Pokud by řídící diskuse chtěl opravdu hovořit o spojení novinářů s bezpečnostními složkami, měl pozvat místo paní Králové například pány Fendrycha, Jeníka (znal jsem se s jeho otcem) Rumla či Petrušku Šustrovou. Při této příležitosti bychom se teprve mohli dozvědět mnoho věcí... Pan Kubičko by ovšem musel mít odvahu je také hodinu "smažit". Nenašel ji. Mohli jsme se dozvědět, proč byly zlikvidovány části archivů a dokumentace zpravodajských služeb tím, že byly zpřístupněny různým cizím zpravodajcům, kteří si doklady vybírali, nebo fotili. Přítomný pan Pavel Žáček by si pak nemusel stěžovat, že není s čím odpovědně pracovat, neboť část dokumentů zničila StB a část nově přišlí funkcionáři. Faktem však zůstává, že je to mimo ČR známá věc a tyto služby nemohou mít po generace důvěru svých partnerů.

Dozvěděli bychom se také například, jak je možné, že lidé na MV z "novinářské" profese a "hoši, co spolu mluví," utajili před historiky i takové informace, že 21. srpna 1968 byly zavřeny desítky lidí. Že je tento fakt dodnes tabu, svědčí podrobné popisy při nedávném výročí Pražského jara. Toto byl značný zásah do ozřejmění objektivních skutečností i do ozřejmění postojů různých lidí v nedávné historii nebo i dnes. Dalších námětů je možno uvést celou řadu a dokonce mnohem závažnějších. Mělo to vše být obsahem deklarovaného "politického auditu" státních zpravodajských služeb, který se dodnes nekonal. Nevíme proto například, kdo a proč zabránil realizaci jednání kosovských Albánců se Srby, aby se předešlo konfliktu s tragickými důsledky, jak o to českou stranu žádal dr. Ibrahim Rugova i Srbové v roce 1992 a později v letech 1995-98.

Chápu, že je nesnadné psát o podstatných věcech, a proto musel přijít na přetřes "případ Králová" - případ novinářky, která ztratila místo pro své napojení na zpravodajské služby České republiky a "zásadoví" kolegové novináři s ni nechtějí nyní pracovat. U ostatních jejich kolegů jim to kupodivu nevadí.

Ti přece byli a jsou. Byli a jsou mocní. Strach na jedné straně zpravidla vede k hrubosti na straně druhé. I toho jsme byli svědky. Předvedl to i Radko Kubičko. Stejně tak jako taktní zamlčení "novinářů" v exekutivních či legislativních pozicích státu s možností ovlivňovat neformálně bezpečnostní a zpravodajské služby.

Mediální prostředí je odvislé od společenskopolitické situace, kterou však spoluvytváří. Pan Kubičko z ČRo 6 prokázal, že má k demokracii daleko. Zjednodušující definice s odkazem na TGM - "demokracie je diskuse" - by mohla být pravdivá, pokud diskuse je setkávání a střetávání se různých názorů. ČRo 6 zpravidla nepřipouští jiný názor, a i proto úvahy a hodnocení této stanice "veřejné služby" jsou dnes odmítány, jako zdroj není respektována a její poslechovost je mizivá.

Nyní je v mediálním zorném úhlu opět Národní bezpečnostní úřad. Poslanec Klas se o jeho práci také zmiňoval kriticky. Ve stejné linii je i současná kritika "schvalování prověrek dle politické objednávky". Jistě odsouzeníhodné.

Statečným novinářům jako by však unikala podstata věci - totiž fakt, že nejde o jednotlivé lidi, ale i o snahu po ovlivňování celkového politického směřování státu pomocí samovolných a utajených bezpečnostních metod, pomocí cílených a koordinovaných dekonspirací jednotlivých operací či lidí. Nikým nesankcionované úniky informací ze zpravodajských či policejních kruhů, které mnohdy pracují jako utajené zdroje médií. A to vše je i proti ustálené právní normě i na mezinárodně právním poli.

Rozhodné řešení si dovolili vyjádřit jedině - vlastně také novináři - Petr Uhl a Jiří Dienstbier: "Zrušit NBÚ". Zrušit by v té souvislosti potřebovali i jiní...

Působím jako novinář, ale při nedávné schůzce, která se konala kdesi v Alpách na německé straně a byla věcně řízena lidmi z americké CIA a jejich místním partnerem, jsem jako účastník diskuse pod svým jménem měl napsáno "intelligence expert". Téma jednání bylo velmi zajímavé a týkalo se i předmětu oné diskuse na půdě Senátu.

