Návraty domů

7. 9. 2006 / Ladislav Žák

Nechci psát žádnou variaci na dané téma "rodina a zvířena" i když by to bylo nepochybně neméně veselé než příběh páně Durrellův. To, o čem chci psát, je setkání se s řeckou realitou a hlavně návrat z ní domů. A zdaleka nešlo jenom o tepelný šok.

Musím říci, že Řecko mne vždy znovu a znovu dokáže překvapit svou jinakostí. Přístup k životu je tam prostě tak nějak odlišný od toho našeho. Vzpomínám si na období před dvěma lety, když celý svět šílel a spekuloval, že se nestihnou připravit olympijské hry v Aténách a nakonec proběhly bez viditelných zádrhelů. Spoustu problémů vyřeší za Řeky čas. Možná bych si dovolil takové malé zobecnění v tom smyslu, že se v Řecku žije daleko více "in time" tedy přítomností a daleko méně se hledají odpovědi na otázky typu, co by bylo, kdyby nebo co nastane, jestliže to či ono a co s tím můžeme dělat. Přítomnost mám nadevšechno rád. Jen mi vadí, že je tak krátká a je jen jakousi hranicí mezi minulostí a budoucností. Tváří v tvář myšlence sv.Augustina, který se ptá: " Jestliže už není minulost a ještě není budoucnost a ničím není přítomnost, čímpak je potom čas...?!?", se zdá, je to celé marnost, ale spousta lidí na celém světě mi neustále ukazují, že tomu tak není. Sedí pevně ve své přítomnosti jako v ulitě po celý svůj život a úporně se brání ji opustit a vydat se na tenký led vzpomínek nebo spekulací, co by kdyby... Neodvažuji si tvrdit, že tito lidé nevzpomínají nebo že dokonce nesní, ale rozhodně se tím daleko méně trápí a jsou vesměs spokojení a vyrovnaní, když už ne přímo šťastní.

V internetové kavárně, kam jsem si chodil pro novinky z domova a také si přečíst Britské listy jsem si tenhle rozdíl znovu uvědomil, když jsem se začetl do diskuse na téma lživé manipulace v české žurnalistice. Debata to byla velice ohnivá a kategorická. Zdálo se mi, jako kdyby byla Česká republika jedinou zemí, kde se v žurnalistice lživě manipuluje, ba dokonce, že je to rys naší národní povahy a lživá manipulace je pokládána prostě za standard. Udělal jsem si malý průzkum veřejného mínění mezi přítomnými spoluevropany a dokonce jsem chytil i několik obyvatel jiných kontinentů a položil jsem jim velice jednoduchou otázku. "Lžou vám novináři ve vaší zemi?!?" Bavil jsem se tím asi tři nebo čtyři dny. Bez ohledu na věk, barvu pleti, pohlaví, vyznání, teritorium a společenský status zněla jednotná odpověď ano, áno, da, ja, igen, si, yes, oui... Prostě jakkoliv chcete, přitakávali všichni.

Nikdy v životě by mne nenapadlo, že mám v novinách nebo v jiných sdělovacích prostředcích hledat soulad s realitou nebo dokonce pravdu. Tedy snad s výjimkou populárně vědeckých nebo vzdělávacích pořadů. Je pravda, že když mi dědeček vysvětloval, že v novinách není pravda,ale propaganda, tak jsem se s tím ve svých 10 letech vyrovnával sice bolestně, ale za to krátce. S potěšením jsem konstatoval, že nás bude takových víc. Dokonce si myslím, že se naše řady rozrůstají, i když někteří z nás jsou mezi námi proto, že se pokusili v novinářské práci hledat pravdu a neuspěli a ostatní, a těch je většina, na takové snažení rezignovali rovnou. Přesto, myslím, zůstává nezodpovězena otázka, proč tomu tak je. Proč si tolik lidí myslí, že novináři lžou?! A proč novináři lžou?! Kde je chyba?!

