Machiavelli zastává střízlivý názor, že válka, pokud ji vyhrajete, je prospěšná. Válka je vhodným manévrem k odvrácení pozornosti. Dnes vyžadují malé a výnosné války příhodného a jasně pojmenovatelného nepřítele, zavilce, krčícího se na milionech obrazovkách, zlo, proti němuž můžeme brojit a z něhož nám běhá příjemný mráz po zádech. Dokonale to vystihl Orwell ve svém slavném románu "1984". Po padesáti letech křečovité antikomunistické posedlosti je setkání s tímto portrétem Emmanuela Goldsteina v našich mediích podivným paradoxem:

"Jako obyčejně se na obrazovce objevila tvář Emanuela Goldsteina, Nepřítele Lidu. Programy Dvou minut nenávisti se den ode dne měnily, ale nebylo jednoho, v němž by Goldstein nefiguroval na čelném místě. Byl prvotní zrádce, ten, kdo nejdříve poskvrnil čistou Stranu. A po celou tu dobu, aby nikdo nepochyboval o tom, co Goldstein s takovou teatrálností líčil, pochodovaly za jeho hlavou na obrazovce nekonečné zástupy eurasijské armády, sevřené řady mužů bezvýrazných asiatských tváří, kteří zaplavili obrazovku, zmizeli a na jejich místo přišli jiní, přesně takoví. Dutý, rytmický dusot vojenských bot vytvářel pozadí ke Goldsteinovu mečivému hlasu".

Odhlédneme-li od dramatičnosti Orwellova vylíčení dvouminutové nenávisti na ministerském shromáždění v Oceánii v románu "1984", jaký jiný cíl v jádru sleduje americké televizní zpravodajství nebo servilní ňafání bulvárních plátků, když meditují o Usámovi bin Ládinovi, když meditovaly o bývalém vládci Íránu ajatoláhu Chomejním potom Muhamedu Kaddáfím nebo Saddámovi Husajnovi, nebo když rozebíraly "zločiny" Slobodana Miloševiče a dnes Sadaama Huseina? Jen Orwelovy dvouminutovky byly nahrazeny totální kampaní 24 hodin denně.

Ovšem když už se jednou to, čemu se v reklamě říká kampaň, rozjede, může to vsugerovat široké veřejnosti dokonalé zapomnění a skutečně otupit svědomí a všechny zábrany. Uvědomíme-li si současnou mediální interpretací světa a porovnáme jí s Orwelovou fašistickou Oceánií musí nás jímat hrůza.

V 21. kapitole radí Machiavelli malým mocnářstvím, jaký poměr mají zaujmout k velkým mocnostem. Rada je to stručná a výstižná: "Okamžitě s nimi souhlaste, vyjděte jim ve všem všudy a bezvýhradně vstříc." Cituje výrok, který pronesl římský legát během řeckého tažení Antiocha III. Antiochus vyzval Achájce, aby zachovali neutralitu a do sporu se nevměšovali. Římané zase vzkázali Achájcům, že jestliže se nezúčastní, stanou se bez milosti a ohledů kořistí vítěze: sine gratia, sine dignitate, praemium uictoris eritis. Toto poučení je velmi důležité zvláště, když president Bush jasně říká : Kdo nejde s námi jde s teroristy. A teroristy zlikvidujeme. S Amerikou nejde asi 80% světa.

Ovšem v souladu s výše uvedenou radou Michiavelliho získal všeobecný souhlas se svojí odvetnou akcí. A žádný se neptal jak určí viníky a jak uchrání nevinné. Američané se svým ohromným materiálním bohatstvím měli vždycky navrch, tedy i v bojích s nepřáteli, Apači a Irokézy počínaje. Je to rozmazlený národ se sklonem k výbuchům vzteku a s kultem osobnosti, zvykl si na vítězství a strašně se vzteká, když je mu upřeno.

Byla to kombinace strachu, arogance a zvyku. A právě tato kombinace zatáhla Spojené státy do vnitřních záležitostí většiny jiho- a středoamerických států, Jihovýchodní Asie a celého Blízkého Východu. Mezi spojenci Spojených států se vyskytoval Ferdinand Marcós, Ngo Dinh Diem a jeho třináct nástupců, Augusto Pinochet ("podle nesmrtelných slov Jeane Kirkpatrickové autoritář a ne diktátor"), iránský šach a, což bychom neměli nikdy zapomenout, Saddám Husajn a Miloševič.

