. Svědčí o tom článek Petra Kurssy v Haló novinách z 30.8.2006 "Je stát Izrael dlouhodobě udržitelný?", jehož autor docela vážně obhajuje nezbytnost zrušení státu Israel. Hovoří o němž jako o umělém státním útvaru, jenž vzal palestinským Arabům jejich vlast. Důvodem pro zrušení má být především neslučitelnost jeho existence s mírem na Blízkém východě. Židé jsou podle autora cizorodým prvkem v obyvatelstvu Palestiny, jenž ostatní národy okrádá o jejich zemi a práva a jako agresor vyvolává stále další války. Důvodem zrušení by měla být také finanční náročnost udržování existence státu Israel pro židovské komunity, které zůstaly v diaspoře a židovský stát finančně podporují. Autor svou představu nerozvinul do konce, takže nevíme, co přesně si pod zrušením státu Israel představuje. Nezdá se ale, že by měl na mysli pouhé pohlcení sousedními arabskými státy. Zřejmě má na mysli vypuzení israelských Židů zpět do diaspory. To je ovšem obludná představa, od které není daleko k nacistickému Sondernbehandlung. Předpokládá opuštění všech investic, umu a úsilí, které vynakládali Židé již od počátku 20. století do rozkvětu dnešního státu Israel a opětovné rozmetání židovského obyvatelstva Israele do diaspory po celém světě. Je podivné, že takový názor zaznívá právě v zemi, která je jak kritizována částí evropské veřejnosti kvůli vysídlení sudetských Němců, tak má v paměti téměř úplné vyhubení domácí židovské komunity během holokaustu. Ostatně i o nás se kdysi mluvilo jako o umělém státním útvaru, což bylo úvodem k přepadení země nacisty. A holokaustu předcházely "seriozní, vědecké úvahy" o rasové méněcennosti Židů. Článek v Haló novinách není oficiálním vyjádřením názoru KSČM, lze ale pochybovat o tom, že by se text s tak kontroverzním obsahem mohl objevit v novinách, straně blízkých, kdyby se rozcházel s míněním jejího vedení. Jeho obsah nelze hodnotit jinak než jako projev skrytého antisemitismu. A právě vzhledem k úzkým vztahům redakce Haló novin a KSČM vrhá podezření ze skrytého antisemitismu i na stranu. To je další důkaz extrémního, nebezpečného charakteru následovnice Komunistické strany Československa neblahé paměti.

Vytisknout