Syn Tariqa Azize ukázal britskému autorovi tohoto článku, Marku Sneddonovi, editoru časopisu Tribune a členu celostátního výboru Labouristické strany, jediný důkaz, že je jeho otec stále ještě naživu - dvě psané věty, které mu předal Červený kříž.

<>Tariq Aziz se vzdal americké armádě brzo po pádu režimu. Nebyl zdaleka nejdůležitější osobu na Rumsfeldově seznamu Saddámových pomahačů. Byl sice veřejnou tváří režimu, ale jako křesťan byl v hierarchii baathistické strany izolován. Na rozdíl od známého iráckého ministra informací Mohammeda Saeeda al Sahhafa, s nímž byl proveden výslech a který byl pak propuštěn, Tariq Aziz je stále ještě vězněn bez soudu na letišti v Bagdádu. Podobně jako v případě celé řady iráckých politiků a dalších osob, zatčených Američany, neexistují, zdá se, plány ani na jejich propuštění, ani na to, že by byli postaveni před soud.

Jeho manželka Zureida a jeho dva synové bydlí v hotelu v Ammanu v Jordánsku. Nedaleko odtamtud se čile obchoduje s dokumenty, které prý pocházejí z různých iráckých ministerstev. Ti, kdo potřebují peníze, čile falšují dokumenty obsahující "důkazy" o spolupráci jiných lidí se Saddámových režimem.

Obhajoba příslušníků rodiny Tariqa Azize, že Aziz jen "poslouchal rozkazy", by neuspěla ani u norimberského soudu, ani u nynějšího mezinárodního trestního soudního dvora.

Potíž je, uvádí autor, že tyto argumenty nebudou ani vyslechnuty, Spojené státy totiž neuznávají mezinárodní trestní soudní dvůr a, jak se zdá, hodlají lidi zadržovat donekonečna tak, jak to činí v zálivu Guantánamo na Kubě, v Bagramu v Afghánistánu a, jak se neustále tvrdí, na britském ostrově Diego Garcia v Indickém oceánu. Takové urážce "spravedlnosti" chybí i naprosto základní otevřenost - nikdo ani neví, kolik iráckých válečných zajatců a dalších osob je vězněno, nikdo neví, kolik Iráčanů bylo odesláno do zálivu Guantánamo. Opakované intervence od amerických diplomatů vedly jen k tomu, že rodina Tariqa Azize dostala tuto dvouřádkovou zprávu.

Minulý týden napsal britský ministr zahraničních věcí Jack Straw článek v listě Financial Times, kde odsoudil domácí vězení barmské disidentky Auyng San Suu Kyi. Bylo správné, že to učinil. Nelze samzořejmě srovnávat šéfku barmské demokratické opozice s bývalým ministrem ve vražedné irácké diktatuře.

Avšak faktem zůstává, že Aziz a mnoho dalších osob jsou zadržováni na dobu neurčitou bez soudu, po válce, která podle generálního tajemník OSN Kofi Annana, porušila Chartu OSN a podle většiny mezinárodních právníků byla protizákonná. To také nelze tolerovat v demokratických zemích, které tvrdí, že dodržují právo a zákonnost.

To si myslí londýnský právník Abdul Haq al-Ani. Chce se spojit s Červeným křížem a okupačními úřady a podle ustanovení Ženevských konvencí a Zákona o lidských právech poskytnout Tariqu Azizovi právní pomoc, ale chce také shromáždit důkazy pro trestní stíhání amerických a britských činitelů za jejich činy v Iráku. Ani konstatuje, že jestliže mu bude odepřen přístup k Tariqu Azizovi, vrátí se do Británie a vydá soudní příkaz pro zatčení britského ministra obrany Geoffa Hoona.

To by byla zajímavá ironie. Británie je společnou okupační mocností v Iráku, také je signatářem mezinárodního soudního dvora a přijala Zákon o lidských právech. Britská vláda aktivně pohnala před soud osoby obviněné z válečných zločinů v bývalé Jugoslávii a dokonce - i když jen krátce - se pokusila soudit generála Pinocheta. Takže jak ospravedlní Hoon britské chování v Iráku, ptá se závěrem Mark Seddon, člen exekutivy Hoonovy vlastní Labouristické strany.