Jenže zatímco se v minulosti psalo o takzvané Chartě 77, nyní můžeme číst o takzvaném stalinismu. Jde o způsob, jak čtenáři vsugerovat, že celý ten takzvaný předmět sporu není ve skutečnosti hoden jeho pozornosti, že jde takřka o fenomén na úrovni zločinecké galérky s jejími přezdívkami ("vulgo"...).

Aniž bych věřil, že to má pro dění v KSČM s ohledem na její stav nějaký hlubší smysl, upozorním zde na dva velmi reálné aspekty onoho "takzvaného" stalinismu. Tím prvním je skutečnost, že v době přibližně od ukončení sovětského NEPu až do Chruščovova projevu na XX. sjezdu KSSS hrála Stalinova osoba roli objektu v podstatě náboženského uctívání. Stalin byl oficiálním bohem stalinismu. Skutečností také je, že po zničení této modly se mezinárodní komunistické hnutí dostalo do ideologicky velmi obtížné situace, z níž fakticky již nikdy nevybředlo, protože si odmítalo v plném rozsahu připustit, co se stalo. Zejména pro mnoho lidí na Západě, kterým chyběla přímá zkušenost se sovětským systémem, nebylo až do Chruščovova vystoupení zatěžko uvěřit sovětské propagandě o nastolení rovnosti, sociální spravedlnosti, odstranění nezaměstnanosti atp. Náboženský aspekt stalinismu tu mohl zejména v kruzích věřících intelektuálů celkem snadno nalézt příznivý ohlas. O tom, kam taková slepá víra může člověka zavést, svědčí mimo jiné knihy, jako je Doznání Arthura Londona. Pokud jde o vztah stalinismu k problematice totality, autoritářské osobnosti a podobných "potěšujících" fenoménů, odkazuji čtenáře například na článek Milana Valacha zde a podrobnější rozbor celé problematiky v knize téhož autora Svět na předělu (nesdílím ovšem Valachův názor, že administrativní zákaz KSČM by mohl v levé části politického spektra něco vyřešit).

Stalinismus ovšem označuje také politickou strategii konkrétní velmoci, jež byla původně oficiálně označována jako budování socialismu v jedné zemi - v praxi však šlo o otočení Marxova tvrzení, že komunismus je empiricky možný pouze jako čin vládnoucích národů, o stoosmdesát stupňů. Došlo tím k jednomu z největších paradoxů v dějinách politických idejí. Za Stalina se sovětský komunismus stal takřka beze zbytku ideologickou zástěrkou světovládných ambicí ruského imperialismu, který jeho údajný prorok z hloubi duše nenáviděl, jak o tom svědčí celá řada autentických Marxových textů. Dokud čeští komunisté nedmítnou stalinismus jako zástěrku ruského imperialismu, dokud nezačnou seriózně debatovat přinejmenším o díle Záviše Kalandry, o žádném důsledném rozchodu  s údajnými deformacemi socialismu nemůže být ani řeči.

Pan Štefek tvrdí, že na stránkách Komunistického svazu mládeže nelze najít žádné stalinistické nebo brežněvistické materiály. Na adrese http://www.ksm.cz/ však může zvídavý čtenář nalézt skutečně leccos. Například následující text:

