Zatímco titulní stránka by se mohla kritizovat za její negativizující stereotyp - že všichni anarchisté jsou mladí, násilní bělošští chlapci - článek uvnitř časopisu příznivě uznal, že "anarchistické křídlo se rychle stává centrem hnutí". Anarchisté vskutku získávají navrch nad progresivní levicí v tom, že nabízejí formu nesouhlasu a transformace, která oslovuje dobu - formu, která je v otevřené opozici ke světovým mocenským elitám, ale která je také trnem v oku řadě aktivistů za sociální spravedlnost.

To je zvláště očividné, když srovnáme WEF s jejich kritiky: simultánně probíhajícím Světovým sociálním fórem (WSF) v brazilském Porto Alegre a antikapitalistickým sbližováním v newyorských ulicích.

Světové sociální fórum má ve svém sloganu, že "jiný svět je možný". Ve skutečnosti je nejen možný, ale určitě i pravděpodobný, vzhledem k tomu, že proces známý jako globalizace mimo jiné zásadním způsobem mění mocenské vztahy. O schopnost přetvářet svět, který má daleko k tomu, aby byl ustálený, bojují jak otevřeně tak i skrytě národní státy zrovna tak jako nadnárodní korporace, neziskové organizace zrovna tak jako milióny lidí válcovaných procesem globalizace a mnozí další. Některé světy by samozřejmě mohly být despotičtější, než ty dnešní - řekněme svět prosazovaný podle slova božího nebo fundamentalistických proroků všech vyznání. Dokonce i ty lidštější vize, jako je třeba vize Světového sociálního fóra, vybízejí k otázkám: Čí svět to nakonec bude? Kdo a jak bude rozhodovat o sociálních, ekonomických, politických a kulturních otázkách?

Existuje mnoho odpovědí, všechny ale vycházejí z jednoho nebo druhého pólu vládnutí: centralistického versus decentralistického, nebo tvrdě řečeno autoritářského versus antiautoritářského. Lze říci, že ze všech autoritářských modelů je model WEF⁽²⁾ ten nejavantgardnější. WEF je v popředí vytváření organizační kultury a struktury, která by ve věku globalizace byla schopna elegantní světové nadvlády. Samozřejmě, že WEF není osamoceno ve snaze o "další ekonomický růst a společenský pokrok" pro omezenou hrstku - společenský pokrok měřený ekonomickým růstem. Instituce, počínaje Světovou bankou přes Evropskou unii a konče třeba vládou Spojených států sdílejí tu samou snahu. To, co od nich WEF odlišuje, jsou jeho průkopnické prostředky, které ho dělají potenciálně mnohem nebezpečnějším. Abych si vypůjčila jeho vlastní jazyk, členové WEF se setkávají "v jedinečné klubové atmosféře", vždy luxusní, "aby utvářeli globální agendu", "aby formovali řešení", s cílem kontrolovat sociopoliticko-ekonomické procesy ve svůj prospěch.

Takové zákulisní jednání bylo v posledních letech bojovně zpochybněno na výročních zasedáních WEF ve švýcarském Davosu. Jedním z údajných důvodů, proč se WEF odvážilo poprvé vylézt ze svého odlehlého útočiště, byla právě snaha vyhnout se onomu odporu v horách. Společenské náklady, zvláště pro švýcarské úřady, začaly být příliš vysoké. Vůdci WEF také pravděpodobně doufali, že protesty proti sobě zdiskreditují, přesunou-li své zasedání tak brzy po 11. září do New Yorku. Mohli také tvrdit, že svým setkáním v luxusním hotelu Waldorf-Astoria uctívají mrtvé a přispívají svojí troškou do mlýna na obnovu New Yorku. Naopak, jak také asi WEF předpokládalo, na demonstranty se bude pohlížet jako na vetřelce na pohřbu, kteří svým divokými demonstracemi v ulicích stále ještě truchlícího města - bez respektu k majetku a slušnosti, zneuctívají mrtvé. Odpor tak bude nevyhnutelně poskvrněn, čímž umožní institucím jako je WEF vykonávat vznešené poslání vládnout kapitalistické společnosti, bez otravných intervencí "antiglobalistických marginálů", když cituji jednoho z členů WEF.

