Aby mi v tom pomohl, vytvořil improvizovaný ústní dotazník, s otázkami jako: "Ukradli ti někdy peněženku?" "Bydlel bys týden v cikánském bytě?" "Nevadí ti jejich hygienické návyky?" "Podvedl tě někdy některý z tvých předmětů studia z romské komunity, jednal vůči tobě nepoctivě, i když jste se už dlouho vzájemně znali?" "Zaměstnal bys Cikána, aby pracoval u tebe doma? Nechal bys ho tam bez dozoru?" A tak dále.

Standa mě dobře znal, a tak mi dával otázky, na něž ode mne předem znal odpovědi. Většinou záporné a potvrzující to, co chtěl -- že totiž stereotypní postojů Čechů k Romům, jejich předsudky, nejsou bezpodstatné, ale jsou založeny na politováníhodné skutečnosti, že existují dva národy s neslučitelnými kulturními vlastnostmi.

Snažil se mi ukázat, že ti moji čeští přátelé, kteří reagovali krátkým mlčením, než pak uměle odsoudili nucenou sterilizaci romských žen, reagovali v prvním okamžiku přirozeně, podle toho, co skutečně pociťovali, na základě hlubokého porozumění věcem, založených na zkušenostech -- a nemohlo to být jinak, než že tajně a vnitřně schvalují, že někdo se nějak pokusil omezit plození lidí "tohoto druhu", za něž se v naší zemi stydíme.

A součástí toho mlčení, dodal Standa, bylo pravděpodobně osobní ospravedlňování činu, o němž instinktivně víme, že je neetický: "Mají problémy s výchovou už těch dětí, které zplodili, tak je sterilizace pro jejich vlastní dobro."

Standa argumentoval, že Češi nejsou násilná "rasa" (myslel "národ") a že on nemá Cikány rád jen proto, že "porušují naši pohodu a naše civilizované chování".

Češi chtějí jen mít klid, bigotnost, kterou projevují, "není součástí jejich podstaty". Čechům nevadí, že jsou Romové osoby jiné rasy, vadí jim, že jsou v konfliktu s "naším" chováním. Kdyby toho nebylo, Češi by si Roma ani nepovšimli. Snažil se to dokázat tvrzením, že většina Vietnamců, kteří žijí v České republice, nikdy nemluvila s žádným Čechem mimo vietnamské tržiště. Vietnamce nikdo nebije, nikdo je nesterilizuje, nikdo je neobviňuje, že parazitují na státu anebo že ničí své byty. Ano, určitá míra předsudků vůči Vietnamcům sice taky existuje, ale není to pravidlem, to je jen dílo hlučné skinheadské menšiny, to ovšem není typicky český problém, protože takové lidi najdete jako fotbalové chuligány v Británii, jako neonacisty v Německu, jako Haiderovy voliče v Rakousku, mezi stoupenci Pima Fortuyna v Holandsku a v nejlepších domovech v Texasu. To, co si průměrný Čech myslí o Vietnamcích, nemá nic společného s rasismem.

"Ano," dodal, "je pravda, že se tiše radujeme, když Vietnamci přicházejí o miliony v důsledku policejních razií, kdy jim policie zkonfiskuje jejich falešné výrobky." K tomu jsem já dodal: "Paradoxně většina Čechů, která se dívá na takové zpravodajství a je ráda, přitom má na sobě alespoň jeden falešný kus oděvu, zakoupený u vietnamského stánku." -- "Lidi jim holt závidějí jejich finanční úspěch," přiznal Standa.

Před časem hovořil jeden můj kanadský přítel právě o tomhle, jak středostavovští Češi (především Češi z nižší střední třídy) často nakupují u Vietnamců a zároveň jimi pohrdají, přesně tak, jak si králové před staletími půjčovali velké množství peněz od židů, zejména na financování válek či na znovuvýstavbu po katastrofě, a pohrdali jimi úplně stejně. Často je pak ze své země vyhnali, anebo je zmasakrovali, aby nemuseli dluhy splácet.

