2. 1. 2006
Co s dluhem rozvojových zemí?Čas od času přichází na Západě některý politik s návrhem odpustit rozvojovým zemím jejich dluhy. Nedávno byly vánoce a tedy se o tomto návrhu opět diskutovalo. Mezinárodní měnový fond (MMF) navrhl odpustit dluhy 19 nejchudším zemím na světě. Kanadský komentátor George Jonas se nad tímto problémem zajímavě zamyslil. Koncem každého roku bývají vánoce, mimo jiné jakožto svátky, kdy si lidé nadělují dárky i kdyby se měli zadlužit. Brzy na to přichází konec roku a to znamená inventury čili účtování a snaha dělat některé věci lépe, tedy předsevzetí. Dětem se doporučuje, aby byly v novém roce hodné a pomáhaly rodičům. Hospodářsky rozvinutým zemím se doporučují grandióznější předsevzetí, například odpustit dluhy chudým rozvojovým zemím. |
Tyto návrhy se opakují podobně jako slunovraty, ale letos v prosinci konečně schválil Mezinárodní měnový fond (MMF), aby osm nejbohatších zemí na světě (Británie čili UK, Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Rusko a USA) odpustilo veškeré dluhy 19 nejchudším rozvojovým zemím podle tohoto seznamu: Benin, Bolívie, Burkina Faso, Etiopie, Ghana, Guyana, Honduras, Kambodža, Madagaskar, Mali, Mozambik, Nikarágua, Niger, Rwanda, Senegal, Tadžikistan, Tanzánie, Uganda a Zambie. Osm nejbohatších zemí je známo pod zkratkou G8. Také se jim říká "elitní klub", který zplodil MMF. Celkový dluh je asi 40 miliard amerických dolarů. Kanadský komentátor George Jonas se otázal, zdali je to dobrý nápad, odpustit 19 zemím všechny jejich dluhy a hned si odpověděl, že to je zajisté dobrý nápad, byly přece vánoce, tak proč ne? Hned na to ale položil další otázku, zdali to těm zemím pomůže z dlouhodobého hlediska. Přiznal si, že to je otázka jiného druhu než ta první. Podíval se do minulosti a připomenul rok 1988, kdy se konal světový hospodářský sumit v kanadském Torontu. Tehdejší kanadský ministerský předseda Brian Mulroney tam navrhl, že by mohlo osm elitních států odstartovat hospodářskou obnovu světa tím, že by odpustilo chudým státům část jejich dluhů. Prostě by se dluh odepsal a zapomnělo by se na něj. Měli bychom si uvědomit, že země tzv. třetího světa jsou chudé a že mají velké problémy s tím, aby tento dluh splatily. Vědomí, že dluží Kanadě velkou částku, prý znervózňuje chudé státy a dělá jejich občany nešťastnými. Pan Mulroney se proto obrátil na své kolegy a vyzval je, aby následovali kanadského příkladu. Ta už zrušila dluhy ve výši několika milionů dolarů. Kdyby ostatní elitní země učinily totéž, dluh chudých zemí by se zmenšil o 15%. Bylo na tom snad něco špatného? "V určitém ohledu", poznamenal pan Jonas, "to bylo v pořádku". Rozvojové země byly chudé - a dosud stále jsou. Měly velké problémy splácet svoje dluhy a ty problémy i ten dluh trvají. Chudé země trpěly v r. 1988 úzkostí, že nebudou moci svoje dluhy splatit. Situace na konci r. 2005 je úplně stejná. "V určitém ohledu", pokračoval pan Jonas, "může být odepsání dluhů levnější záležitostí než se snažit o jejich vymáhání. Děje se tak i v normálním životě, kdy mohou věřitelé odpustit některé dluhy (nebo aspoň donekonečna odložit jejich splacení). Mohou mít k tomu různé důvody od soucitu k hospodářským důvodům. Někdy je opravdu lepší netlačit na dlužníka, aby nakonec nezbankrotoval. V běžné každodenní ekonomice ale uvažuje věřitel o několika situacích, než se rozhodne k tomu, že dluhy opravdu odpustí. Tak ho třeba bude zajímat, proč nemůže dlužník svoje dluhy zaplatit. Jsou jeho problémy přechodného nebo trvalého rázu? Poskytnula by se mu příležitost zotavit se z problémů, kdyby se mu dluhy odpustily? Vlády západních - věřitelských - zemí si na tyto otázky nijak neodpověděly, protože ony si takové otázky ani nekladly. Jejich ministerští předsedové a prezidenti jen uvedli, že některé země jsou bohaté a jiné jsou chudé a že to není pouze nerealistické ale dokonce neférové, aby ty bohaté země očekávaly, že jim chudé země dluhy splatí. Účastníci sumitu v r. 1988 neřekli, proč by mělo být nerealistické, aby rozvojové země zaplatily část svých dluhů, ani proč by mělo být realistické očekávat splacení toho "zbytku". Nevysvětlili, proč by mohly země s