Masový odpor proti vietnamské válce byl důsledkem toho, že ztroskotala, že se nevyhrála, že se do nekonečna vlekla a že v ní zemřelo velké množství Američanů. Začala jako vážný konflikt za éry Kennedyho a Camelota, byla příčinou ponížení jeho nástupce Lyndona Johnsona a skončila z iniciativy Richarda Nixona. Hlas svědomí nám sice brání přiznat Nixonovi velkou inteligenci, ale přesto byla mnohem větší, než je naše zaujatost ochotna připustit. Z vietnamské války by bez váhání uprchl i sám Niccoló Machiavelli. Jednou z krátkozrakých reakcí na její konec byla domněnka, že válečná dobrodružství budou díky ní nadále nepřijatelná. Že by tím pro Ameriku skončily invaze do cizích zemí a její prozatímní světové prvenství, to si mohli představovat jenom největší naivkové. Nepřípustnou se spíše stala účast v dlouhodobých konfliktech a rovněž smrt velkého počtu Američanů.

Výsledkem bylo, že Spojené státy začaly přikládat taktice ještě větší váhu než dříve. Výraz, který prezident Bush starší s oblibou používal, když se jeho letouny vydaly bombardovat Bagdád, byl "chirurgický zákrok". To by mohl prohlásit každý, kdo se ohání sekyrou. Ze všeho nejdůležitější bylo, aby válka nesetrvávala na sítnici veřejnosti déle, než bylo nutné, aby se zbytečně nenatahoval jepičí život amerického rozhořčení a aby mrtví patřili těm druhým. Taková válka musela být nutně zkušeností z druhé ruky a založená na vyspělé technice.

Zabíjení na velkou vzdálenost není menší zabíjení, ale vzbuzuje jiný pocit a je bezpečnější. Po etické stránce, i když se tu samozřejmě o etice nebavíme, je krajně obtížné rozlišit mezi výbušným zařízením, vystřeleným nejnovějším vynálezem raketové techniky, aby zabilo lidi stovky kilometrů daleko, a tím, které se nechá za stejným účelem v balíku na nádraží.

Válka v Perském zálivu ukázala, že vietnamská lekce byla beze zbytku zvládnuta. Bojovala se metodou mnohonásobné přesily s nasazením té nejdokonalejší techniky. Nejdřív spadly bomby a pak se do toho vložily pozemní armády. A především byla rychlá.

Američtí vládci válčí s vědomím, že jejich národu chybí sitzfleisch. Že by se veřejnost smířila se čtyřletou katastrofou jako byla první světová válka, je pro ně po Vietnamu nepředstavitelné. Může to být odrazem toho, čemu neurčitě říkáme demokracie, oné bezbrannosti mužů v uniformách a funkcích před nelibostí volícího občanstva, oné nevíry americké veřejnosti ve vševědoucnost svých vůdců. Je-li tomu tak, je to rys příznivý, ale může zabránit pouze tomu, aby se války neprotahovaly, ale ne tomu, aby nevznikaly. Vzhledem k moderním nosičům a prostředkům ničení se toho vejde do krátkého časového úseku neskutečně mnoho.

Válka v Perském zálivu objasňuje propast mezi skutečnými důvody, pro které se vede malá válka - ropa, peníze, hra na supermany a pozérství, a těmi, které se staví na odiv: civilizace, vláda zákona, (po válce) mír a "naše morální povinnost".

Na druhé straně válka v Perském zálivu a britská výprava na Falklandy jsou dokladem toho, že malé války jsou skvělým obchodem. Předpokládáme-li vojenskou způsobilost - což je pro Američany, kteří dokáží velmi přesně vyvážit nejskvělejší techniku osobní neschopností a náhlými záchvaty zbabělosti, záležitost nelehká - komu jde o čest, ten chce (během osmi týdnů řečnění a možná deseti dnů zabíjení) dělat dojem, že v bojích je vítězem on. To je něco, co je pro lidstvo rozhodující už od doby kamenné, do níž měl v úmyslu jeden americký generál své nepřátele rozbombardovat. Důležitým klientům ukáže, že umí udeřit a svým voličům, že jejich země je vpravdě veliká, "srdnatý národ" (pí Thatcherová).