Standova argumentace může vést k přijatelnému pochopení původní reakce skrytého uspokojení u Čechů, když slyší o sterilizaci romských žen. Češi skutečně přirozeně nepodporují násilná řešení, a tak jim vyhovuje méně užívaná metoda než samotný účel, k němuž se používá. A Romové jsou podle nich sami vinni, že proti nim Češi pociťují předsudky, způsobují si to svým neevropským chováním.

Mně samotnému skutečně vadí, že ani přátelství nezabránilo některým Romům, které dobře znám, že mě občas připravili o peníze či mi ukradli různé drobnosti z domu. Více než jednou jsem viděl, jak v centru Prahy pracují kapsáři.

Avšak argumenty, že Romové zneužívají sociální dávky od Čechů, znějí poněkud bizarně, vzhledem k tomu, že úsilí získat od státu podvodně co největší množství sociálních dávek je mezi bělošskými Čechy národním sportem. Hněv bílých Čechů, že Romové zneužívají sociální dávky, je, zdá se, motivován více závistí než etickými či právními důvody.

Ano, kapsáři jsou většinou Romové. Ano, většina Romů nepovažuje za životně důležité posílat své děti do školy. Mnoho Romů se chová násilně, hlučně, neodpovědně a podvádějí.

Ale stejně jako Romové, i Češi mají velmi daleko k hygienickým normám západního světa - když jsem poprvé přijel do České republiky, reklama v metru varovala cestující: existuje 77 procentní pravděpodobnost, že obtěžujete osobu vedle vás anebo ona obtěžuje vás... Tolik lidí v ČR nepoužívá pravidelně deodorant. Od té doby se ty počty dramaticky změnily, ale pořád je běžné vidět spolupracovníky, jak nosí celý týden tentýž oděv (a to dokonce i kuřáci!).

Je ostudně běžně nutné vysvětlovat turistům, proč je v tramvajích smrad; proč jsou na lidech tak často vidět lupy. Většina českých mužů nepečuje o své vlasy a nehty. O zubech raději ani nemluvím.

Tohle všechno je něco, čeho si průměrný Čech vůbec nepovšimne. Ten právem považuje svůj národ za evropský v západním slova smyslu; považuje ho jen za mírně zpožděný, protože Sověti jej po několik desetiletí drželi mimo jeho přirozené místo na civilizované mapě.

Problém hygieny českého obyvatelstva je však většině cizinců natolik zjevný, že dokonce i známé turistické příručky jako Fodor's varují, že návštěvníci Prahy zažijí smrad v tramvaji, anebo že bude smrdět prodavačka v obchodě. Vzpomínám na jednoho svého přítele hudebníka, který přijel hrát do Prahy a musel odejít ze směnárny, protože dáma za pultem tak smrděla, že se nedalo vydržet být s ní v té malé místnosti. Tyhle skutečnosti jsou daleko běžnější, než nakolik je průměrný místní člověk ochoten tyhle věci přiznat. Ani se to netýká jen určité společenské třídy, neboť jsem tolikrát musel jednat s českými novináři, kteří smrděli, že už to ani nepočítám. Dokonce i ta dívka, která pracovala v internetové kavárně, kam jsem chodil během prvního roku, kdy jsem bydlel v Praze, nás vždycky trestala svým smradem, i když se dobře oblékala.

Češi obyčejně reagují na takovéto stížnosti na svou adresu (a od cizinců jsou skutečně časté) tím, že je ignorují -- není to pro ně důležité. Přitom však není nezvyklé najít v ČR lidi, kteří se myjí pouze třikrát nebo čtyřikrát týdně.