Rozšířím spekulace o tom, proč se výroční zasedání WEF přemístilo na Manhattan - tím nejlepším důvodem byl rostoucí vliv této poměrně malé a mladé organizace. Jak odhalilo 11. září a následná anthraxová panika, stálá a viditelná centra moci se mohou stát terčem a mohou být napadena. Fyzická sídla těchto institucí, které hrají takovou roli v určování ekonomiky poválečného světa (jako newyorská burza) nebo jeho geopolitiky (jako budova washingtonského Bílého domu), jsou v nebezpečí, že budou zničena. Vláda Spojených států, samolibá přílišnou důvěrou ve své dominantní postavení, má stále sílu násilně se ohánět doma i v cizině a stejně jako všechny rozbujelé říše se snaží bránit svoji autoritu stejně otřelými způsoby, zatímco její hubenější protivníci sní o nových strategiích, kterými by se chopili otěží globální moci.

Mohlo by se tak debatovat o tom, že WEF přišlo do New Yorku především kvůli 11. září, které odhalilo zranitelnost této supermocnosti, aby se tak pochlubilo světu, že je dědicem institucí, jako jsou Wall Street a národní státy. Nebo alespoň, aby se ukázalo jako potenciálně odolnější forma nadvlády - flexibilní, důvtipná a nemající pevné umístění. WEF se pyšní, že je tím, kdo udává směr, a má pravdu. V roce 1971 začínalo jako nevládní organizace (NGO), která dala dohromady ty nejlepší a nejzářivější globální mocenské elity: dva tisíce hlavních představitelů byznysu, 250 politických vůdců, 250 vedoucích akademických osobností, 250 čelních představitelů médií spolu se špetkou hlavních představitelů odborů, ochrany životního prostředí a aktivit za sociální spravedlnost. Nejsou vůdci proto, že by byli zvoleni nebo že by je tak označila veřejnost, ale jsou vůdci kvůli svému bohatství, vlivu a moci a také díky své prozíravé schopnosti si tyto tři atributy udržet.

To zaručuje, že většina adeptů v předvídání směru, kterým se svět může ubírat a mající tak nejvíce možností svět i řídit, vytvoří tekutost WEF a bude-li třeba, předělá i členství. Tato malá skupinka privilegovaných není spjata s žádným prostorem ani místem, s žádnou zeměpisnou polohou ani národním státem. Zodpovídají se jen sami sobě a když to je v zájmu jejich sobectví, tak i sobě navzájem. Podle vlastních slov WEF, tato NGO "není svázána s žádnými politickými, stranickými ani národními zájmy" - ačkoli "zavázána" by bylo přesnější. Je právě tak nadnárodní a elastická, jako ta forma kapitalismu, kterou prosazuje. A v tomto extrémně exkluzivním soukromém globálním klubu se přátelsky stýkají členové WEF a rozhodují o ekonomické a sociální politice skutečného světa.

Vezměme si jen jednoho ikonického účastníka: Billa Gatese. Peníze nemůžou být jeho jediným cílem; již osm let je nejbohatším člověkem planety. Když to řeknu jedovatě, poté co dosáhl téměř monopolistické moci nad elektronickou komunikací lidstva, udělal teď Gates filantropický obrat. Tím, že začal horlivě financovat svoji vlastní verzi dobrého zdraví, začal rozhodovat o zdravotní politice celých zemí a dokonce i kontinentů. Toto impozantní gesto obnáší vytváření masové závislosti na zdravotnických dodávkách jeho korporativních kámošů, obzvláště když dojdou Billovy dotace. A i kdyby měl jen charitativní motivaci, může jedna osoba vědět, co je nejlepší pro miliardy lidských těl? Jak již dlouho tvrdí radikální feministky - kontrola nad vlastním tělem se právě tak jako zdraví týká i sebeurčení a společenské svobody.

"Zastupitelská" demokracie mnoha národních států začíná téměř vypadat krásně ve srovnání s činností WEF. Ale ty stejné, údajně prý demokratické, státy, spolu se spoustou těch bezostyšně nedemokratických, jsou partnery ve WEF a často jsou pod jeho vlivem. Dokonce už když v roce 1973 byly WEF teprve tři roky, mohlo prohlásit, že "po hubených začátcích roste" ve "styčnou plochu pro interakci mezi byznysem a vládami". Nyní ve svých nejlepších yuppie letech tato NGO rozšiřuje vliv tím, že do svého institučního rámce začleňuje země - z Latinské Ameriky, Blízkého Východu, Afriky, Střední a Východní Evropy, Asie a dokonce i Severní Ameriky - často ještě před tzv. mezinárodním společenstvím.