Ve válčící Americe a u jejího spojence Británie nebylo ani stopy po pocitu trapnosti, natož nespravedlnosti. Válka s úspěchem proběhla, sláva se sklidila, napsaly se stovky bombastických novinových titulků a hodně se toho namluvilo o "našich chlapcích". Všeobecné nadšení nad silou použitou s tak velkým halasem, tváře jaksepatří roztřískané a nepřítel rozdrcený na padrť. A to vše také získává dotyčnému vladaři čest.

Místo "Bůh a církev" se teď říká "Spojené národy". To je instituce, s níž Machiavelli nikdy nic do činění neměl, ačkoliv by mu poskytla zábavu na celé hodiny. V zásadě existuje za účelem vytvoření "světové vlády," v což kromě bláznů, pedantských právníků a lidí, kteří si myslí, že v té vládě budou oni, nikdo nevěří. OSN si během čtyřiceti let dozoru dvou velmocí udrželo schopně svou absurditu.

Sovětský svaz a USA tvořily protiváhu jako dvě heraldická zvířata po obou stranách zazděných dveří. Když Sovětský svaz v uctívaných, důstojných a neschopných rukou pana Gorbačova zesnul, situace OSN se k nepoznání změnila. Záleží na vojenské síle spojené s bohatstvím a průmyslovou výrobou. Americká rozhodnutí shazovat bomby, vypouštět rakety, zabíjet lidi a uplatňovat svou moc v zahraničí už nepotřebují ničí souhlas. Čína je dosud slabá. Vyhladovělé a zadlužené Rusko je možno si koupit. Po prvé si to vyzkoušeli během války v Jugoslavii. A od té doby to jde jako po másle.

Rozhodnutí NATO o bombardování Jugoslávie na jaře 1999 bez mandátu OSN, tj. bez příslušné rezoluce RB, bylo zřejmě posledním hřebíčkem do rakve tohoto jediného univerzálního mechanismu. Do té doby RB - možná nepružně a málo demokraticky, avšak za účasti někdejších "velmocí" a dalších států - zajišťovala světovou kolektivní bezpečnost, důležitý zájem celého lidstva. Při vysílání vojsk do Makedonie modré přilby OSN už nikdo neprosazoval. Ani po atentátech v USA se už nikdo o vzkříšení RB nepokusil. Obávám se, že Bushova vládá zneužije obrany boje proti terorismu k další monopolizaci své světové nadvlády. Věc je tak výlučně americká, že USA ji nechtějí řešit ani pomocí NATO, kde mají rozhodující slovo.

Válka v Jugoslávii posunula svět dále k americké světovládě. Rozhodnutí, že UCK už není teroristická organizace, ale osvobozenecká armáda, učinil Clinton sám s Monikou mezi dvěmi koity. Napadení Jugoslávie rozhodl zase sám a evropské země NATO k tomu přinutil. (Evropské země by se totiž na Balkáně nikdy dobrovolně neangažovali.) OSN ani Radu bezpečnosti se neptal a tím ji odsoudil k zániku. Od teďka o světě rozhoduje jen president Spojených Států. Z toho plyne, že kdyby Spojené státy třeba naléhaly na Radu bezpečnosti a Valné shromáždění, aby se vyhlásila válka proti Jupiteru, byla by to po překonání menšího odporu hotová věc. Spojené státy jsou Spojené národy, protože o to nikdo jiný nestojí. Zbytek světa se kromě určitých místních delikventů skládá z následovníků; a ti také následují.

Američané od porážky ve Vietnamu nesnášejí dobře pohled na vlastní krev. Dotázán na ztráty ve válce v Zálivu, označil je jeden americký generál za "uspokojivé". Proto také generálové a politici NATO museli v nedávné balkánské válce řešit složitý problém - jak zvítězit a ušetřit přitom vlastní vojáky. Poučeni válkou v Perském zálivu, dovedli Američané jugoslávskou válku k dokonalosti. Bombardování z výšky nad 10 km jim zajistilo nulové ztráty. V této válce umírali jen ožralí američtí vojáci při automobilových haváriích. Ovšem ztráty civilistů, žen a dětí v Srbsku šli do tisíců.

