Když jsem dnes v poledne jel metrem, viděl jsem na I. P. Pavlova tři řádové sestry. Romantická literatura, a dobu postmoderní nevyjímaje, řeší jako veliké drama milostný trojúhelník. A dnes takovou situaci jako drama opravdu vnímáme. Vždyť ale ať se dotyčný rozhodne jakkoliv, pro kteroukoli, vždy bude výsledkem ve své podstatě stejná kvalita - ať se rozhodne pro jednu či druhou, v obou případech dojde ve své podstatě kvalitativně stejné radosti, potěšení a rozkoše. Tak jaképak drama! Jsou jiné, vážnější a obtížnější situace - jenže těm se, až na výjimky, v umění a kultuře vůbec vyhýbáme, neboť ty by vyžadovaly odvahu, přísnost a sebezapření.

Dokonce jsme došli už tak daleko, že nejsme schopni se rozhodnout ani v situaci milostného trojúhelníku! Dramatem je, když se někdo rozhodne pro absolutně jinou kvalitu: Jako, když se mladá a atraktivní žena rozhodne pro život řádové sestry; když se mladý člověk, který má život před sebou, rozhodne strašlivým a zároveň úžasným činem lidi probudit, jako J. Palach (strašlivá je ale doba, která takový čin vyžaduje a tupí jsou lidé, kteří nejsou probuzeni jiným způsobem); když člověk neopustí neplodného partnera, zůstane s ním a dítě adoptují; když člověk neopustí partnera ani v případě vážného onemocnění a když s ním zůstane až do jeho smrti; když se mladý člověk se "zářnou budoucností" sebere a místo farizejských řečí skutečně do Afriky odjede a tváří v tvář veškerému riziku se tam každodenně stará o HIV-pozitivní sirotky.

Taková rozhodnutí a takové životy jsou tím pravým dramatem; a ne naše změkčilé fňukání -- ach, kdyby naše stěžování pramenilo alespoň z opravdové, hluboké a bytostné vášně - o milostných trojúhelnících. Toto je opravdová láska! Někteří takovou lásku považují za strašlivou a někteří za úžasnou. Svět to považuje za šílenství a někteří přiznávají, že jsou takové lásky schopni jen prostřednictvím víry a tím více pak zůstávají v úžasu. Otázkou je, zdali nejsme dnes příliš rozmazlení a změkčilí na to, abychom to pochopili, natož abychom tak žili.