Programový obsah alpského setkání (jednalo se o výměnu názorů) byl dvojí:

• Nové úkoly a směřování zahraničně politických zadání
• Tendence a organizačně operativní kroky k možné privatizaci
  • zahraniční služby (například českého MZV)
  • zpravodajských (rozvědných) orgánů

Jen pro úplnost informuji, že jsem byl pozván jako soukromá osoba, tím bez povinnosti někoho žádat o souhlas, instrukce a někoho poté informovat. Mimo již zmíněných institucí (zastoupených početně) byl přítomen ještě Francouz, Brit a Rus. Všichni to byli lidé se značnou odbornou erudicí a zpravodajskou zkušeností. Jednání bylo podnětné a v řadě směrů překvapivé. Přestože sám jsem se nikdy nebránil nekonvenčním myšlenkám, byl jsem trochu zaskočen. Hlavně ve druhé části se jednalo o věcech zcela nových, které se týkají i problematiky vztahu médií a tajných služeb. Proto jsem se rozhodl a přinést trochu složitosti, ale i objasnění do tohoto vztahu - z pozic zpravodajského experta.

Privatizace zpravodajské služby byla na poradě projednávána dosti detailně s mnoha podněty. Podobný proces se zdá být absurdní, neboť zpravodajská služba představuje specifický symbol reprezentace státu navenek. Je třeba si uvědomit, že mnoho činností v oblasti "intelligence" se již nyní děje pod hlavičkou nebo ve spolupráci se soukromými agenturami i jednotlivci. Různé rozbory, projekty placené z fondů MZV, ale i granty publikací na objednávku, bohužel někdy s určením tendence požadovaného výstupu. Soukromý faktor může tak prozatím jenom působit na ovlivňování a směrovaní rozhodovacího procesu MZV. O jisté provázanosti - dalo by se říci i programové korupci - svědčí například i 200 milionů Kč na propagaci před referendem pro přistoupení k EU. Výsledek referenda byl předem nepochybný a přesto MZV rozdělilo částku zbytečně a cíleně vybraným organizacím. Samozřejmě soukromým. Reklamní zpracování kampaně bylo do té míry formální, že efekt se prakticky rovanal nule. Několik institucí a jednotlivců ale dostalo zaplaceno - a ne málo. S naším tématem to nesouvisí, je to však otázka pro zvídavé novináře, kteří se, pokud vím, dosud nevyskytli.

Tajné služby se tradičně pojí se státní autoritou, pracují podle státního či vládního zadání a podmínkou jejich práce je utajení. Tyto zásady i metody se od dob Sabinových a Mrvových mnoho nezměnily. Také "diskuse" panelistů a výslech paní Králové "veřejnoprávním" redaktorem v soukromém angažmá soukromé agentury Česká média byl veden v tomto duchu...

Sabinova úloha při formování poliky a společenského diskursu své doby je již minulost a zaprášená historie. Bohužel doposud nikdo nezaznamenal modernizační změny - ani pan Mazel, který to má dokonce v popisu práce vedoucího bezpečnostní politiky MV ČR. Poslanec Klas by chtěl navíc zajistit větší parlamentní kontrolu zpravodajských služeb. Snad i proto, že by opoziční ODS získala ráda větší přístup k informacím, ke kterým už dlouho přístup nemá. Protože už dlouho je jen v opozici a tudíž není odpovědná za nic, exekutivu nevyjímaje.

Zpravodajské služby, pracující ve státním zájmu nebo dokonce i v zájmu mezinárodních bezpečnostních uskupení (NATO) využívají stále více soukromý sektor. Nejedná se ale jen o různé bezpečnostní, detektivní a podobné agentury. Je sice pravda, že v Iráku druhou nejpočetnější složkou po armádě USA jsou soukromé bojové, ale i ochranné, analytické a plánovací útvary různých soukromých agentur. Sám jsem na tento stav upozornil již dříve v článku "Privatizace národních zájmů", který trochu zabrousil do způsobu, jak je privatizována Evropská unie prostřednictvím lobbistů.

Úkoly soukromé agentury mohou být zpravodajské v plném rozsahu. Výstupy jsou vázány na zadání a podmínek kontraktu objednavatele. Agenturní metoda práce a způsob utajení je věcí vlastní struktury a zaměření.