Uchýlili se k masovému bombardování protivníka a evropský odpor k zabíjení civilistů vyřešili zavedením nové terminologie - doublespeeku. Mezinárodními konvencemi chráněné civilní objekty (mateřské školky a nemocnice) byly přejmenovány na »legitimní cíle«. Usmrcené a zmrzačené civilní obyvatelstvo bylo přeřazeno do nově založené kategorie »vedlejších škod«. Eufemismy a zvěrstva se neodolatelně přitahují. Po prvé se začalo maskovat během války ve Vietnamu a na ospravedlnění kroků americké vlády se vyfantazíroval celý slovník eufemismů.

Likvidace lesů, prováděná s nadějí, že když se zabije víc lidí, budou někteří z nich třeba patřit k Vietkongu, byla známa pod termínem »defoliace«. Kyselina rozprašovaná na místní obyvatelstvo dostala zářivě veselý název »Agent Orange«. Pro okupační armádu a agresivně vedenou válku byl užíván termín "američtí poradci". (Z toho logicky plyne, že »rady« spočívaly ve střílení a pálení). V podobném duchu, když američtí špioni ("pracovníci tajných služeb") někoho zavraždí, »provádějí poškození nejvyššího stupně«. Měřeno severoatlantickým metrem, vrazi z 11. září vlastně nový bojový euroatlantický slovník zrůdně naplnili. Našli si »legitimní cíle« své nenávisti. Strašlivé oběti útoku na vládu USA předem zakalkulovali do »vedlejších škod«.

Dnes jde ale o bin Ládina. Není dobré obviňovat bez důkazů. USA v této věci mají své mnohé zkušenosti. Je málo zemí, ve kterých tolikrát došlo k porušení práv člověka, jako tomu bylo a je v USA, kde soudy odsoudily mnohé nevinné, kde vlastně závisí jen na dobrém právníkovi, zda svého mandanta vyseká, anebo půjde za katr či dokonce na smrt. A naopak - kde jsou osvobozováni prokazatelní viníci, protože mají dost peněz, aby si koupili ty nejlepší a nejprotřelejší obhájce jako O. J. Simpson. Na smrt šel Sacco a Vanzetti, odsouzen byl Jackson a jeho černí druzi, do vězení se dostal panamský generál Noriega, nesmyslně obviněný z pašování drog, ač hlavním důvodem byla jeho snaha o návrat Panamského kanálu do panamských rukou. Atd. Obvinění bin Ládina je ze stejné kategorie. Jeho pozadím je nutnost rychle nabídnout viníka. Bin Ládin se hodí. Možná, že je to pravda, ale napřed je třeba snést důkaz, ale to by pak slib rychlé pomsty za atentáty nebyl splněn. Proto ať to stojí, co to stojí. Jde se na Ládina...

Je bin Ládin vinen? Nevíme. Protože se však již kolikrát zapletl do teroru a má na to peníze, byla oběť vybrána. Bin Ládin vyjádřil uspokojení zelkce, které se Američanům dostalo - a to stačí. Prezident Bush musí přece americkému národu nabídnout oběť, i když to třeba nebude ta pravá. Propaganda však i následně je schopná udělat vše, aby případný omyl zakryla. Státní terorismus, protože znovu budou umírat ti, kteří za nic nemohou, bude opět slavit vítězství.

Dlouho se ví o podpoře fundamentalistů čečenskému boji proti Rusku, o jejich účasti v makedonském konfliktu a podpoře kosovsko-albánské zločinecké UCK. Nezdá se přitom, že USA mají k boji proti terorismu kvalifikaci. CIA s pomocí Pákistánu vycvičila mnoho bojovníků svaté války proti sovětské okupační moci v Afghánistánu, včetně Tálibánu a Usámy bin Ládina. To bude možno považovat za historický omyl teprve tehdy, až USA oficiálně uznají důsledky této politiky 80. let. USA jsou tak spojeny s teroristy tisíci pouty. V každém dolaru za naftu, za elektřinu a provoz i našich aut je pár centů pro narkomafie a teroristy. Sami jsme si atentáty v USA zaplatili.