Proč tohle tolik zdůrazňuji? Protože přesně tak, jako existují vlastnosti, o nichž lze lehce dokázat, že jsou běžné mezi Romy, "vlastnosti", které nejsou považovány za dostatečně civilizované, které jsou považovány za známku, že "oni" jsou ve srovnání s "námi" na daleko nižší úrovni, i takzvaně "civilizovaní Češi" mají celou řadu necivilizovaných vlastností.

Kromě hygieny vadí člověku, který pochází z většiny západních zemí, že Češi, kteří pracují ve službách, se vůči zákazníkům chovají chladně a nezdvořile (v obchodech, v restauracích a na úřadech); vadí jim, že Češi do zaměstnání chodí v sandálech, že se jejich vlasů nedotkl hřeben, že kouří v uzavřených prostorách, že neustále bijí děti, vadí jim široce rozšířený alkoholismus, xenofobie a drobné krádeže na pracovišti.

Když zacházejí s Australanem v restauraci nebo na cizinecké policii špatně, když po něm chce český policista úplatek anebo když musí platit vyšší nájem než místní lidi, instinktivně reaguje vůči Čechům přesně tak, jak normálně reagují Češi vůči Romům. Považuje je za méně civilizované, než je on sám. Ten Australan Čechy pohrdá.

Děje se to každý den u stovek turistů, kteří jsou okrádáni ve směnárnách v centru Prahy, nebo od taxíkářů (říká se, že taxíky řídí ruská mafie, ale všichni řidiči jsou Češi...) anebo když nemohou v normální restauraci či v normálním hostinci za clonou cigaretového kouře najít stůl.

(Mimochodem, co se týče těch úplatků: mám s tím množství osobních zkušeností. Mám v ČR na automobilu "cizineckou" poznávací značku. Je to, jako bych nosil na rukávu červený trojúhelník. Loni mě policisté zastavili padesátkrát. 90 procent policistů ode mě chtělo získat 1000 Kč, jen aby mě "nechali odjet". Jen jednou jsem se skutečně dopustil přestupku, ve všech ostatních 49 případech mě policisté zastavili bezdůvodně, jen aby prý "zkontrolovali" mé dokumenty.)

Na internetu jsem našel diskusi, jíž se účastní cizinci, kteří žijí v České republice. Je to server expats.cz. (expats=přistěhovalci). K otázce Romů a Čechů poukazuje tam mnoho cizinců na různé vlastnosti bělošských Čechů, které se velmi podobají vlastnostem, za něž bílí Češi často kritizují Romy.

V reakci na vlnu sympatií od cizinců vůči Romům a jejich postavení v České republice napsal jistý Miroslav:

Cikáni/Romové: Je to velmi složitá otázka. Nemyslím, že ti Češi, kteří nemají rádi Romy, k nim pociťují antipatie v důsledku nějaké rasistické doktríny, ale spíše jde o to, že většina z nás má s Romy špatné zkušenosti. Zbili nás, okradli nás, znovu a znovu. Zažil jsem to já, breatr, matka, otec, prakticky každý. Promluvte si s jakýmkoliv vyšetřovatelem trestných činů. Kéž bych mohl být tolerantnější. Jak rád bych chtěl, aby se Romové snažili zlepšit svůj image a status. Kdykoliv vidím skupinu Romů, držím si opravdu pevně peněženku. Pohlédnete-li na české trestní statistiky, uvidíte, že zločinnost u Romů je asi tisíckrát vyšší než u Neromů. (Pozn. red. Toto nemůže být pravda, neboť české úřady nezaznamenávají žádné údaje na základě etnické příslušnosti, tedy ani nedělí počet trestných činů na Romy a Neromy.)

