Quo vadis Unie svobody?

Předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová podala demisi. Stalo se dva dny poté, co úterní zasedání Republikového výboru Unie svobody (US) podpořilo vedení strany k dalšímu vyjednávání o účasti na vládě s ČSSD. Tyto dvě informace jsou jenom špičkou ledovce, který skrývá velmi obtížnou shodu US vlády nejen s ČSSD, ale i s KDU-ČSL. Spor se totiž vede také mezi jednotlivými mentalitami unionistů, ale i jejich osobními ambicemi. Kainovo znamení zrodu, nezacelená jizva po odtržení od pupeční šňůry mateřské ODS, zůstává pro US ve skutečnosti dosud zející ranou.

Béčko ODS

Unie svobody, která získala 8 křesel v budoucí poslanecké sněmovně, nemá na obhájení "co největší možné části programu" - jak relativisticky vysvětlil Karel Kühnl v úterý večer - opravdu mnoho síly. Mezi slovy "největší" a "možné" se tak otevírá hluboká propast. Most nad propastí tak navazují jednotliví aktéři jednání sami: zhmotňuje se pro ně do konkrétních ministerských křesel. Kdo ze svaté trojice Kühnl-Pilip-Marvanová, která se nejčastěji objevuje při zmínce o této straně, vlastně zosobňuje skutečné priority Unie svobody? Kdo z nich by je dokázal zopakovat, kdyby ho probudili ve tři hodiny ráno?

Josef Zieleniec, otec Unie svobody, už o sobě dlouho nedává příliš slyšet. Poté, co zjistil, že se ho příliš netýká budoucí post ministra zahraničí, se stáhl hodně dozadu a spokojil se s postem diskutéra v Konventu. (Naposledy se ale jeho jméno objevilo v souvislosti s rekordním příjmem za minulý rok: Zieleniec si vydělal 1,9 milionu korun a předstihl tím dokonce i kanadského důchodce a senátora Edwarda Outratu.)

Pokud byl ale Zieleniec duchovním otcem Unie, co dal vlastně do vínku svým potomkům? Jan Ruml, bývalý předseda strany, který by mohl být Zieleniecovým synem při hodně zamhouřených očích, přinesl do Unie neústupnost, zarputilost a ducha statečných bobříků. Karel Kühnl, o jehož minulosti se vedly traumatické spory při sestavování "stínové vlády", přetřel stranu bezbarvým nátěrem. Hana Marvanová, první žena v čele české strany, o své minulosti (ale i velmi intimní současnosti) také nerada mluví: vrátila však Unii zapomenutou disidentskou bojovnost a přidala nevyzpytatelnost. To potvrdila i svou demisí. Udělala to rázně, nikoliv bez jistého osobního šarmu...

I když se US vždy deklarovala jako liberální strana nového typu, zůstávala bohužel stále svázána pupeční šňůrou s autoritářskou ODS, což umožnilo jejímu vůdci posměšně konstatovat, že US je jenom takové "béčko ODS". Unie svobody, navenek kdysi tak přitažlivá strana pro média (vždyť právě několik jejích představitelů otevřelo na podzim 1997 v Čechách dosud tabuizované téma korupce politických stran), uvnitř ovšem znesvářené společenství, propadlé mnoha drobným sporům a žabomyším válkam, se nepodařilo vybudovat pevnou vnitřní organizaci, která by naplnila ambiciózní liberální vize.

Nedokázala nikdy jasně formulovat svůj program. Na mezinárodním poli navíc vůbec neexistuje - z jakési záhadné touhy je členem Evropské lidové strany! Pokud vím, byla kdysi v liberální frakci pouze Mladá unie, ale kde je té dnes konec? Ivan Pilip, který se naučil chodit i po zaminovaném poli, by jistě našel odpověď na to, co symbolicky znamenal fakt jeho návratu na do předsednictva Unie při libereckém sjezdu, na němž jinak zvítězila Marvanová.

