Když ministryně zahraničí Condoleezza Ricová a John Bolton, americký velvyslanec při OSN, prohlásili, že Spojené státy mohou jednat nezávisle na Radě bezpečnosti, zvedli ve Washingtonu vlnu spekulací o tom, že Spojené státy jsou možná rozhodnuty ukončit íránský jaderný program vojenskou akcí.

Existuje nicméně důkaz, že ve hře je jiný úmysl: Svrhnout íránskou vládu. Američtí představitelé by si však měli pořádně rozmyslet strategické důsledky tohoto kroku, než zajdou na této cestě příliš daleko.

Rétorika administrativy svádí k víře, že hlavním motivem jakékoliv potenciální akce proti Íránu (včetně sankcí) je jeho jaderný program. Íránci tvrdí, že jejich program slouží mírovým energetickým účelům, ale řada analytiků je přesvědčena, že skutečným účelem - stejně jako v případě severokorejského jaderného programu - je výroba jaderných zbraní.

Írán deklaroval, že obohacuje uran. I když to není zakázáno Smlouvou o nešíření jaderných zbraní, jejímž je Írán signatářem, jde o základní schopnost potřebnou k výrobě vysoce obohaceného uranu využívaného v jaderných zbraních.

Avšak lamentování na íránským jaderným programem, stejně jako nad Saddámovými zbraněmi hromadného ničení, musí být zasazeno do patřičné perspektivy.

Zaprvé, i kdyby Íránci získali pár jaderných hlavic, tak jako už je mají Severokorejci, neměli by vojenské prostředky dlouhého dosahu potřebné k dopravení těchto hlavic do Spojených států. Nepředstavují tedy pro Ameriku přímou hrozbu.

Ale i kdyby byli schopni zasáhnout Spojené státy, nemohli by ignorovat americký jaderný arsenál a odstrašení, tak jako předtím Sovětský svaz a Čína a dnes Severní Korea. Takzvaní "šílení mulláhové" v Teheránu mají zpáteční adresu a jaderný útok proti Spojeným státům by se setkal s ohromujícím a zničujícím odvetným úderem.

Zemí, jež by mohla být jaderným Íránem nejvíce ohrožena, je Izrael, který se nachází v dosahu íránských raket Šaháb-3. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád řekl, že "Izrael musí být vymazán z mapy". Nicméně jestliže americký strategický jaderný arsenál je účinným odstrašujícím faktorem, stejně je tomu i v případě Izraele, o němž se má za to, že vlastní nějakých 400 jaderných hlavic. Ačkoliv íránská rétorika vyzývá k vymazání Izraele z mapy, skutečnost je taková, že cenou za takový pokus by bylo vymazání samotného Íránu.

Takže jestliže může být Írán odstrašen, proč je Bushova administrativa ochotna riskovat ozbrojenou akci proti Teheránu? Odpověď najdeme v nové Národní bezpečnostní strategii zveřejněné 16. března. Ať už jsou jaderné záležitosti jakkoliv důležité, Spojené státy mají ve vztahu k Íránu širší zájem.

"Íránský režim sponzoruje terorismus, ohrožuje Izrael, maří mír na Blízkém Východě, narušuje demokracii v Iráku a překáží svému lidu v úsilí o dosažení svobody," říká strategie. "Jaderný problém i naše další obavy mohou být s konečnou platností rozptýleny pouze tehdy, až íránský režim učiní strategické rozhodnutí změnit tuto politiku, uvolnit svůj politický systém a poskytnout svému lidu svobodu. Právě to je konečným cílem politiky Spojených států."

Jinými slovy, jde o návrat změny režimu.

Je nicméně běžnou průpovídkou, že změna režimu vypadá přinejmenším nepravděpodobně, poněvadž americká armáda je dosud - tři roky poté, co prezident Bush na palubě USS Abraham Lincoln vyhlásil vítězství - neschopna potlačit povstání v Iráku.

Avšak zvažme následující scénář: Spojené státy se rozhodnou zastavit íránský jaderný program omezenými leteckými útoky, podobně jako Izraelci, když v roce 1981 zaútočili na irácký jaderný reaktor v Osiraku. I omezené nálety ale zahrnou stovky cílů - a protože mnohé z těchto cílů leží v městských oblastech, jako třeba teheránský výzkumný reaktor, dokonce i přesné zbraně zřejmě způsobí oběti mezi civilisty.

Protože Írán nebude schopen přímé vojenské odpovědi, místo toho se může rozhodnout pro terorismus via Hizballáh v Libanonu. Výsledkem bude teroristický útok, který zabije buď americké vojáky, nebo civilisty, což opět učiní teheránský režim legitimním cílem globálního boje proti terorismu, tak jako kdysi talibánský režim v Afgánistánu. To neznamená, že by administrativa vědomě útočila na Írán s cílem vyprovokovat takový útok coby důvod legitimizující změnu režimu. Stejně je však snadno představitelné, jak to, co začalo jako letecké útoky zaměřené na zničení jaderného programu, skončí něčím větším a mnohem nebezpečnějším.

Spojené státy si mohou vyrobit zbytečného nepřítele z Hizballáhu, který aktivně Američany nenapadl od útoku na Khobar Towers v roce 1996. Co horšího, Hizballáh a al-Kajda mohou překonat rozdělení na sunnity a šíity a vytvořit taktickou alianci proti společnému nepříteli: Spojeným státům.

A pokud změna režimu znamená americkou invazi a okupaci Íránu, mnoho muslimů na celém světě v tom bude vidět důkaz toho, že Spojené státy vedou válku proti islámu.

Ale pokud íránský jaderný program a potenciál k výrobě jaderných zbraní - jakkoliv nežádoucí - pro Spojené státy nepředstavují přímou hrozbu, stojí za to riskovat všechny zmíněné alternativy?

Charles Peña je poradcem v Projektu Strausovy vojenské reformy při Centru pro obranné informace, vyučuje na Institutu politiky vnitřní bezpečnosti při Univerzitě George Washingtona a je autorem knihy "Winning the Un-War: A New strategy for the War on Terrorism". Tento komentář byl poprvé publikován v Defense News 15. května a následně převzat na webovou stránku Centra pro obranné informace.

Původní článek v angličtině ZDE