Obracím se na vás po přečtení posledních článků a měla bych k vám jednu prosbu. Neodvracejte se od prostých lidí jenom proto, že jsou méně vzdělaní a zajištění. Vím, že to ze své podstaty neděláte, snažíte se pochopit život méně šťastných plebejců a mnozí z vás se je snaží obhajovat a hledat řešení. Ale to nestačí a pokusím se vám vysvětlit, kde nás tlačí bota. Často totiž vaše příspěvky vycházejí z filosofického myšlení, z logiky, psychologie či politologie. Slovy pana Hutky říkám : "Co je nejmocnější ? Pravdomluvné slovo."

K tomu je však třeba s lidmi hovořit, protože oni znají pravdu, jenom ji neumí vyjádřit. Proto je zapotřebí jim pomoci tam, kde na to sami nestačí -- přepisem lidové řeči, často hrubé a silně emotivní, do čtivější podoby.

Pomozte nám bránit se novinovým článkům plných lží, mýtů a předsudků, protože pro nás je taková obrana hrozně těžká. Uvědomte si, kolik nevinných lidí prožilo peklo nacistické i komunistické, kolik lidí má trvalé následky na své duši, následky, které nelze žádným způsobem léčit. Kolika lidem bylo odepřeno vzdělání, často velmi nadaným, inteligentním a schopným lidem.

Byli celý život ubíjeni monotónní fyzickou prací, které se nevzpíralo silné a zdravé tělo, nýbrž zdravý a silný mozek. Kolik takových lidí bylo psychicky týráno a k tomu odsuzováno svým okolím a celou společností, často žili naprosto osaměle a bez jakékoliv pomoci bojovali všemi možnými i nemožnými prostředky téměř proti všem. Nelze od takových lidí očekávat, že dnes na stará kolena dokáží normálně komunikovat s okolím a psát intelektuální články do novin či internetových portálů. Přitom právě tito lidé znají holou, ničím nezidealizovanou pravdu.

Bolest z prožitého pekla jim bere smířlivá slova z úst i z pera. Mezi těmito lidmi jsou mnozí vysoce morální a při čtení některých novinových článků se jim prostě zvedá žaludek, tlačí je na prsou a klepe se jim ruka. Mnozí z nich jsou stateční lidé, kteří se nikdy nenechali zlomit. Tito lidé se jen velmi těžko mohou zapojovat do veřejného života bez pomoci druhých tak, jak by i sami chtěli. Nemají na to vzdělání, čas, zdraví ani peníze. Neustálé urážky a ponižování, házení do jednoho pytle a umlčování je projevem nedemokratičnosti a hlouposti těch, kteří se cítí být nadřazeni jenom proto, že k nim osud byl milosrdnější.

Pan Kechlibar i pan Kroh správně mluví o úpadku přirozených mezilidských vztahů. Často se stýkám s lidmi bez vzdělání a pomáhám jim se státní byrokracií i ekonomickými problémy. Věřte mi, že to vůbec není mlčící většina, ale naopak pěkně halasná. Jenom mluví hrubou lidovou řečí a nikdo je neposlouchá. Nikdo s nimi nechce pracovat a mnozí se stydí se s nimi jenom stýkat. Veškerá pomoc těmto lidem je v rovině humanitární, ale divili byste se, kolik lidí to uráží a ponižuje. Nechci se znovu dočkat toho, až tato "mlčící" většina vezme svá práva do svých rukou.

Už jsem to zažila. Nahromaděná nenávist, touha po pomstě, touha zničit dusící obal a pevnou mříž kolem těla i duše, to si potom nevybírá vinné či nevinné. Lidové lynčování je strašná síla.

Souhlasím s panem Kalousem, že ještě není pozdě. Ještě je čas podat pomocnou ruku tam, kde opravdu chybí. Dovolit "mlčící" většině promluvit a neumlčovat je. Většina z nich, tak jak já je znám, netíhne k levici, jak se nám snaží mnozí namluvit. Jako příklad bych pro začátek uvedla sebe. Často píši příspěvky do novin a časopisů i na internetové diskuze. Občas mi to i otisknou, to když se mi povede napsat něco v klidu a ještě si to po nějakém čase opravit.

Občas jsem ale schopná zplodit tak strašně emotivní příspěvek, že se sama po určitém časovém odstupu divím, kde se to ve mně vzalo a jak jsem něco takového mohla vypustit do světa. Většinou jsem pak ráda, že mi to neotiskli, alespoň si ušetřím další díl ostudy.

Díky, pane Čulíku. Velmi ráda čtu BL, protože vy za mne přečtete články, na které já už nemám dostatek psychických sil, a ještě mi to pěkně zanalyzujete. Například článek Václava Klause v sobotních Lidových novinách. U věty : "to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali pracovat" se mi začaly třást ruce, protože já patřím mezi ty, kteří odmítli pracovat v KSČ, a na trest, který pak následoval, do smrti nezapomenu. A to mě ani nezavřeli.

Často se ptám: " Jak to proboha přežili ti, co na tom byli ještě hůře, nežli já ?" Přesto bych se ráda alespoň občas zapojila do diskuze a opravila některé mýty a předsudky, bránila se proti naprostým lžím. Nechce se mi pořád jenom mlčet a užírat se stejně jako za komunismu, myslím si, že to snad v dnešní době nemáme za potřebí.

