Jakou přítomnost pozoruji

V každém okamžiku lze nacházet určité podněty. Velmi často směřují proti sobě. Chci-li si na dovolené dobře odpočinout a prožít krásný čas, obvykle si před tím musím jiné věci odříkat. Podobně byl dvanáct let v naší zemi prezidentem člověk považovaný za humanistu (a učitelé z toho profitovali, že...), dnes -- snad dokonce symbolicky -- máme pro změnu prezidenta, považovaného za ekonoma. (Tajně se těším, že nás překvapí nikoliv slovy či poutavými vizemi, ale především moudrými a státnicky odvážnými činy.) Vzniká tak mylný dojem, že kultura a politika jsou hádající se sokyně, tedy dvě naprosto rozdílné nádoby, které spolu vůbec nesouvisejí, někteří dokonce mají představu, že ekonomický růst nastane právě tehdy, když přestaneme konečně kázat o morálce a začneme se konečně starat o své ekonomické zájmy. Někteří si myslí, že blahobyt (v určitém výkladu světa je dokonce přímo spojen POUZE s termínem ekonomický růst) nastane především tehdy, když společnost jako celek přisoudí kultuře okrajovou roli a veškeré volné síly - a především čas a vůle - se budou věnovat materiálnímu vývoji. Právě proto jsem napsal text "Proč právě EKONOMICKÝ růst?" ZDE.

Snad už nadchází doba, kdy začíná být zřejmé, že žádný represivní či kontrolní aparát nemůže v konkrétní chvíli a situaci myslet na všechny okolnosti, a že jedinou možností je, když každý člověk bude určité věci činit proto, že chce.

Slýchali jsme po léta slova o tom, jak se máme polepšit, jak bychom se měli mít více rádi, avšak pro jakousi jejich zvláštní a podivnou naivitu jsme je nechtěli a tedy ani nedovedli naplnit. Jako bychom až příliš dospěle znali, že ideály jsou jedna věc a tvrdá pragmatická realita, ve které si každý musí vybojovat ten svůj denní koláč, věc druhá. A tak nastal zvláštní jev. Jako by nám pro vlastní uspokojení stačilo, že o hodnotách se mluví, a problémy s jejich konkrétním uvedením do života jsme už vlastně ani PRAKTICKY řešit nepotřebovali...

Snad tomu nebude podobně v ekonomice: Je snadné vést učené diskuse o těch či oněch indexech, deflátorech a míře toho či onoho. Je možné vykázat průměrný zisk a dokonce i růst HDP či HNP. Život -- doslova život -- však čísly ošidit nemůžeme, jak jsme si už možná povšimli na míře porodnosti, kterou právě naše země vykazuje tragicky nízkou - viz článek "Děti se nerodí, místo příčin řešíme následky" ZDE. Dáme-li si konečně (!) do souvislosti tuto smutnou skutečnost s dalším relevantním faktem - že právě ČR se z bývalých komunistických zemí od průměru životní úrovně zemí EU nejrychleji vzdaluje (pokles z 69 % na 60 % - viz článek Jaroslava Krajči "Hospodářský růst -- tabuizované téma" ZDE) - nemůžete se mi divit, že tento text píši s nadějí, že se stane určitým impulsem, který popožene kohosi vlivného a odpovědného na pravém místě. Velmi si přeji, aby šly politické zájmy či jakákoliv osobní rivalita stranou. V případě, že existují pouze krátkozraké osobní zájmy a odpovědní ekonomové nepochopí, že to jsou právě děti, které mj. zcela jistě vytvářejí ekonomický růst společnosti, bude situace velmi vážná. Na tomto místě chci důrazně varovat, že mnoha katastrofám lze zabránit pouze na jejich počátku, dají-li se určité síly do pohybu, může nastat situace, kdy veškerá snaha bude marná. Ostatně v dějinách můžeme pozorovat zánik mnoha velkých civilizací -- proč by právě ta naše měla být výjimkou?

Ne naivně, nikoliv tvrdě pragmaticky, ale pochopit souvislosti PŘESNĚ

Poučovat svět o morálce nebo mu třeba dávat lekce z otevřenosti vlastní ekonomiky sice může vypadat sympaticky, z jiného pohledu to však může být naprosto nevhodné. Začne-li slabý a nevýkonný ještě více ztrácet tím, že je k ostatním velmi vstřícný, může se mu to vyplatit, pokud ostatní toto gesto ocení. Panuje-li však taková morálka, kdy ponechání výhody druhému je chápáno pouze jako slabost a každý je s radostí krátkodobě využije ve vlastní prospěch, je to spíše dětsky naivní hloupost než moudrý čin.

