Divíme se, že zdravotnictví ujídá ze společného státního koláče (stále bez rozinek a cukru) stále více financí. Překvapeni objevujeme, jak pojišťovny využívají hotovost nevhodně a způsoby podivuhodnými, neboť úřednictvo nemůže sedět jinde než v palácích a ke všemu si plete službu s mocí skoro výkonnou -- oni nejsou pro nás, ale my pro ně - my jim vadíme, překážíme, zdržujeme, neplatíme, dlužíme, otravujeme je otázkami, podvádíme.

Často vedeni reklamou vydáváme nemalé prostředky na zaručená léčiva se zázračnými účinky. Užasle zjišťujeme, že podobné účinky, vyzkoušené staletími, nalezneme u šikovné kořenářky. A odtud vede naše cesta do náruče lidových léčitelů, těch, co se jim dříve říkávalo šarlatáni, v naději, jak rychle přijdeme k původnímu zdraví, které nás díky našemu otřesnému zacházení s ním opustilo.

V případě léčitelů pojišťovny nefungují, možná opravdu vědí proč. Díky ústnímu podání dostává se některým šantalům slávy nebývalé -- rakovinu léčí za dva týdny, chronické choroby na první posezení. Někteří opravdu mají jakési předpoklady k diagnostice, tím by to však mělo končit.

Má zkušenost s těmito psychotroniky je následující: čtyři z mých přátel z jejich rukou vypadli hrobníkovi přímo na lopatu. Člověk snadno a rád uvěří, že mu jakýsi samozvanec zachrání život, když v nemocnicích počinky selhávají, upne se k naději vratké a mlhavé. Strach vykoná vždy službu falešnou, nikomu se nechce umírat. Na světě mají lidé společný jen strach ze smrti, nezáleží na tom, odkud člověk pochází, či je bohatý nebo chudý. Sestřička Smrt přijde, máchne, je třeba poséct pole, aby vzešla nová úroda.

Špitály vedené duchovními, bratry a sestrami, kdysi v dávnověku přijímaly potřebné a prokazovaly jim dobrodiní, ulevovaly jejich trápení, i když v podmínkách nuzných a hygienicky často na úrovni chléva. Nicméně, oproti některým našim vystudovaným géniům dokázal personál poskytnout pacientům útěchu slovem, dotykem, nadějí a stálou přítomnosti. Dnes se zdá, že civilizovanost dosáhla vrcholu, my lidé jsme materiál ke zkoumání a experimentům, oni nás vytrvale léčí a o léčbě vedou záznamy, které v případě našeho skonu uloží do trezoru a nevydají příbuzenstvu na základě stupidního zákona, vymyšleného nejspíše katoďáblem, v každém případě bezcitným otrapou.

Být operativním materiálem skýtá naději, že člověk vyvázne se zdravou kůží, má-li to štěstí, že padne do rukou zkušených a obdařených zručností. Bylo by dobré spočítat, kolik že takových rukou v naší milené vlasti pracuje v nemocnicích, poliklinikách a dalších místech. O těchto lidech bych věděl více mnohem raději, než o spolku banánových leklých rybek, než o celebritách, které jimi nejsou a nebudou, i kdyby mediální šamani upadali ještě do většího transu než nyní (tamtamy mohou znít falešně).

Manipulace s prostým lidem je pozitivní a negativní, jenže na potvoru nikdy přesně nevíme, zda se nám manipulace nesplete jako copánek z obou výše uvedených faktů. (Nevědomost hříchu nečiní.) Mediální tlachy společenské i politické nesnesou odkladu, nemohou se zdržovat profesory a uznávanými světovými kapacitami.

Pozdě litovat, že nevíme, kdo je kdo, zato známe, kdo s kým spal, jak zpívá, z jaké postele vypadl, co snědl, jak prožívá pozdní lásku umělecká dušička grázlova, jak Janek Hlupák sepsal memoár-pisoár o ženských, s kterými se vyspal a další skvosty potřebné pro přežití nudy a osobních beznadějí. Ještě, že máme dostatek pořadů, kde se vaří a dobře daří -- obezita národa je podporována médii vydatně, konečně když nic neklape, alespoň se nabaštíme, obalíme nervy a skončíme s nadváhou v nemocnici a nutíme nebohý personál zdvihat nás, živé krásné činky, hrát si s námi na přetahovanou a kutálenou.

Je tomu dávno, v době totalitní, dinosauří, to ještě žil významný internista - diabetolog, vyhledávaný, ctěný a stále zvaný do tehdejší zlolajné ciziny. Pochopitelně, že o něho byl zájem, aby zůstal a lákavá slova plynula do jeho uší: auto, vila, laboratoř, dostatek peněz, dobře placené přednášky, společenská prestiž, cestování...a on, moudrý to muž pravil: to mám doma také.

Neopustil pacienty, nevyměnil měsíční krajinu, neodešel za oním lepším. Jeho zajímala medicína, člověk, a to daleko více než poslední značka automobilu, velkolepá vila, cestování -- neboť kde brát čas na všechno, když chce jeden opravdu pracovat a pomáhat. Podobných úctyhodných mužů dalo by se jmenovat dosti, tak jako příštipkářů pracujících v medicíně pouhou náhodou, se sny o vlastní důležitosti a velkoleposti, genialitě a nepostradatelnosti.

Služba poslední pomoci přečasto není ritem pro nehodné hulváty a nabubřelé jalové mozky. Stává se ve světě, že se pacienti stanou rukojmími pro dosažení požadavků zdravotního personálu. Je to ohavné, ano, ale stejně ohavně přistupují politikové k řešení palčivých otázek souvisejících s financováním zdravotních domů. Rodíme se, abychom pracovali na stát či na monarchu - když jsme nemocní, dostatečně vyždímáni, řečeno jazykem drsným ojeti, co s námi? Zdržujeme, překážíme, a tu státní ministerský ouřada s vyžraným ksichtem hodícím se do výlohy k řezníkovi ( stačilo by mu otevřít hubu a vrazit mu do ní citron) s úsměvem natroublého trolla oznamuje lidu noviny neskonalé ignorance.

Vidět jakéhokoli tiskového mluvčího stačí ke zdárnému vyléčení z naivity, že stát jsme my. My podporujeme své lékaře stálým porušováním péče o zdraví. V tom je budoucnost zdravotnictví a lidstva, vzájemná podpora, jak nepřijít o práci a zachovat si i v tomto tisíciletí naději přežít v důstojných, i když draze zaplacených podmínkách.

Rito je žít, přátelé, všechno ostatní je nadstandard.