Unie je dnes díky Pilipovi mnohem více konzervativní, slabé křídlo Hany Marvanové se stává pouze liberální vějičkou pro často slepá média. Místopředseda Pilip není ve veřejnosti oblíben, je ale tím, který ovšem dokáže systematicky budovat roztříštěné jádro kolem sebe a stahovat sítě. I když tvrdí, že nechce kandidovat na předsedu, je dnes fakticky šéfem Unie.

Principy a programové priority v "co největší možné části programu", které při jednání pro novináře trousil Karel Kühnl, vypadaly často velmi dutě a povětšinou nevěrohodně. "Již delší dobu s velkým znepokojením sleduji, jak se Unie svobody postupně vzdaluje programovým i etickým principům, na kterých vznikla a na jejichž formování jsem se od počátku podílel," napsal konce června ve svém rezignačním dopise předsedovi okresní organizace US-DEU na Praze 6 bývalý poslanec Petr Matějů. "Hlasování o nákupu stíhaček Gripen těsně před volbami už jen potvrdilo to, čeho jsem se obával: US se otevřeně rozhodla vstoupit do prostoru, ve kterém politiku ovládá korupce," napsal nekompromisně Matějů.

Nové pohyby na hřišti

Nezralost české politické scény, která by mohla být jistě dobrým školním cvičením pro adepta psychoanalýzy, zpochybňuje mnohé deklarované principy.

Tam, kde se politické vyjednávání vydává za pragmatické, většinou vládne čistý obchod. Tam, kde se mluví o morálce a principech, jde většinou o divadlo.

Netřeba snad dodávat, že finanční zázemí pro takové produkce platí povětšinou zklamaný divák. Unie svobody se sice osvobodila od ODS Václava Klause, ale nedozrála k odpovědi na známou nietzscheovskou otázku: "Osvobozen, ale k čemu?"

Poslední "osvobození" předvedla v paláci u Glaubiců Hana Marvanová. Přesto je každá krize vždy dobrým důvodem k novým pohybům na hřišti. A Hana Marvanová není už v politice nováčkem, aby nedokázala využít svého potenciálu člověka se silnou intuicí. První pokus zahájila odhodlaně krátce po volbách. V pauze tehdy ihned po volebních výsledcích připustila myšlenku integraci Unie se stranami jako je ODA, Cesta změny či Naděje (Právo, 18.6.). Tato poznámka spustila první úvahy o povaze budoucnosti liberálních stran: všechny se shodnou na myšlence, nevědí ale, jak to uskutečnit beze ztrát.

Snaží se Jiří Lobkowicz, předseda Cesty změny, když soudí, že to "bude vyžadovat zvýšené úsilí po dohodě všech zodpovědných politiků, zejména liberálního zaměření, kteří by se měli pokusit o rekonstrukci pravice", a v jedné odpovědi na webových stránkách zmiňuje vedle US a ODA možnost spolupráce také s Evropskými demokraty, novou stranou ex-primátora Jana Kasla. Snaží se ideologové Naděje: Dalibor Kvasnička soudí, že "je třeba spojit síly ve středu politického spektra", varuje ale zároveň, že zároveň "půjde o představu vlivu a moci" (Neviditelný pes, 27.6.), Marián Kišš připouští, že vedle US by se o "obrodu pravicového, tedy liberálního proudu české politiky" mohla pokusit i ODS, pokud by se zbavila Klause a jeho poskoků (MfD, 3.7.). Co si o tom myslí jeden z nich, předvedl učebnicově Petr Nečas: "Jediná autentická pravicová strana je nyní ODS," řekl.

Bývalý člen US Petr Matějů vidí v integraci budoucnost: čím dříve, tím lépe. Zároveň odmítá podíl US na nynější vládě a po Marvanové žádal, aby US neprosazovala žádné ministry a podpořila vládu ČSSD a KDU-ČSL toliko v proevropských krocích. "Z této pozice může neprodleně zahájit jednání o integraci liberálních sil," píše Matějů v reakci na Marvanovou.

Poslechla Marvanová včerejší demisí svého bývalého stranického kolegu, nebo jenom vlastní svědomí?

Pravice na počátku pohybu?

