Nevěřím ale, že by v případě Duchampa byla jeho pointa sama takto banální, když pomineme fakt, že rozhodně nechtěl zdůraznit estetické kvality prosté spotřební věci. Otázka tedy zní, v čem spočívá revolučnost Duchampova činu pro výtvarné umění, když je přece tak snadné v prostoru pro umění vystavovat zase jen umění?

Právě proto, přemýšlivý Duchamp totiž udělal něco, k čemu se odvážně odhodlal jako první, znejistil totiž samo umění, zrelativizoval jej, neboť pravděpodobně přestal věřit v jeho funkčnost. Umění se do té doby už příliš zabývalo samo sebou a svými estetickými parametry (např. kubismus nebyl nic jiného než radikální ladění formy), Duchamp svým činem řekl dost a nakonec se sám na dlouhý čas přestal umění věnovat.

Takový "frajeři" už ale dnes mezi umělci nejsou, byl to ale on, kdo vytvořil precedens a přitom současně i velkou mysteriózní podívanou, plnou nevšední poetiky. Desítky umělců po něm ji rozmělňovaly a dále rozmělňují v nespočetných modifikacích duchampovského tvořivého přístupu, aby se nakonec nepřetržitým opakováním sama stala vyprázdněným klišé.

Postupem času došlo v mnohých tendencích výtvarného umění k paradoxní situaci, v níž duchampovské funkční znejistění umění se samo stalo formálním aktem, jež se nevztahoval k žádnému kontextu (nezájem o umění navíc roste). Ač pro mnohé umělce základní tvůrčí otázka napříště mohla znít, v čem spočívá revolučnost mého výtvarného (konceptuálního) činu, když je přece tak snadné v prostoru vyhrazeném pro umění nevystavit umění, málokdo zvolil složitější cestu, je-li vůbec po Duchampovi nějaká.

Andy Warhol se alespoň pokusil tento směr devalvovat s takovým nasazením, že nakonec devalvoval i sám sebe a roli umělce v umění vůbec. I to byla ale ještě frajeřina. Dnešní "powarholovské" současné umění je už jen přímo postiženo snadností duchampovského principu a postupně se stalo formální hrou. Umělcům to nevadí, mají své kurátory, kteří sofistikovaně dosadí triviální formě smysluplný obsah

Za sebe už nechce vystupovat nikdo, v rychlém světě je to příliš zdlouhavé a tak se dílo osamoceno potlouká po světě bez svého tvůrce, v přítomnosti nevšímavých diváků..Více povrchní provokace znamená více pozornosti, jak snadné je dělat umění. Benátské bienále s dlouholetou tradicí je výzva, pro letošní česko-slovenský projekt ovšem v podstatě nevyslyšena. Česká umělecká skupina Kamera skura a Slovenská Kunst fu ve svém společném projektu vsadili přesně na módní kartu globálně vyprázdněného duchampovského principu a nic národně svébytného nepředvedli.

Jejich společným dílem nazvaným Superstart, kurátorovaným jinak osobitým Michalem Kolečkem, se stal v rámci 50. ročníku Benátského bienále Ježíš, pomyslně cvičící na kruzích. V oficiálním popisu instalace je uvedeno, že dominantu tvoří centrálně umístěná figura na kruzích v pozici ukřižovaného Krista, která je spuštěna z "hvězdného" nebe, přičemž druhou část tvoří ozvučená videoprojekce se záznamem fandícího publika.

V rámci čitelnosti ideového východiska, kterým byl podle autorů fakt, že dochází k nábožnému uctívání sportovních hvězd a sport jako takový se svým způsobem stává novou formou náboženství, je nutno říci, že projekt není přesvědčivý.. Dominantu totiž netvoří "figura" umístěná na kruzích v pozici ukřižovaného Krista, ale sám Kristus, což je podle mne zásadní rozpor, který celou instalaci znedůvěryhodňuje a posouvá ji do roviny pouhé formální provokace a nudné efektní podívané.

Sám autor Michal Koleček na jiném místě píše, že cituji: "Na letošním Benátském bienále cvičí Ježíš Kristus v česko-slovenském pavilonu na kruzích". Zásadní otázka ale je, proč cvičí na kruzích právě nesportovec Ježíš Kristus (byť je obdařen atletickou postavou), když záměrem autorů nebyla snaha vyříkat si to s katolickou církví, ale obnažení tématu zbožštění sportovních hvězd a celého kultu sportu, který je už dnes především o penězích a stal se masovou spotřební záležitostí?

Proč si umělci podřízli vlastní větev a nadělali do vlastních kalhot, když obrátili pointu naruby a použili v instalaci notoricky známou postavu Ježíše, s notoricky známými rozpaženými končetinami? Proč v této pozici nepoužili konkrétního zbožňovaného sportovce, ale naopak jasný křesťanský symbol, jehož ikonografický kontext se vztahuje ke všemu možnému, jenom ne ke sportu? Odpověď je snadná, náš pavilon by zřejmě nevyvolal žádnou pozornost.

Autor projektu také v koncepci sděluje, že "Důležitým aspektem je také místo konání Biennale - tradičně katolická Itálie, jež má zároveň i silnou sportovní, např. fotbalovou tradici. Razantní, ironické a kontroverzní ztvárnění sportovce v pozici Krista (ne, jde o Krista v pozici sportovce a je snad Kristus sportovec jenom proto, že má tílko? Pozn.aut.) pravděpodobně vyvolá protikladné reakce, povede k diskusi a tím zviditelní česko-slovenský pavilon". Hmmm, to se asi povedlo, problém je, že samo zviditelnění ještě neříká nic o vlastním obsahu, zrovna tak jako nápad sám ještě nemusí prozrazovat nic o smysluplném sdělení.

A tak se oklikou dostáváme zpět k instalaci sušáku na lahve v prostoru galerie, kterou kdysi Duchamp zrelativizoval umění. Také Michal Koleček potvrzuje stejnou snahu, když v projektu Superstart píše, že silné obsahové napětí (je Kristus silák když se rozpažený udrží na kruzích? pozn.autora) však autoři projektu záměrně torpedují důsledným ironizováním vlastních uměleckých postojů i funkčních mechanismů samotného uměleckého díla.

Jenomže instalace Superstart není funkční v zamýšleném záměru, neboť Ježíš nikdy nebyl přeborníkem v cvičení na kruzích (alespoň soudě podle toho co o něm víme), zatímco Duchampův sušák na lahve byl, je a zůstane tím, pro jaký účel byl vyroben. Že není co ironizovat je jasné a tak z celé nákladné záležitosti zůstává zaplať pánbů jen to, že cituji : "Komunikační strategie projektu je postavena na konfrontaci sakrálního symbolu evropské civilizace se znaky současného konzumního a mediálního světa". Tuto informaci už ale dávno máme, takže jako kreslený vtip by to snad mohlo fungovat, v Dikobrazu z padesátých let zcela určitě.