Zatímco Američané pořádají hon na Saddáma Husajna a jeho rodinu (smrt bratří Udaje a Kusaje byla exemplární ukázkou smyslu pro válečnou "spravedlnost"), a investují nemalé prostředky na udržení demoralizované armády v regionu - Evropané, věrni svým principům, čekají. "Stará Evropa" hraje diplomatické šachy k vyvolání nové rezoluce Organizace spojených národů (OSN), ta "nová Evropa" se všemi silami snaží dokázat, že velký americký bratr si vybral dobře, když na ni vsadil. Americký bratr ale na "novou Evropu" nevsadil.

Nová Evropa - bez peněz

Toto léto by mohlo být rozhodující pro přehodnocení starých i nových křivd. Dokáže ovšem Evropa - ta stará i nová - postupovat v souladu se svými kontinentálními zájmy? Američané totiž ztrácejí, volby nové amerického prezidenta se blíží, a bude jenom otázkou času, kdy se přímo obrátí na své "staré" spojence.

Nová Evropa zkrátka nemůže být náhražkou té "staré Evropy". "Realita je mnohem jasněji vidět ve skutečnosti, že Spojené státy americké budou muset platit 30-40 milionů dolarů dopravních nákladů pro polskou divizi v Iráku a dalších 200 milionů dolarů při jejich příjezdu," napsal před časem Paul Saunders, ředitel Nixonova centra, jednoho z mozkových center současného amerického establishmentu. "Ačkoliv to vypadá jakkoliv složitě, naši spojenci ze 'staré Evropy' by dokázali nejen platit vlastní cestu, ale v neposlední řadě i vlastní vojenské operace," doplňuje.

Je to smutné, ale "nová Evropa", při všech pocitech z dosud nestráveného vděku za vítězství ve studené válce, není připravena být efektivním spojencem pro složité americké operace. A ta v Iráku je nad síly samotných Američanů. Ač si to chceme přiznat či nikoliv, pro budoucnost "Irácké svobody", bude rozhodující účast Německa a Francie. Pouze tyto dvě země mají z evropských spojenců vojenskou sílu nejen za sebe platit účty, ale i efektivně pomoci při rekonstrukci Iráku.

Palestinský klíč

Evropští diplomaté již dlouho vysvětlovali, že klíč k celému blízkovýchodnímu labyrintu leží v Palestině. Vyjednávání, ke kterému nakonec George W. Bush svolil, je dobrým předpokladem pro vyjasnění pozic - americká gesta ovšem nebudou dlouho stačit. Volba šarmantního Mahmuda Abbáse za charismatického Jásira Arafata je zatím úkrokem, který se brzy může změnit v ústup. Arafat, bývalý nositel Nobelovy ceny míru, je pro Američany svého druhu stále teroristou. Evropská diplomacie ve své většině Arafata za teroristu nepovažuje. Právě díky tomuto přístupu bylo ale možné uzavřít kdysi smlouvu v Oslo.

Jakou roli v tom může sehrát "nová Evropa"? Česká diplomacie je podobně jako v přístupu k válce v Iráku i v otázce izraelsko-palestinského vyjednávání schizofrenní. Tam, kde by se vyplatilo hledat řešení blízká evropskému konsensu, uchylujeme se k trikům.

Premiér Vladimír Špidla i ministr zahraničí Cyril Svoboda snad hrají "Člověče, nezlob se", když se jeden snaží nálepkovat hnutí Hamas a druhý dělá vše proto, aby se nesetkal s Jásirem Arafatem. Rošády české politické elity, která se stále hlásí do Evropské unie, jsou zkrátka nepochopitelné: "proevropská vláda" hraje protievropskou politiku a opozice extrémní levice (KSČM) s pravicí (ODS) se dojemně doplňují v xenofobním nacionalismu. Dost divná vizitka. A prezident Václav Klaus? Darmo mluvit, jeho hysterické výlevy jsou škodolibým zpestřením v kdejakém evropském salónu...

---

Nikdo přitom nechce v Praze vidět, co je zřejmé. Současná americká vláda nemá v úmyslu podporovat posilování Evropy. Již dávno před 11. září se bylo v amerických think-tancích možné dočíst, že z amerického pohledu není dobré posilovat evropskou identitu, zejména tu bezpečnostní a obrannou. Britové jsou dobrým příkladem, jak dalece je možné býti v americké zóně Evropanem. Premiér Tony Blair by nám mohl být poučením, nikoliv příkladem. Američané se bez nás snadno obejdou, v dnešní Evropě ale už není nutné schovávat se za americkou sukní. Přišel konečně čas pro sjednocenou Evropu? Doufejme, že ano...