Na to odpovídá Rogerco, člen 4641 tohoto chatu, těmito slovy:

"Je neférové činit všeobecné závěry o konkrétních [etnických] skupinách, ale řekl bych, ze zkušenosti, že některé skupiny mají zde [v ČR] špatnou pověst a jsou odsuzovány za drobné krádeže -- cigarety, pivo, peněženky, atd. zatímco ostatní, jak se zdá, zde v ČR kradou -- plýtvají -- přicházejí o -- manipulují -- miliony a dokonce miliardy a skrývají se za určité absurdní zákony, které jim poskytují pro to ochranu a které existují jen v ČR a v zemi Berlusconiho. Je jasné, že příslušníci této druhé skupiny NEJSOU Romové (...) Avšak během let mě okradli Irové v Londýně, Angličané v Manchesteru a v Liverpoolu, Welšané v Colwyn Bay, Češi, Slováci, Romové a blíže národnostně nespecifikovaní lidé v Praze; dostával jsem výhrůžky, že mě zabijí, od karibské komunity v Liverpoolu, prodavači drog mě pěkně zmáčkli na univerzitě ve Walesu..."

Jako Brazilec identifikuji romské chování nikoliv s rasou, ale se sociálními podmínkami.

V mé zemi, která má 185 milionů obyvatel, je 40 milionů lidí chudých. 135 milionů lidí patří do středních vrstev a asi 10 milionů lidí z vyšších vrstev protestuje každodenně proti divošskému, necivilizovanému chování 40 milionů chudých. Protože to jsou lidé, kteří kradou, podvádějí, někdy vraždí, nedodržují hygienické zásady, žijí v násilných domácnostech, muži z této části společnosti bijí své manželky, rodiče neposílají své děti do školy a namísto jsou vychováváni k tomu, aby žebrali a kradli na ulicích.

Většinové obyvatelstvo v Brazílii se chudých lidí silně obává a všeobecně je diskriminuje.

Tolik knih a článků opakuje tutéž diagnózu: Brazílie je svými extrémy skoro jako Indie, svými sociálními paradoxy. Má pětsetletou tradici středních a vyšších tříd, které nedovolují chudým, aby se s nimi mísili. Brazílie má jihoamerickou verzi indického kastovnického systému.

Tento sociální apartheid udržuje děti mé uklízečky v téže chudobě, v jaké žije i ona. Vzhledem k tomu, že chudí lidí mluví s charakteristickým přízvukem, jejich jazyk je plný gramatických chyb, poznáme je, i když jsou dobře oblečení. Vzhledem k tomu, že drtivá většina z nich skoro nemá na jídlo, žijí zadarmo v improvizovaných přístřešcích ve favelách (v brlozích), většinou je lze poznat podle oblečení -- vypadají jako bezdomovci a páchnou. Jakmile jsou poznáni, nemají šanci, že by dostali normální zaměstnání. Nesmějí vstupovat do nákupních středisek ani do restaurací (aby tam nežebrali...)

Protože máme dostatečné množství důkazů a zkušeností a víme, že "oni" (chudí) kradou a zavraždí nás za jediný pár bot, držíme si je od těla. Zavíráme okna od automobilu, když na červenou u každého semaforu předvádějí různé cirkusové triky anebo nám otírají přední sklo, aby si od nás vyžebrali pár halířů.

Nikdy jim nedovolujeme, aby byli sami v našich bytech. Nikdy s nimi nesedíme u téhož stolu (uklízečky, jihoamerický fenomén -- téměř každá domácnost má jednu, většina z nich bydlí u rodiny, mají minimální plat, jsou to zoufalé dívky bez vyhlídek, jsou nuceny uklízet za jídlo -- jedí v kuchyni, poté, co pánova rodina dojedla, a jedí jen zbytky...)

Takže jak se může těchto 40 milionů chudých dostat ze své chudoby, když my, majetní, jim nedovolíme, aby studovali, neposkytneme jim dost normální potravy, dáváme si pozor, aby jasně rozuměli, že jsou na nejnižší příčce společenského žebříčku a vnucujeme jim orální kulturu předsudečných výroků o tom, "jak hrozní jsou ti chudí"? Pak se divíme, že nás okrádají.