Existují dva politicko-ekonomické extrémy. USA reprezentují politiku, která hájí všemi způsoby a velmi tvrdě vlastní ekonomiku, vlastní "národní" zájmy. Je možné říci, že i válka v Iráku je ukázkovým spojením "ochrany lidských práv" a domácí sociální politiky USA. Velmi se obávám, že pokud by se i ostatní země -- a třeba právě naše EU -- "poučily" z takovéhoto krátkozrakého přístupu, bude to cesta do záhuby.

Na druhé straně právě ČR, která se velmi otevřela zahraničnímu kapitálu, poskytla mu řadu výhod (avšak firmy si klidně zase vezmou svých pár švestek a přesunou se dál na Východ), je opačným extrémním příkladem, kdy země zřejmě ani pojem OBHAJOBA NÁRODNÍCH ZÁJMŮ nezná.

V závěru tohoto textu neřeknu nějaké jednoduché východisko, jen poprosím laskavého čtenáře, aby se nad uvedenými souvislostmi v klidu pozastavil a východisko se pokusil nalézt sám -- třeba právě za pomoci pojmů, které jsem za tímto účelem vybral ze slovníku Diderot 2002. Myslím, že jejich posloupnost vytváří zajímavý příběh.

---

ŘÍMSKÝ KLUB, mezinárodní nevládní organizace zabývající se analýzou a prognózou významných sociologických, ekonomických, politických, ideologických, kulturních a ekologických problémů současné etapy vývoje lidské společnosti (viz též problémy globální). Římský klub byl založen v roce 1968 v Římě; sdružuje významné vědce, kulturní a politické osobnosti i představitele průmyslu. Teorie a metody Římského klubu vycházejí z předpokladu, že se lidstvo v současné době nachází v krizové situaci a že je třeba přistupovat ke zkoumání globálních problémů komplexně, s ohledem na vzájemnou provázanost všech částí životního prostředí Země. Ohlas vzbudil Římský klub prognózou globální katastrofy, předpovídanou na 1. polovinu 21. století Její odvrácení předpokládá podstatné změny ve struktuře společnosti, v životním stylu i v hodnotové orientaci člověka.

PROBLÉMY GLOBÁLNÍ, celosvětové problémy, jejichž naléhavost vynikla ve 20. stol. v souvislosti s globalizací lidské (zejména západní, konzumní) civilizace. Termín zaveden v 60. letech 20. stol., rozšířen zejména v souvislosti s činností Římského klubu. K základním problémům globálním patří např. ohrožení životního prostředí, hladovění obyvatel zemí tzv. třetího světa, nebezpečí globální války, otázka odzbrojení, nekontrolovatelný populační růst a urbanizace, nepoměr vysoké úrovně dosaženého vědeckotechnického pokroku a úrovně vzdělání a kultury.

KATASTROFA 1. hromadné neštěstí, pohroma; 2. geologie doslova "bod obratu", používá se ve smyslu náhlé, ničivé události, vyvolané přírodními procesy nebo člověkem, např. zemětřesení, povodně apod. Katastrofické usazeniny vznikly následkem katastrofy, např. skalním řícením. Katastrofy mají destruktivní i konstruktivní aspekty, např. hromadná vymírání organismů uvolňují prostor jiným druhům; 3. literatura závěrečná část výstavby dramatu, v níž dojde k rozuzlení (tragickému) konfliktu. V klasické tragédii je katastrofa odvozena od charakteru hlavních postav nebo je zapříčiněna zásahem vyšší moci (osud, deus ex machina).

KULTURA

1. a) obecně způsob péče, úroveň znalostí (kultura jazyková, kultura těla, kultura obrazová, kultura politická, kultura právní);

b) komplexní termín označující souhrn materiálních i duchovních hodnot vytvářených lidstvem v celé jeho historii, které nejsou výhradně biologické povahy a nejsou dědičně předávány z generace na generaci; materiální kultura je souhrn hmotných hodnot (technika, stavby, umělecké a řemeslné výtvory aj.), duchovní kultura je souhrn výsledků v oblasti vědy, umění a společenského života vůbec (zvyky, tradice, sociální organizace). Vlivem kultury na přírodní prostředí a organizaci prostoru se zabývá kulturní geografie;

c) specificky lidský fenomén tvořený z konvencionalizovaných vzorců myšlení a chování (včetně tzv. temperamentu a národní povahy); zahrnuje komunikační systémy (jazyk), hodnotové systémy, víry, sociální a politické organizace, obživné a jiné ekonomické aktivity, vědu, umění aj. -- V pojetí sociální antropologie 19. stol. byla kultura vědomým produktem lidské mysli a konání a podle toho byly hodnoceny tzv. kultury jednotlivých etnik a národů jako projevy dosaženého stupně vývoje. Nízká úroveň materiální kultury ale často neodpovídá úrovni duchovní kultury, která je např. u tzv. primitivních národů velmi bohatá a rozvinutá. V současnosti je proto kultura chápána jako obecný rámec, ve kterém lidé v procesu učení získávají dobově a místně specifický soubor hodnot, názorů a jiných kulturních rysů, prostřednictvím kterého vnímají a interpretují veškerou realitu svého bytí;

d) v úzkém pojetí existence, produkce a konzumace duchovních statků, zejména uměleckých ("jít za kulturou "). Viz též kultura masová;