Šokem pro stoupence právního státu bylo rozhodnutí amerického Senátu. Ten pravomoci prezidenta rozšířil, zplnomocniv ho k použití vší nezbytné a přiměřené síly proti těm státům, které podle jeho zjištění plánovaly, schválily či provedly teroristické útoky nebo jim pomáhaly, nebo takovým organizacím či osobám poskytovaly útočiště.

Prezident tedy nyní "smí", použít vojenské síly i proti těm "národům" (státům), jež podle jeho "zjištění" třeba jen poskytovaly teroristům útočiště, aniž občané o tom věděli. Rozhodnutí Senátu je výrazem morálního úpadku. USA tak klesly téměř na úroveň teroristů, kteří ve fundamentalistickém šílenství a v rozporu s islámem ničí symboly satanského kapitalismu bez ohledu na lidské životy.

President svoje právo uplatnil. Po druhé světové válce se USA už nenamáhají s dodržováním základních principů jako je např. vyhlášení války. Zase jako v Perském zálivu a v Jugoslávii bez vyhlášení války, zákeřně v noci, napadl cizí zemi. Zase umírali nevinní lidé ve spánku, když "naši hrdinové" na ně házeli bomby a rakety. Zase jsou "vedlejší ztráty". V Jugoslávii to byly nemocnice a čínské velvyslanectví, tady to bylo zastupitelství OSN a sklady Červeného kříže. Ovšem je to opět "humanitární" záležitost. Jako v Kosovu utíkali lidé před bombardováním, i z Afganistánu uteklo asi 2 miliony lidí. Ale tentokrát humanista Bush jim kromě asi tří set Tomahawků a několika tisíc bomb poslal 37 000 jednodenních dávek jídla. Ano, pro 2 miliony utečenců 37 tisíc konzerv. Myslím, že mu Afgánci budou do smrti vděční. A že mu to oplatí.

A americká propaganda se opět rozjela. Jejím cílem byl Irák. Saddám má chemické, biologické zbraně. Kupuje uran v Nigerii. Dennodenně nám americké agentury předkládaly nikde neověřené a hlavně neověřitelné zprávy o zbraních hromadného ničení, ukrývaných v Iráku. Mediální příprava války opět jela na plný plyn.

Propaganda se neštítila žádné lži, která jim pomohla vyprovokovat válku. Důležité je, že vlastní občané, zblblí propagandou neprotestovali. Jakmile bude válka zahájena, varuje americký novinář Bradlee, "bude velmi nebezpečné" důvěřovat oficiálním zprávám. "Téměř vždycky se ukáže, že byly nepravdivé: Ve válce k nám budou hovořit lidé, kteří pravdu neznají, lidé, kteří znají jen kus pravdy, a lidé, kteří budou otevřeně lhát. Je zázrak, že se pravda vůbec nakonec dostane na veřejnost." Pokud se dostane.

Jenže lhát nejde věčně. Po vítězné válce najednou v Británii se novináři začínají ptát. Kde jsou ty zbraně hromadného ničení? Proč jsme je nenašli? Aféra Kelly vede ke ztrátě důvěry ve vládu premiéra Blaira. Lhali nebo byli pomýleni? A když pomýleni, tak kým? Nikdo to nemá lehké -- premiér Blair obzvlášť. To však nevadí Američanům.

S jídlem roste chuť.

A proto stojí svět před otázkou -- kdo bude další? Machiavelli říká jasně : ˝Nemůžete si nic začínat s lidmi, které nemáte možnost porazit." Američané se zeměmi disponujícími jadernými zbraněmi vyjednávají, a těm zemím, které jaderné zbraně nemají, vyhrožují. To je přesvědčivý argument pro všechny diktatury, aby si co nejrychleji jaderné zbraně obstaraly.

Hned po válce Američané světu předložili dalšího nepřítele - Severní Koreu a Sýrii. Vrchní agent z CIA Woolsey přidal ještě Sudán a řekl: jsme ve čtvrté světové válce. Takže vyhlídky do budoucna nic moc. Ještě štěstí, že je to tak daleko. "Nás" se to netýká - "my" stojíme na správné straně.

Český premiér Špidla Machiavelliho studoval také dobře.