Napadlo mne, že je to možná proto, že se na sdělovací prostředky díváme jinýma očima, máme pro ně jiná kriteria jako jejich cíle než ti, kteří je vytvářejí. Další naprosto odlišné názory mají ti, kteří média řídí a úplně jiný ti, kteří je vlastní a to už vůbec nemluvím o názorech těch, kteří media používají. Máme tu jen tak na a první nástřel pět v zásadě nutně různých názorů. A všechny tyto názory se v nějaké míře přímo nebo nepřímo odrážejí v samotných médiích. Další problém vzniká tím, že většina novinářské práce je určena oné přítomnosti. Při sledování médií mi zní v uších slavný šlágr z Oldřicha Nového z Kristiána "Jen pro ten dnešní den..." Mám žurnalistiku velmi rád a nehledám v ní pravdu. Hledám v ní určitou mapu aktuálního stavu agregace zájmů, tedy jaksi obrázek toho, kdo dnes s kým, pro koho, proč a za kolik. A společně s paní učitelkou s první třídy si tiše říkám ono didaktické "...na obrázku vidíme..." Tenkrát před 42 lety byl začínající podzim a na prvním obrázku byl tedy podzim. Třeba na obrázku vidíme, jak chlapci pečou na poli brambory. O tom, jestli je ukradli, napaběrkovali nebo zda je získali z nějaký všeobecný nebo jiný ekvivalent, o tom už obraz nic neříká ani říkat nemůže, byť poskytuje bezpočet možností ke spekulacím. Stejně tak nám nemůže obrázek říci, jestli jsou brambory již upečené nebo jen teplé nebo dokonce syrové. Ale vymyslet se dá legenda pro všechny stavy.

Nemyslím si, že cesta k jakýmsi lepším sdělovacím prostředkům vede přes jejich vyváženost, objektivnost nebo morální kodexy. Myslím, že by postačilo, aby se lidem od malička vštěpovalo, že to, co se jim říká a ukazuje nemusí být pravda a že opravdovou cenu pro ně má jen jejich vlastní názor, byť není zrovna ten nejsprávnější nebo nejobdivovanější. A stejně tak by mělo být jasné, že žurnalistika je jen jednou z nejširších cest, kterou k nám přichází informace, ale je úzkým chodníčkem nebo dokonce obtížnou skalní římsou pro vzdělání a poznání. Je to jako kdybychom očekávali od komiksu to samé jako od románu, vědecké publikace nebo filosofického traktátu. Je důležité, aby lidé věděli, že zdrojem poznání je nejen informace a vzdělání, ale i rozum, cit a zkušenost.

Stejně tak se nemůžeme se pohoršovat nad tím, že někdo veřejně lže, když si musíme přiznat, že často sami lžeme soukromě a to že nelžeme veřejně, je dáno víceméně jen tím, že nemáme vhodnou tribunu. Pokud naprostá většina studentů je vychovávána a vzdělávána tak, že může úspěšně absolvovat i magisterský stupeň na základě mouder stažených z internetu nebo jinde opsaných, pak se tato nová elita může těžko postarat o to, aby se zjevné lži v médiích staly méně přijatelné. Já naprosto chápu, že můj morální profil je poničen domácí prací, pionýrskou organizací a svazáckou košilí, o partajní legitimaci ani nemluvě. Trpěl jsem v pokoře před vlastní nenapravitelností a s nadějí, že přijdou ti noví, čistí, správní a bude lépe. Zdá se, že mne Bůh asi navíc ranil slepotou, že tu novou morální frontu tak nějak nemohu zahlédnout. Jak říkám určitě tu někde je, ale mně není dáno prohlédnout. Asi to bude něco jako neviditelná ruka trhu. Tu mi také není dáno vidět, ale za to jsem ji několikrát cítil, jak mi šátrá v kapse.