2. antropologie, sociologie způsob konání, cítění a myšlení, který je vlastní určité lidské populaci (kultura Inuitů, kultura lidová, kultura studentů);

3. archeologie souhrn všech nálezů z určité doby a z určitého prostředí, které předpokládají shodný vývoj (únětická kultura, kultura lidu popelnicových polí ap.). Viz též archeologická kultura.

KULTURA MASOVÁ, souhrn vědomostí a hodnot zprostředkovávaných hromadnými sdělovacími prostředky (tisk, rozhlas, televize) a dalšími formami masového působení (reklama, gramofonový průmysl, zábavní parky a estrády ap.). Vzniká až v souvislosti se vznikem moderní, tzv. konzumní společnosti, založené na standardnosti (uniformitě) produktů (tzv. kulturní průmysl), jejichž konzumací se zpětně vytváří uniformní konzumní člověk, požadující další produkty masové kultury. Silně rozporuplný jev; různými sociology a teoretiky kultury hodnocen různě.

---

MAKROEKONOMIE, součást ekonomie zabývající se globálními ekonomickými jevy a procesy; zkoumá hlavní tendence v národním hospodářství. Na rozdíl od mikroekonomie se nezabývá jednotlivými subjekty (domácnostmi či podniky), nýbrž jejich souhrny; zkoumá celkovou národní produkci či celkovou úroveň nabídky a dalších ekonomických jevů (poptávky, zaměstnanosti, cenové úrovně) v jejich agregované podobě. Makroekonomie umožňuje empirické ověřování prostřednictvím statistiky.

MIKROEKONOMIE, součást ekonomie, která zkoumá individuální ceny, množství a trhy, individuální chování ekonomických subjektů (domácností, podniků) a jejich ekonomická rozhodnutí. Rozhodování domácností se týká např. spotřeby, u podniků jsou to např. investice.

TEORIE FIRMY, obor mikroekonomie, který vysvětluje chování firmy v rozhodování, především o cenách a výstupech. Původně vycházela z předpokladu, že určujícím faktorem chování je maximalizace zisku. Manažerská teorie vycházející z faktu oddělení vlastnictví od řízení analyzuje i jiné motivy.

EKONOMICKÁ ROVNOVÁHA, stav vyznačující se vyrovnáváním protichůdných sil a reprodukující se bez vnějších podnětů či zásahů. Princip rovnováhy byl společenskými vědami převzat od přírodních věd; jeho uplatněním v ekonomické vědě se vytvořila řada pojmů a pojetí ekonomické rovnováhy (statická, dynamická, mikroekonomická, makroekonomická atd.), které samy vyvolávají další teoretické problémy.

EKONOMICKÁ STABILITA, stav vyjadřující existenci předpokladů, za nichž po každém vnějším narušení ekonomické rovnováhy dochází k jejímu obnovení buď v původní podobě, anebo v podobě nové rovnováhy. Jestliže jakékoli velké vychýlení z rovnováhy vyvolá síly, které vrátí systém do rovnovážného stavu, mluví se o globální stabilitě. V případě menších odchylek jde o lokální stabilitu.

INFLACE, projev celkové nerovnováhy ekonomiky, jehož znakem je trvalý vzestup cenové hladiny, znehodnocení měnové jednotky. Důsledkem inflace je znehodnocení nároků majitelů peněz a peněžních pohledávek. Dochází ke změnám v proporcích rozdělování v národním hospodářství a dopadům na základní reprodukční procesy. Z faktorů působících jako podněty vzniku inflace nelze označit jako jedinou příčinu vzniku inflačních procesů. Rozlišuje se inflace poptávková, vznikající při nerovnováze nabídky a poptávky s převisem poptávky, a inflace nákladová, kdy růst cenové hladiny vyvolává růst jednotlivých nákladových složek bez ohledu na stav poptávky.

MĚNOVÁ INFLACE, inflace, jejíž příčinou je zpravidla emisní, kursová nebo devizová politika, na rozdíl od inflace vyvolané např. vzestupem dovozních cen, růstem mezd nad rovnovážnou úroveň, deficitním vývojem státního rozpočtu.