problémem splatit 15% dluhů snadněji vrátit 85% takových částek. K čemu by došlo v rozvojových zemích, kdyby jim bohaté země odpustily 15% z jejich dluhů? Vůbec něco nebo naprosto nic? A když nic, proč jim neodpustit celých 100%? V podstatě k tomu došlo během dalších 17 roků. Nic jiného se ostatně nedalo očekávat. Jestliže nebylo spravedlivé očekávat splácení od zemí, které byly chudé, kdy by takové očekávání bylo spravedlivé? Až by se rozvojové země staly bohatými? A jak by vlastně mohlo dojít k tomu, že by ty země zbohatly jinak než tím, že by získávaly další půjčky s tím, že je nikdy nebudou muset vracet? Dluh není nikdy problémem pro dlužníka - pokud ovšem nechce ten dluh splatit. Jestliže nechce nebo nemůže splácet, dluh se stává problémem pro věřitele. Dluhy rozvojových zemí přestaly být problémem pro ty země už hodně dávno. "Jsou teď naším problémem", napsal pan Jonas, "a naše vlády to vědí. Pokud se ponechá těm dluhům, aby nadále rostly, jednoho dne zničí naše vlastní hospodářství, jakoby to byl domek z karet. Z praktických důvodů bychom měli odepsat všechny dluhy. Ne proto, že by to bylo správné nebo aspoň dobročinné, ale protože nemáme jinou možnost. Jenže odepsání dluhů nebo poskytnutí dalších půjček rozvojovým zemím nepomůže. Ty totiž potřebují totéž, co potřebuje celý svět - stabilní a svobodný sociální systém, který umožňuje tvorbu kapitálu. Země, jejichž dějiny nebo kultura zabraňují tomu, aby u nich vznikl takový systém, se jednoduše nebudou rozvíjet. To, že jim promineme jejich dluhy, naprosto nic nezmění". Názory pana Jonase jsou pozoruhodné, ale ve svém článku se nedotknul otázky, nač rozvojové země získaly peníze. Mají dluhy proto, že jim západní země daly na dluh svoje zastaralé zbraně, aby se chudí dlužníci ubránili svým sousedům - a tedy podobné půjčky dostali i jejich sousedé? Nebo snad dostávaly ke zbraním navíc na dluh i přebytky západních potravin a ty se spotřebovaly aniž se zlepšila jejich vlastní schopnost vyrábět své vlastní potraviny? Nasytily dovezené potraviny ty nejchudší občany nebo na nich zbohatli spekulanti? Bylo použito půjčených peněz pro lepší reprezentaci vládnoucích špiček třeba nákupem luxusních osobních aut, letadel, jacht a podobných nezbytností pro místní "elity"? Nebo byly těm zemím poskytnuty na dluh výrobní prostředky a nyní se v nich budují továrny, které budou vyrábět zboží, jehož prodej umožní splácení oněch dluhů? Jak bychom mohli věřit poslední alternativě, když vidíme v některých bohatých zemích, že odtahují z těch rozvojových inteligenci, která tam vystudovala. Mají si snad vzít rozvojové země další půjčky na dovoz západních odborníků a svoje vlastní odborníky vyvézt do zahraničí? Některé hospodářsky rozvinuté země mají opravdu nedostatek určitých druhů vysoce vzdělaných odborníků, například lékařů, inženýrů a podobně. Například Kanada na jedné straně láká takové odborníky z rozvojových zemí a slibuje jim lepší život než jaký mají doma, ale na druhé straně, když přijedou, nemá pro ně odpovídající zaměstnání. To se dá nejlépe charakterizovat jako mrhání vzděláním i talentem. Akademicky vzdělaní přistěhovalci se tedy živí jako uklízeči, taxíkáři a podobně zatímco doma zanechali své spoluobčany bez toho, že by jim poskytovali služby, k jejichž vykonávání získali příslušné vzdělání. Protože jedny úřady nevědí, co dělají jiné (dříve se říkalo, že "levice neví, co dělá pravice", ale myslely se tím ruce, nikoliv politické směry), nadále trvá v Kanadě nedostatek lékařů ale jejich odtažením z rozvojových zemích je jejich nedostatek i tam. Při tom se nedá zdejší snaha nazvat jinak než parazitismem, o to horším, že bohatý parazituje na chudém. Pan Jonas má ale pravdu, že částečné nebo i úplné odpuštění půjček vypadá pěkně. |
Nikaragua a Daniel Ortega | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
2. 1. 2006 | Co s dluhem rozvojových zemí? | Miloš Kaláb | |
18. 2. 2005 | Realita sweatshopů v Nikaragui | ||
23. 9. 2004 | Biznis teroru | ||
28. 1. 2004 | Jakou zemi vyberete jako vzor pro Kubánce? Chile? | Josef Vít | |
25. 10. 2001 | Pohled z Indie: Americká válka je brutalita namazaná burákovým máslem | Arundhati Roy |