V posledních letech se opravdu příliš často nesetkáme s obhajobou Brežněvovy doktríny. Autorka si zjevně vůbec nepřipouští, že KSČ přinejmenším od čistek označovaných jako bolševizace až do konce své vlády v roce 1989 - právě a jedině s výjimkou období Pražského jara - hrála výhradně roli nástroje zahraniční imperiální mocnosti. Ze způsobu, jakým členka či přiznivkyně dnešní KSČM hodnotí jediné období, které by se snad mohlo stát zdrojem její hrdosti, a ze skutečnosti, že redakce toto - sine ira et studio vlastizrádné - stanovisko prezentuje bez jakéhokoliv komentáře, se zdá, jako by se za úlohu KSČ nikdo dodneška ani nezastyděl. Ani zdaleka přitom nejde o jediný text podobného charakteru, jaký je na stránkách KSM k nalezení. Názor, že  srpen 1968 byl ve srovnání s listopadem 1989 tou lepší variantou, zřejmě nikoho nepohoršuje. Stejně tak nikoho nevyvede z míry pojednání o bolívarianismu, které vyzvedává ideologii kolumbijské FARC proti venezuelskému chavésismu jako teoreticky důslednější - aniž by se zmínil "detail", že FARC je uskupení v praxi soustavně terorizující civilní obyvatelstvo a financované obchodem s drogami. Toto jsou důvody, proč se domnívám, že některé skvrny na rudé košili nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.

Na podzim 1989 mi bylo osmnáct let a studoval jsem v Brně silnoproudou elektrotechniku. V semináři Dějin mezinárodního dělnického hnutí a KSČ jsme pracovali s čítankou sestavenou z kanonických režimních textů. Relativně mladý vyučující byl poněkud na rozpacích z tehdejšího oficiálního perestrojkového kursu a zjevně neměl jednoznačné instrukce, takže výuku pojal jako návrat k humanistickým základům komunistické ideologie. V šestnácti na průmyslovce jsem byl za vyjádření vcelku opatrného kritického názoru označen za revizionistu. Nicméně v době, kdy se již na akcích konaných pod hlavičkou SSM promítaly indexové filmy, to mimo můj domovský okres nemělo fatální následky. V semináři na technice jsem byl nicméně už opatrnější (později jsem si to vyčítal) a přistoupil na režimní hru: upozornil jsem na skutečnost, že předložený Leninův text přece hovoří o dobrovolném združstevnění zemědělství, ale v praxi se to odehrálo poněkud jinak. V reakci na tento výstup mě však v zápětí na chodbě maďarský spolužák označil za komunistickou kurvu. Tehdy mě to velmi překvapilo a zdálo se mi to nespravedlivé. Dnes se ale už na důvody zášti svého spolužáka dívám poněkud jinak.

Ten člověk se především nejspíš domníval, že hodlám vlastně bypassovat studium lezením do patřičně umístěné řiti, jak bylo v tehdejších poměrech vcelku obvyklé. A kromě toho byl Maďar, jemuž po sovětském obléhání Budapešti v roce 1956 bylo marné vykládat cokoliv o humánním programu komunistických stran. Znal praxi, která podle jedné ze základních floskulí scholastizovaného marxismu měla být hlavním kritériem hodnocení každé teorie. Kdyby před ním někdo začal zpochybňovat počty obětí sovětské invaze do Maďarska, dal by mu nejspíš jednoduše jednu do zubů. My Češi nejsme tak přímočaří, takže u nás lze publikovat dokonce i obhajobu intervence z 21. srpna 1968, aniž by se autorka musela obávat příliš emotivní reakce veřejnosti. To však neznamená, že se prezentací podobných stanovisek KSČM jako celek nediskredituje a nepotvrzuje ty nejhorší obavy, že se ze své politováníhodné minulosti nepoučila. Pan Štefek chtěl čtenáře Britských listů přesvědčit, že popis situace v KSČM podaný Irenou Ryšánkovou je příliš pesimistický. Spíše to však vypadá, že po Štefkově ukázkovém přihlášení k názoru "Strana má vždycky pravdu" musíme naopak konstatovat přílišný optimismus Ryšánkové. Dokonce i pan Štefek si hodlá zuby nehty udržet "komunistickou identitu", aniž přesně říká, čím se chce odlišit od poslušných nástrojů velmocenských ambicí velkoruské říše. Co si pak máme myslet o těch, ve srovnání s nimiž lze Štefkovy názory chápat jako reformní?

Vyzývám všechny rudé ještěry, aby už konečně přestali mlátit prázdnou apologetickou slámu a laskavě se odebrali do... praxe.