OSN i Rada Bezpečnosti jsou odsunuty na vedlejší kolej. Není podstatné, jaké důvody vedly USA k válce. Podstatné je, že USA dnes mohou určovat, kde, kdy a proti komu zaútočí. A podstatné je také to, že si mohou být, snad s výjimkou Ruska, Číny a Evropy, téměř vždy jisté rychlým úspěchem. A to právě po zkušenostech z Iráku. "Chirurgicky přesnými" zásahy dokázala invazní vojska neuvěřitelně úspěšně paralyzovat protivníka a minimalizovat ztráty na všech stranách. Tento fakt vynikne zvláště při porovnání s válkou v Kuvajtu (irácké vojenské ztráty přes 100 000, ztráty na civilním obyvatelstvu téměř 40 000, spojenecké ztráty v řádu několika set vojáků).

V Iráku bude nejprve zřízen americký protektorát a budou vybudovány americké vojenské základny. Tím se výrazně oslabí pozice a význam Saudské Arábie v tomto regionu. V nejbližších měsících se prudce zvýší produkce a vývoz irácké ropy a to bez ohledu na to, zda budou v platnosti sankce OSN. Je to nutné pro další oslabení vlivu Saúdů a pro skokový nárůst životní úrovně v Iráku. Jedině tím se otupí radikální nálady v irácké společnosti. Dostatek vody, jídla, léků a spotřebního zboží pro všechny - prostě konzumní společnost, která začne pohlcovat náboženskou horlivost.

V této první variantě vývoje budou USA zcela nepokrytě podporovat Kurdy, sunnity a umírněné šíity v Iráku, tak aby se v případných volbách nemohlo ujmout vlády radikální šíitské křídlo a vytvořit islámský stát. I z tohoto důvodu skutečně demokratické volby v Iráku v nejbližších letech nebudou. Varianta druhá, degradující předválečná slova o demokracii po válce počítá s pravým opakem. Tichým akceptováním "sebeurčovacího mechanismu" šíitských radikálů, vytvoření islámského státu s nutností trvalé okupační armády a postupnou kontrolou klíčových finančních zdrojů segmentů ekonomiky tak, aby z okupace plynul trvalý příjem. Vnější izolací země. Vedlejším efektem bude pak vliv na cenotvorbu ropy a krach OPEC. Pokud se jeden z těchto scénářů Americe nepovede, čeká celý region autentická renesance šíitské teokracie se všemi důsledky "islámského práva" a nekontrolovatelného růstu náboženského radikalismu, diplomatické i ekonomické propojení Iránu s Irákem a vzrůst mocného muslimského centra, které bude celému regionu dominovat... Vzhledem k americkému nepochopení podstaty islámské kultury i myšlení se dá předvídat, že jemností ani kultivovaností nebude americká přítomnost v Iráku ještě dlouho provázena. Ignorování plenění ukazuje prozatím na scénář druhý.

Válka skončila, řešení palčivých problémů tohoto regionu je však stále v nedohlednu. Zbraně hromadného ničení -- jeden z oficiálních důvodů útoku proti Iráku zatím nebyly nalezeny. Když nejsou v Iráku, tak budou v Sýrii, kam je prohnaný Hussein před Američany ukryl. Po tomto obvinění syrský Bassar Al Assad prokázal, že je nástupcem hodným svého otce Hafíze. Navrhl prohlásit celý region za zónu bez těchto zbraní a to pod mezinárodní kontrolou. A když celý, tak včetně Izraele. Americký tlak na Sýrii se tím okamžitě zmenšil. Palestinská otázka je problém, který nelze řešit stejně, jako irácký. Izrael, který se po celou dobu konfliktu držel úzkostlivě zpátky, se okamžitě po porážce Iráku vrátil ke své politice -- řešení problému silou.

Americký tygr zařval a obsadil další políčko na světové šachovnici. Je teď otázkou, kdo se k němu bude nadále lísat a kdo a kdy se ho pokusí chytit za ocas. Vzhledem k dlouhé a hladové frontě investorů stojících před americkými branami do Iráku, kde stojí i Česká republika, je jasné, že těch prvních bude v blízké budoucnosti dost a dost.