INDEX SPOTŘEBITELSKÝCH CEN, speciální případ cenového indexu. Jeden ze základních statistických ukazatelů pohybu cen za určité časové období (zpravidla měsíc či rok). Sestavuje se na základě cen tzv. reprezentantů, tj. položek vybraných tak, aby co nejlépe zastupovaly všechny součásti soukromé spotřeby. Souhrn těchto položek se nazývá spotřební koš. V praxi se používá jako jeden z nejdůležitějších ukazatelů inflace

SKRYTÁ INFLACE, potlačená inflace -- situace v ekonomice charakterizovaná působením inflačních faktorů, zatímco státní regulační politika nepřipouští obecný vzestup cenové a mzdové hladiny. Inflační tlak se projevuje ve zvýšeném růstu spořivosti, ve vzniku černého kursu, černých cen, v útěku obyvatelstva do věcných hodnot atd.

PLÍŽIVÉ ZDANĚNÍ, bracket creep, někdy také inflační daň -- růst daňového zatížení v důsledku inflace a progresívního zdanění příjmů. Pokud při inflaci rostou nominální příjmy subjektů, dochází k posunu zdanění do pásem s vyššími sazbami. Daňové břemeno se zvyšuje, reálné čisté příjmy klesají.

HRUBÝ NÁRODNÍ PRODUKT, HNP, anglicky gross national product, GNP -- tržní hodnota všech statků a služeb, vytvořených ekonomickými subjekty daného státu za rok; jeden z hlavních makroekonomických ukazatelů (viz též makroekonomie). Sledování jeho objemu, struktury, respektive vývoje umožňuje analýzu nejdůležitějších makroekonomických vztahů a faktorů vývoje, které ovlivňují ekonomiku. Ukazatel vypočtený v tržních cenách jednotlivých let se označuje jako nominální hrubý národní produkt; vzhledem k pohybům cen však není vhodný pro sledování vývoje. Proto se provádí jeho deflace cenovými indexy a získá se reálný hrubý národní produkt. Hrubý národní produkt lze zjišťovat třemi metodami: a) sledováním toků statků a služeb, zachycujícím hodnotu všech finálních produktů a služeb vytvořených v daném roce. Při propočtech je produkce počítána v přidané hodnotě, aby se předešlo několikanásobnému započítávání spotřebovaného meziproduktu; b) metodou základních důchodů, zachycující primární důchody výrobních činitelů (viz též důchody); c) metodou užití spotřebitelských výdajů, při níž se zachycují spotřební výdaje na zboží a služby, spotřeba státu a hrubé domácí investice. Hrubý národní produkt zachycuje výsledky ekonomických činností všech rezidentů státu, včetně výsledku jejich hospodářské činnosti v zahraničí. Pokud je ukazatel propočten jako výsledek ekonomických činností pouze na území daného státu bez ohledu na to, zda jej vytváří jeho příslušníci nebo cizinci, jde o hrubý domácí produkt. Jinou variantu vedle hrubých ukazatelů představuje čistý národní produkt, který zahrnuje jen čisté investice, tedy po odečtení znehodnocení kapitálu. Všechny tyto ukazatele v podrobných členěních se publikují v systému národního účetnictví

ČISTÝ NÁRODNÍ PRODUKT, makroekonomický ukazatel představující hrubý národní produkt očištěný od znehodnocení kapitálu.

KULTURA, komplexní termín označující souhrn materiálních i duchovních hodnot vytvářených lidstvem v celé jeho historii...

STROM ŽIVOTA, symbol dokonalosti, úplnosti a harmonie, který se objevuje v různých modifikacích ve všech velkých mytologiích a náboženstvích světa (např. Strom světa v severské mytologii, v se objevuje obrácený strom, jehož kořeny jsou v duchovním světě a roste dolů k Zemi). Podle biblické tradice (Starý zákon) stojí Strom života ve středu ráje spolu se Stromem poznání (dobra a zla). V mýtech symbolizuje ovoce Stromu života duchovní hodnoty - moudrost, lásku, pravdu, duchovní krásu ap. Ti, kdo okusí jeho ovoce nebo se napijí jeho mízy se stanou nesmrtelní. Objevuje se také motiv v pohádkách, kde nabývá podoby např. stromu se zlatými jablky.

---

PODNĚT, stimul, stimulus -- biologie faktor vycházející z vnějšího nebo z vnitřního prostředí organismu, fyzikálně změřitelný. Organismus na podnět reaguje změnou stavu. Existují podněty chemické a fyzikální (např. mechanické, termické a optické). Podněty ovlivňují chování jedince tím, že uvolňují spouštěč, který u něho vyvolává jako odpověď příslušnou reakci (viz též klíčový podnět).

ANTISTIMUL, jev překážející podnětu, pobídce, působící jako negativní stimul.