Domácí pole, jsou, pravda, zhusta oseta hluchými literárními semeny, (prý je možnost genetické úpravy ve škole), takže nakonec svou úrodou leckdy připomínají mizérii a výraznou krizi.

Člověk se venku v okolním světě leckdy cítí ztracený, zbytečný, malý a zneuznaný. Naplněn poznáním hořké pravdy má dvě možnosti. Přestat se milovat opičí láskou a podívat se na sebe pod lupou samopravdy. A může se naučit obdivu k druhým, konajícím v zájmu byť vlastním, v konečném důsledku, ale i národním. (Bůh zaplať za medializaci našich vědců a jejich objevů -- hned si jeden začne připadat jaksi více lidsky -- vida, nemusíme skákat počesku jen při gólech znamenajících vesmírnou půlvteřinu).

Před chrámem Nebeského klidu v Pekingu poděkoval jsem v duchu překladatelům, nakladatelům a Buddhovi za přízeň vyjádřenou spisovateli Milanu Kunderovi. Že patří mezi nejpřekládanější zahraniční autory mi sdělila, na chrámovém dvoře, paní docentka Xu Weizhu, vedoucí katedry bohemistiky, která zná a čte Britské listy.

Jenže pozor - kolegové, čtenáři, kritici, literární vědátoři, docenti, profesoři, učitelé i podučitelé, přejícníci i závistiví bezduší mameluci, ubozí zloprcci a namyšlená bleší seskupení -- paní docentka mně řekla dále: Pan Kundera je nejčtenějším autorem v Číně.

Někomu z důležitých a zarytých uměnovědných trpaslíků praskne žluč, varoval mě přítel. Hle, Čech se čte, moji drazí souputníci. Mladí lidé na druhém konci světa hltají jeho knihy na lavičkách v universitním parku, v metru, doma, v klubech. Svět o nás ví i díky jemu. Buddha zaplať.