Klíčem k vyřešení tohoto problému jsou šance. Mám-li šanci studovat, jestliže má země má pracovní příležitosti, kam se mohu hlásit se svým vzděláním, pokud mi bylo dovoleno jíst zdravě, aby se mi mozek vyvinul k plným schopnostem, pokud jsem vyrostl, aniž bych slyšel, jak jsem já a mí lidé "strašní", pravděpodobně se nestanu kapsářem, leda že mám zvrácenou touhu po nebezpečných sportech...

Kořeny toho, co bílí Češi odmítají u Romů, je chudoba a nedostatek příležitostí.

Když jste chudý, málokdy máte luxus hygieny.

Když nemáte možnost získat dobré vzdělání, jak naleznete později v životě místo na slunci?

Když nemůžete získat zaměstnání kvůli tomu, co udělali jiní lidé ve vaší sociální skupině, jak můžete ukázat svůj potenciál?

V televizi se vysílá reklama, která se snaží trochu změnit to, jak Brazilci diskriminují chudé lidi. V té reklamě vystupuje skupina pouličních dětí, kteří žebrají u semaforů na křižovatce. Komentář říká: "Tenhle si zimprovizoval způsob, jak sehnat improvizovanou vodu pro improvizovaný kyblík a myje vám přední sklo improvizovaným hadrem. Ulice je jeho improvizovaná kancelář. Dovedete si představit, co by dokázal, kdyby nemusel improvizovat?"

Pak se chudý chlapec promění v úspěšného podnikatele, jehož vlastnosti jsou tytéž: riskuje, je odvážný, má tvůrčí schopnosti pro improvizaci, tvrdě pracuje. Snaží se ukázat, že onen chlapec, který bojuje na ulici o přežití, má vlastnosti, které jeho zjev a jeho nynější situace maskují, zamlžují. Avšak kdyby nevyrůstal v podmínkách středověku, nevypadal by středověce ani by tak nejednal.

24. září bude Evropská komise pořádat konferenci, založenou na výsledcích tříletého výzkumu, financovaného Evropskou unií, ohledně situace Romů po celé Evropě. Závěry konference mají posloužit k vzniku proromské politiky.

Účelem projektu bylo identifikovat důvody, proč jsou Romové vylučováni ze zaměstnání, a způsoby, jak tento problém překonat. Projekt analyzuje schopnosti a kvalifikaci, které si Romové vytvořili jako sociální skupina, a identifikuje, jak by mohly tyto schopnosti přispět k obohacení pracovního trhu a sociální soudržnosti. Projekt se zabývá těmito otázkami, ve všech zemích Evropy.

Vědci dospěli k závěru, že je nutno v některých ohledem změnit situaci, a o tom všem se bude hovořit 24. 9.:

• Romové budou muset získat základní schopnosti pracovat s nástroji.
• Školské osnovy musejí uznat existenci romské kultury ve všech oblastech školského systému. Musí být zahájeno mezikulturní vzdělávání.
• Rovnou měrou se musejí podílet na vzdělávacím procesu inkluzivním způsobem všichni lidé. Škola se bude muset otevřít komunitě.
• Mezi Romy je nutno povzbuzovat vysoké očekávání a vzdělávací úspěchy, nikoliv představu, že Rom může jen propadnout. Ve školách musejí učit romští učitelé.

Problémy jsou složité a nevyřeší se pouze za jedinou generaci. Samozřejmě, že během desetiletí vznikla u mnoha Romů kultura, která je otevřeně nepřátelská vůči všemu, co představuje bělošské většinové obyvatelstvo. Není divu. Avšak pokud nebudou existovat příležitosti, a pokud se Romové nepřesvědčí, že se k nim bělošské obyvatelstvo nestaví nepřátelsky a nemusejí od něho očekávat příkoří, většina Romů se bude dále chovat způsobem, který bude v přímém rozporu se středostavovským bontónem a bělošskou nepřístupností.

Z angličtiny přeložil Jan Čulík.