Brzy po obsazení rozhodovacích funkcí v centrálních úřadech je postupně uplatněno informační embargo, zejména pro profesionály pracující v oblasti Public relations, ale i pro pracovníky ve vedoucích funkcích, kteří byli až dosud ochotni spolupracovat s tiskem. Situace připomíná Crozierovu zablokovanou společnost, všudypřítomné donucující administrativy, která "chce vše předvídat, vším se pověřuje, vždy ví více o zájmech spravovaných, než oni sami, je stále aktivnější a přitom stále sterilnější."

Tento systém je extrémně centralizovaný, založený na distanci mezi těmi, kdo mají právo rozhodovat a těmi, jichž se tato rozhodování budou týkat. Ti, kdo rozhodují, nemají možnost dostatečně poznat praktické aspekty, které z jejich rozhodnutí vyplynou. Ti kdo tuto znalost mají, nemají zase moc rozhodovat.

Zablokovaná administrativa se vyznačuje metodou rozhodování, která je založena na špatné komunikaci. Pokud přijde ráno ministr či generální ředitel do kanceláře a řediteli sekretariátu položí otázku: "Tak jak to vypadá mediálně?" je za tím skryt nepochybně klasický příklad mediálního zablokování nepříjemných informací směrem ven.

Public relations pak plní funkci úzkého informačního hrdla, kudy se dostanou pouze ředěné a upravené informace, které mají ve své podstatě dezinformační charakter. Tento fenomén, který je managementem upřednostňován před otevřeností a průhledností, klade na tiskové mluvčí značné psychické nároky.

Tiskový mluvčí musí totiž v tomto případě reflektovat nikoli pravdu a podstatu problému, ale naopak vůli šéfa problém zastřít, překroutit a rozpliznout.

Politické lavírování nejvyšších šéfů, kteří nejen retranslují do svých úřadů názorové spektrum svých politických kabinetů, ale hájí především svoji vlastní kůži, což se projevuje urputnou vůli setrvat v křesle za každou cenu a jak je to nejdéle možné, je pak odrazem mediální politiky úřadu.

V tomto případě neplatí pro mediální politiku žádné mantinely. Kdo prošel touto zkušeností, ví dobře, že je každá informace, včetně suchých statistických údajů pro šéfa možnou hrozbou, která může být zneužita politickou opozicí, nebo nebezpečnými odpůrci.

Veřejnost musí vědět, že se vlastně jedná o určitou formu Crozierovy zablokované společnosti, kde skutečný život nahradila administrativní forma komunikace, která vytváří umělý svět úspěchů, svět, který nemá se skutečností nic společného.

Obava před pravdou je vydávána za "taktiku," které musí ustoupit sice věcně správné a odůvodněné postoje, nicméně postoje netaktické a pro politiku samu, (sociálně politické klima společnosti) nebo představitele úřadu ve svém důsledku zhoubné.

Tyto neurotické postoje lze pochopit, méně však akceptovat. Oč praktičtější a pragmatičtější by bylo tzv."vymetení špíny ze zásuvek." Public relations je profesionálním orgánem, který vytváří každé instituci image.

Namísto omezení a znetvoření její činnosti je spíše potřeba zaangažovat profesionály, aby odrazili útočnost krajních politických postojů, a prostřednictvím mediální politiky a psychologických, politických a dalších nástrojů zvládli obtížné období se ctí a patřičnou úrovní, která apriori nepředpokládá, že jsou lidé tupci, kteří se nechají manipulovat usměrňováním a manipulováním informacemi.