Pro naše pochopení stačí uvést, že této formy využívají zpravodajské služby jak USA, tak i jiné organizace. Detailně byla prezentována na alpském setkání zpravodajců struktura, právní základ a práce jedné soukromé britské ofenzivně zpravodajské (rozvědné) organizace, která má své rezidentury v celosvětovém působení, včetně Moskvy. Práce je vždy vedena pro kontraktujícího partnera. Tedy, i když je jím Rusko. Chápu, že úkolů od moskevských subjektů za dobrých finančních podmínek je velké množství. Možné je např. i vládní zadání na sledování činnosti organizace čečenských teroristů v cizí zemi a volí se vždy ta organizace, která má nejvhodnější podmínky napojení. Pokud by bylo zadání z ruské strany, práce může být vedena anglickou agenturou, lidmi a jazykem, který má větší přístupnost do zkoumaného objektu.

Již těchto několik poznámek zpochybňuje "tradiční" formy práce zpravodajských agentur, jak bývá vedena institucemi a orgány státními, které může "kontrolovat" poslanec Klas. Jeho práce se dnes bohužel stává nadbytečná a bezobsažná. Je iluzí o kontrolní moci zákonodárce. Právě nutnost parlamentní kontroly, určité míry otevřenosti a tím i rizik "průvalu" utajených operací vede mnohé státy k využití nestátních, privatizovaných zpravodajských služeb a tím i k parlamentní nekontrolovatelnosti jednotlivých operací.

Více než 80 procent informací získávají zpravodajské služby analýzou veřejných zdrojů.

Zařazení médií a samotného novináře do systému privatizované špionáže je velmi problematické, neboť jeho kontakt je neidentifikovatelný vzhledem k mezinárodnímu charakteru soukromých služeb. To znesnadňuje identifikaci a určení cílené informace. Jedná se v podstatě o odnárodnění podstaty zpravodajské práce, její komercionalizace a zefektivnění v podmínkách globalizovaného světa. Sama média se tak stávají svébytnými nadnárodně operujícími zpravodajskými agenturami s nadnárodními odběrateli na mezinárodním trhu s informacemi. Nakonec není se zas čemu mnoho divit, pokud se přeneseme do sféry mezinárodního kapitálu a bankovnictví. Největší podíl oněch veřejně přístupných zdrojů jsou informace ekonomického charakteru, otázky personální či finanční.

Základní otázka i závěr diskusního večera "mediálně podporovaného" firmou Česká média dle internetové zprávy jejího zaměstnance Filipa Rožánka (fr) na serveru Česká média zde a zde o této diskusi je, že novinář ve prospěch tajných služeb pracovat nesmí a nemůže.

Zní to přívětivě, ale nakonec dutě. Soukromé zpravodajské služby jsou ve své podstatě neidentifikovatelné a jejich práce nepostižitelná. Novinář mnohdy neví, kdo je jeho informační zdroj a jaké má skryté vazby a zadání. Novinář nevytváří klasifikované informace a nepracuje s klasifikací zdrojů. Novinář neví, kdo je odběratelem jeho zveřejněných informací a dle jakých kritérií je hodnotí. Ze své pozice pěšáka nemůže vědět a neví, jaká zadání má jeho editor "o patro výše", šéfredaktor, či jaké je ekonomické či zájmové napojení majitele média. V tom je právě hodnota současné žurnalistiky a vyšší konkurenční efektivita "příbuzného" oboru.... Nehledejme dnes v této skutečnosti nebezpečí, i když se stírá pojem zpravodaj a zpravodajec. Moc se sjednocuje ve svém snažení i obraně.

Důkazem je současná americko-ruská spolupráce. Časté mediální nepochopení této nové atmosféry v našem čecháčkovském prostředí (třídění teroristů na dobré a špatné, špionů na demokratické a nedemokratické s podtitulem "víme, o koho jde") již nemá perspektivu a sílu, aby byl opět zvrácen pozitivní vývoj, kdy spolupráce a důvěra mezi zpravodajskými médii, zpravodajskými službami i samotnými státy se stala operativním faktorem. Svět se mění...

Očekával bych, že jak zástupce parlamentu, tak odborník z ministerstva vnitra by o výše uvedených skutečnostech měli být informováni. Možná byli. A pak je otázka, jaký skrytý smysl měla fraška, zvaná "diskuse na téma vztahu médií a tajných služeb"...

Hádejte...

Autor je bývalý diplomat, dnes nezávislý expert a publicista