Irácký terén není tak nepřátelský jako ve Vietnamu, kde je po celé zemi hustý porost. Většina Iráku je vyschlá, bez porostu, a je možno ho z letadel kontrolovat. V Iráku žijí lidé především ve městech a venkovské oblasti, které je obtížné zvládnout, jsou malé.

Protiamerická opozice není jako Vietcong, který měl v době, kdy začal v roce 1965 vážně bojovat proti Američanům, dvacetiletou zkušenost z partyzánských bojů. Ani nemá irácká opozice pevné zázemí v jiné zemi (Sovětský svaz) či na neproniknutelném severu Vietnamu, jako je měl Vietcong.

Proti Američanům se nevede v Iráku partyzánská válka, ale jen povstání, které podporuje jen zlomek obyvatelstva. Na kurdském severu je klid. Na šiitském jihu je také v podstatě klid. K vraždám a útokům dochází v Bagdádu a v oblasti kolem Bagdádu. Tyto útoky jsou zaměřené proti Američanům, není však jasné, kdo útočí. Jde zřejmě o stoupence Saddáma Husajna, místní islamisty a některé zahraniční fundamentalisty, spojené více či méně těsně s al Kajdou.

Američané mají celkem k dispozici asi jen 20 000 bojových vojáků. To je málo. Musejí dostat posily.

Velmi důležité je vytvořit iráckou armádu. Zpozdilo se to, přednost se dal vytváření irácké policie. Není nedostatek pracovních sil, protože bylo demobilizováno více než 300 000 iráckých vojáků. Není důvodu se domnívat, že by postsaddámovská armáda byla nedůvěryhodná či neefektivní.

Zároveň je nutno omezit vnitřní chaos v zemi. Velmi výrazným prospěchem v tomto smyslu by bylo zatčení Saddáma Husajna.

Protiválečné elementy v západních médiích nepomohou nikomu, a nejméně samotným Iráčanům, dovolí-li, aby jejich potěšení nad poválečným chaosem ochromovalo koaliční úsilí o vytvoření trvalého míru, míní autor.