Podobně je naprosto zbytečné se pohoršovat ve zvýšené míře nad médii veřejné služby, jako kdyby pravě tato média měla být nějakým etalonem morálky v žurnalistice. Tato média přece mají vesměs politická vedení závislá na situaci v Parlamentu. Pokud se v těchto vedeních objeví nějaký opravdový samorost, tak klobouk dolů, ale systémový jev to není. A politická objednávka dělá v médiích veřejné služby pravé divy. Nesmírně mne pobavilo, jak nás ČT 1 zásobovala dlouhodobě výsledky voleb a hned k nim přidávala i počet mandátů v Poslanecké sněmovně. Bylo jí úplně jedno, že to nejde nebo že to musí mít velkou možnou chybu. O té ani muk a nebyla v tom ČT1 sama. Pravice v ČT1 vyhrávala ještě dlouho potom, co bylo z oficiálních výsledků po volbách zřejmé, že tolik vyhrát nemůže. A neomylné přepočítávání procent na mandáty pokračovalo. D'Hont sem, d'Hont tam, jen ať vyhrávají naši.... Diskuse o současném způsobu přepočtu vyhřezla, až když volby dopadly jinak, než to veřejná média hlásala už dva roky dopředu. Ale buďme spravedliví. Političtí lídři se každého průzkumu chytali jako..... košile, tak proč jim nevyhovět. ČRo zase přispěl pilným zveřejněním Kubiceho zprávy a opravdu dojemnou předehrou na téma "morální etalon podle BBC" v případě Aleše Cibulky. V poslední době veřejnoprávní media svedla i svůj čestný zápas na straně příznivců americké základny. Z hry na nezávislost našich veřejnoprávních medií se pomalu stává podstata jejich závislosti. Prostě je to jako s židovskou otázkou v moskevské filharmonii za totality. Ta bude vyřešena tehdy, až nikdo nebude vědět, kolik tam Židů doopravdy je a nikoho to taky nebude zajímat. Žádný, navíc proklamovaný, census to nemůže vyřešit. Myslím si, že je lepší vědět, že tu americká základna má být nebo nemá být a mít proto svůj osobní důvod, než počítat kolik času jakému názoru média udělila. Pokud si totiž někdo myslí, že nátlakové kampaně ve sdělovacích prostředcích ve prospěch kohokoliv mají u nás nějaký dlouhodobý efekt, pak se podle mého názoru mýlí. I když jeden přece jenom mají. Lidé jim věří méně a méně.

Málem bych zapomněl na druhou otázku, kterou jsem položil svým dočasným spolukorfanům a spolukorfankám k té první, která se ptala zda média lžou. Ta otázka zněla: "Tak proč ta média sledujete?!?". Odpovědi byly daleko různorodější a musím se přiznat, že ne úplně všem jsem rozuměl. Nejsem velký polyglot. Nicméně odpovědi vesměs vyjadřovaly názor, že media sledují lidé proto, že je sledují ostatní lidé a tedy, že jim to usnadňuje vzájemnou komunikaci. Základní informace tohoto dne z medií tvoří přirozené konverzační téma podobně, jako je tomu v případě Angličanů a aktuálně viditelného počasí. K tomuto základu se tu a tam připojily i jiné motivy. Nicméně spontánní odpověď na první otázku tady fantazii respondentů poněkud brzdila. Je mi naprosto jasné, že můj průzkum nemá žádnou velkou vypovídací hodnotu, ale když si uvědomím vypovídací hodnotu průzkumů, které si hrají na to, že by ji měly mít, tak si říkám, proč o tom nenapsat.