Obdivuji ty, kteří se mnou dokáží v diskuzích diskutovat a neposmívají se mi ani mi nenadávají. Možná by se našel někdo mezi vámi, kdo by mi pomohl opravit věcné chyby a usměrnit emoce tryskající z jizev na duši. Kdo prožil své životní peklo, nese si ho v sobě a ti čerti se neustále derou ven. Nejsem tu ale sama, takových lidí je kolem mne hodně.

Teď bych ráda napsala obhajobu pana Zdeňka Buriana, protože si nezaslouží to, co o něm psali autoři v souvislosti s výstavou na Pražském hradě. Ty články mne opravdu bolí, protože Zdeněk Burian byl pro mne hrdinou, kterého si nesmírně vážím a obdivuji ho, neboť jsem ho poznala osobně. Kdo z mladých má dnes možnost dopátrat se pravdy ? I my jsme věřili na Fučíka a hráli si na něho, protože jsme věřili, že je největší hrdina v Čechách. Sakra, ale jak ty čerty z článku dostat pryč?

Zdeněk Burian

Zdeněk Burian dokázal namalovat obrazy hovořící k lidem jasnou řečí, v jeho obrazech je znázorněno několik světů. Nejoblíbenější jsou obrazy velkých prehistorických zvířat symbolizujících komunistické funkcionáře, kolem kterých se trousilo několik malých zvířátek, občas dobře ukrytých v křoví. Již od dětského věku se děti učily tomuto jevu -- nade vším stojí mocný velký ještěr stejně jako pro křesťanské náboženství stál nade vším velký kříž s ukřižovaným Ježíšem.

Psychologický účinek výstavy -- ulička středem místnosti, člověk má pocit, jakoby vstupoval do sálu k audienci jeho veličenstva -- Mocného Mamuta. Jdete uličkou mezi menšími prehistorickými zvířaty, která si vás prohlížejí, s pocitem člověka procházejícího davem nižších šlechticů, kteří vás rentgenují svýma očima od spony ve vlasech až do morku kostí po celou cestu ode dveří až k Veličenstvu.

Někteří návštěvníci procházejí s hlavou vztyčenou a s pocitem lidské civilizační nadřazenosti nad těmito ubohými tvory -- tak mocnými a silnými a přece vyhynulými. Někteří návštěvníci postávají tiše a skromně s rameny staženými a zády nahrbenými. Někteří lidé přistupují k obrazům se zvědavostí, co všechno je tam proboha namalováno, takových titěrností. Lidé vzhlížející s obdivem, s pokorou i s naprostou lhostejností. Byli tam i lidé, kteří po vzhlédnutí několika ústředních obrazů utekli ven a do prvního patra se již neodvážili. Zajímavý pohled byl na návštěvníky v obočních kójích, někteří je pochopili jako odlehlou noru s odpočívadlem pro svačinu. Nejvíce návštěvníků tyto prostory rychle prošlo s pouhou zvědavostí, co je za plentou, a po zjištění, že tam jsou jenom mrňavé obrázky, které najdou v kdejaké knize, tyto prostory rychle opouštěli. Jiní je prošli v tichosti, pomalu a důstojně jakoby procházeli kolem ikon. Zajímavý byl pohled na cizince. Lhostejný, studený, bezemoční pohled.

Má-li být socialistický umělec výkonný, musí mu být umožněno občasné použití výpustného ventilu. To věděli i soudruzi. Pára uvězněná v kotli, bude tahat vlak tak dlouho, dokud kotel nebouchne. Burian bude vydělávat státu devizy tak dlouho, dokud se bude pod jeho kotlem fantazie dobře přikládat a nadbytek páry upouštět. Člověku tak vysokých morálních zásad, perfekcionalistovi a dříči musí být umožněno ventilovat emoce pro lidi stejných či podobných zásad. Aby se tak nestalo masově, je potřeba takové lidi demoralizovat před masou, sledovat a dobře hlídat. Zdeňku Burianovi bylo jako jedinému umělci v Československu dovoleno pracovat pro brakovou literaturu, pro staré kamarády trampy, pro západní dobrodružnou literaturu. Bylo mu odpuštěno, že pracoval pro buržoazní nepřátele státu -- skauty.

Braková literatura byla PRAVDIVÁ, neboť každý, kdo vzal brak do ruky, věděl, co drží a co obsahuje. Braková literatura se nikdy netvářila jako výchovná, nebyla idealistická ani dialektická. Netrpěla ketmanismem . Byla to hra, zábava, uvolnění ze stresu domácího vězení, návod pro vybití emocí -- prostě šaškárna. A všichni její čtenáři to dobře věděli. V tom byla její krása, její opravdovost a její síla. V některých brakových kovbojkách se dalo dobře rozpoznat chování soudruhů funkcionářů, aniž by si toho kontrolní orgány všimly. Podstata brakové literatury se později objevila i ve filmovém zpracování -- Limonádový Joe, Jáchyme, hoď ho do stroje a další. Slepým to neublížilo a ti, co již ochutnali ze stromu poznání, se dobře bavili. Braková literatura bylo první (byť malé) vítězství nad komunismem.