V žádné z úvah se ale zatím nepočítá s nejbližším partnerem US, tedy KDU-ČSL (o DEU tu nikdo nemluví ani v žertu). Jakoby samosebou se tu kalkuluje s tím, že nezřízená touha po moci Cyrila Svobody, předsedy KDU-ČSL, mu brání se na integraci podílet. Samosebou se tu očekává, že zkušenosti unionistů s tvrdým jádrem lidovců (Kasal, Kalousek) jsou do té míry nepřekonatelné, že tu není pro KDU-ČSL místo. První komunální signály dávají tušit, že mezi lidovci a unionisty stojí přinejmenším hořká zeď nesplněných slibů a nářků. O tom, co cítí při pohledu na KDU-ČSL Žantovského boys, není sporu.

Přitom právě integrace, která by zahrnovala i KDU-ČSL, by byla mnohem snazší než krkolomné pokusy o "obrodu ODS". KDU-ČSL jako autentická konzervativní síla (a dodejme, že míra konzervatismu je v KDU-ČSL skutečně velmi vysoká) není oproti ODS žádným monolitem, má navíc pevnou stranickou základnu, jejich voliči jsou na rozdíl od těch ostatních velmi disciplinovaní. Právě to KDU-ČSL vždy umožnilo chovat se pevněji v krizových situacích. Ale i to může být jenom dočasu, a ti osvícenější lidovci to vědí: poslední statistika říká, že základna KDU-ČSL klesá, z kdysi tolik deklarovaných 60 000 členů jsou dnes na slabých 40 000. I tak jsou to ale ohromující čísla na většinou slabá jádra českých demokratických stran.

Vzpomínám na dobu, kdy Josef Lux vyzýval k otevření KDU-ČSL novým myšlenkám a proudům. Pokud bude chtít zůstat tato strana pouze "konfesijním řádem", nezaujme mladé voliče a neobnoví svou životaschopnost. Cyril Svoboda, který oproti členské základě vypadá často jako "liberální zjevení", reprezentuje dalece nejdynamičtější pojetí křesťansko-demokratické politiky.

Jeho slabinou je fakt, že podléhá příliš svému prokletí osamělého Střelce. Senátor Michael Žantovský, autor konvergenční teorie pravice (ještě v čase, kdy byla ODA "konzervativní"), se netajil snahou po vícestupňovité integraci všech stran na pravici. A Ratibor Majzlík, téměř zapomenutý předseda DEU (nyní platformy US), sní v Klánovicích stále svůj sen o "velké pravicové straně".

Teorií tu bylo vždy dost, méně již skutečných lídrů a kroků, které by vedly k činům. V současné Francii, například, vládne konzervativní Jacques Chirac, jeho premiér Jean-Pierre Raffarin je ovšem liberál, a myšlenka integrované pravice Unie v pohybu se tvořila mnohem dříve, než jak ji přineslo aktuální nebezpečí úspěchu Jean-Marie Le Pena, předsedy Národní fronty, v prvním kole prezidentských voleb. To pouze urychlilo dynamiku při transformaci na současnou Unii pro prezidentskou většinu.

Současná česká pravice je na počátku cesty k integraci celého spektra. Možná tu bude nejprve snaha integrovat tu "liberální pravici", i to ale bude vyžadovat nadlidský úkol. Liberalismus nemá totiž v českých zemích téměř žádnou tradici - ta, jakou vnutil národu rétoricky Václav Klaus, je k smíchu. Nemělo by proto vůbec zůstávat jenom u módní liberální výjimečnosti. Vzdušné zámky se dají kreslit vždy a všude, pokud v nich ale bude chybět i podzámčí s lidmi, kteří nevidí rozdíl mezi stávajícím establishmentem a tím předešlým, bude to jen zase nová hra na českou politiku, v níž zvítězí opět ti, kteří se jí znechuceně nezúčastňují.

Jako v červnu 2002: bylo jich rovných 42 procent.

Autor byl v parlamentních volbách 2002 volebním lídrem politické strany Cesta změny v úseckém kraji. Získal 21 preferenčních hlasů a Cesta změny v ústeckém kraji 1071 hlasů (0,32%)