Z Korfu jsem se vrátil domů a vlna spekulací na nejrůznější témata mne málem smetla podobně jako ty největší vlny na pláži. Usilovné hledání souvislostí v minulosti a jejich přetahování do budoucnosti. Vyklad dneška prostřednictvím toho, kdo kdy čím byl a nebyl. Uvědomil jsem si, že u nás se žije skutečně v širších časových souvislostech než v Řecku. V důsledku toho se nám ovšem minulost, přítomnost a budoucnost smíchají v širokopásmový guláš, ve kterém žít je skutečně obtížné. Neustále se něco zpětně mění a přehodnocuje a všechna rozhodnutí jsou s velkým odstupem přezkoumávána soudy a tak není vůbec jasné, jaká je váha správních rozhodnutí, když pak soud znehodnotí na základě žaloby miliardové investice těch, které původní rozhodnutí k takovému investování zavazuje. Klasickým případem je zrušení výběrového řízení na digitální licence a nebo výběrových řízení v podniku Lesy ČR. Časový zmatek přináší i zveřejňování mediálních bomb typu toho, že polská rozvědka sledovala papeže. Každý normální člověk si řekne, že by polská rozvědka stejně jako každá jiná měla sledovat papeže, protože je hlavou významného globálního mocenského centra a pokud to nedělá, tak to asi není úplně s kostelním stejně jako s rozvědkovým řádem. Hodnota této informace je asi taková, jako že holub létá. Daleko významnější je poznání, že protože v této zemi nikdo nevládne, tak všichni zdražili nebo zdražovat budou. A to je víceméně jediná opravdová změna. Masivně se zdražuje. Každý to zkusí, protože síla veřejného zájmu je v troskách. Spekuluje se o důvodech, ale důvod je jediný. Teď a tady je šance si přihodit, tak to teď a tady musíme udělat. Máme slabého partnera. Tak na tom něco trhneme. V malém to je vidět na dopravní situaci v Ústeckém kraji. Pár panákům jde o peníze a o moc. Už poškodili všechny kolem a nakonec poškodí i své zaměstnance a nakonec sami sebe. A není nikoho, kdo by je srovnal. A oni to dobře vědí. Na tomto případu je vidět, že téma Našich furiantů je věčné a také to, že média jen popisují každodenní změnu situace. Kdyby totiž jednou napsala o podstatě problému, tak by to už zítra nebylo tak zajímavé a taky by se hůře fandilo.

Netušil jsem, když jsem ve svém posledním příspěvku položil otázku, kdo a kdy asi spočítá, kolik nás to nevládnutí bude stát, že to bude tak rychlé a masivní a dotkne se to doslova všech nás. Přiznejme si, že to bude drahé a počítat ztráty budeme nakonec všichni. Z pochmurného závěru mne vyvedla až návštěva vernisáže výstavy k zahájení 40.sezóny Divadla Járy Cimrmana. V Muzeu Hlavního města Prahy jsem se dozvěděl, že u příležitosti vernisáže přijela do Prahy zazpívat Madonna, v Japonsku se narodil následník císařského trůnu v duchu snadné cimrmanovské zapamatovatelnosti císařským řezem a USA ohlásili objev jednoho z největších nalezišť ropy nedaleko vlastních břehů... Byla to krásná časová manipulace a byla to lež i pravda zároveň, prostě taková typická cimrmanovská fikce. Rád bych připomněl i další výrok. Totiž ten, že cimrmanovskou legendu by mohlo zničit jediné. Totiž důkaz, že Jára Cimrman opravdu byl. Prý by to mohlo způsobit ve společnosti stejnou frustraci a rozkol jako důkaz, že Rukopisy nebyly... A v té chvíli mne napadlo, jak by to asi vypadalo, kdyby v mediích byly vždy morálně ospravedlnitelné informace a dokonce často zahuštěné pravdou. Smutná představa. Něco jako kankán v kalhotách. Myslím, že pokud budeme k žurnalistice a nejen k české přistupovat  pobaveným trochu zvídavým nadhledem nebudeme v ní hledat faktografickou čistotu a pravdu nebo dokonce morálku a poučení, tak to prospěje oběma stranám.

Nejlepší způsob, jak se vypořádat s problémem, je trochu mu ubrat na jeho vlastní důležitosti, kterou se nám snaží vnutit. Doporučuji si nad stránkami novin místo hněvu představit, kde ty noviny budou zítra a k čemu bychom je tak asi mohli potřebovat. S televizní obrazovkou to jde hůř... Ale kde je vůle, tam je i cesta.

Vytisknout