Nadnárodní autonomní orgán, jakým je Světové ekonomické fórum, se jako "premiérové setkání světových vůdců z oblasti obchodu, vlády a občanské společnosti" snaží omezit vliv národních států a má k tomu čím dál tím více moci. Je to nejasný podvodný náčrt pro potenciální podobu světa, nevládního vládnutí, v němž hrstka jednotlivců posuzuje, co je správné a co špatné, podle poměru nákup-prodej, aniž by je vyrušovali voliči, tím méně etické úvahy, kulturní tlaky, nebo dokonce antikapitalistická sbližování. V tomto kontextu se Světové sociální fórum (WSF)⁽³⁾ ukazuje jako slibný kandidát, který by se postavil proti Světovému ekonomickému fóru (WEF) a vedl kampaň za lepší svět. Světové sociální fórum dalo dohromady osm nevládních organizací, jako sociálně orientovanou protiváhu proti WEF a poprvé se uskutečnilo v Porto Allegre v roce 2001 během davoského zasedání WEF. Letos (v roce 2002, pozn. překl.) se brazilské setkání v Porto Alegre opět úmyslně krylo se zasedáním WEF. Jako "fórum pro debatu" pro všechny, kdo hledají "alternativu k neoliberálnímu modelu", WSF "dalo dohromady a propojilo... organizace a hnutí občanské společnosti ze všech zemí světa" s těmi "kteří jsou v postavení, v němž mají politickou zodpovědnost, mandát od svých voličů, kteří se rozhodují přijmout závazky, jenž vyplynou z těchto debat".

Jistě, WSF a ti, kdo se účastní tohoto alternativního fóra, "si zvláště zakládají na tom, že se společnost soustředí zejména na to, aby ekonomická činnost a politické jednání uspokojovalo lidské potřeby a respektovalo přírodu", abych znovu citovala WSF.

Ale ať již vědomě či nevědomě, Světové sociální fórum ve snaze být paralelní alternativou k zasedáním WEF napodobuje jeho hierarchické struktury nadnárodního nevládního orgánu, který se snaží utvářet podobu globální agendy bez nějaké zodpovědnosti a daleko od těch, jejichž každodenní životy jsou jí postiženy.

Podobně jako WEF také Světové sociální fórum nabízí neformální, tekuté a centralizované prostředí sítě pro globálně vlivné - tentokrát ale pro ty v "neziskovém" sektoru a v "hnutích". Takový vliv na celosvětové úrovni, jak to dobře ví Světové ekonomické fórum, se brzy může přeměnit na moc, která soupeří s národními státy nebo je přesahuje.

Kdysi se výroční mítink WSF považoval za premiérové setkání sociálně orientovaných vůdců a během krátkých dvou let je již zřejmé, že jeho prohlášení budou mít neobyčejnou politickou váhu a jeho "debaty" budou brzy plánovat veřejnou politiku. Velké a byrokratické NGOs se budou nadále v čím dál větším množství shlukovat kolem WSF a na rozdíl od aktivistů a organizací, operujících v místních komunitách za pár šestáků, budou schopné navštěvovat výroční zasedání a v mezidobí sloužit jako organizační výbor. Tyto NGOs pak budou z velké části určovat témata a strategie diskutované na zasedáních WSF a od počátku omezovat účast lokálních nehierarchických skupin a radikálních hnutí.

Navíc tyto NGOs mají finanční a organizační zdroje pro to, aby lobovaly u vlád a korporací - jež jsou zase často zapojeny do těchto NGOs nebo je finančně podporují - a nastolily tak své pojetí společenské změny, podle níž každá "změna" musí ladit se stávajícím statusem quo. Anebo se NGOs podle vzoru Billa Gatese mohou snažit prostřednictvím globálních projektů sociálních služeb přímo uskutečňovat ideje, které samy na výročním zasedání rozvinuly. Protože tyto NGOs mají svoji vlastní agendu, ponesou takové projekty vždy politické, společenské anebo kulturní cenovky. To by nemusel být problém, kdyby nebylo skutečností, že se jako soukromé nevládní orgány tyto NGOs nemusejí starat o participační procesy, zodpovědnost nebo průhlednost. Takže čím více zastupitelské demokracie, tím méně komunitní kontroly, nebo dokonce veřejného přezkoumání.

Protože WSF získává globální vliv, bude posuzováno, jako tomu bylo již letos, podle entity, kterou hodlalo zpochybnit - podle WEF, jenž je snad schopné poznat příbuzný duch s WSF dříve než my ostatní. To může mít co dělat se samotným posláním Světového sociálního fóra (WSF), které se uhlazeně proměňuje v poslání, které má Světové ekonomické fórum (WEF). Zatímco WEF na vše nahlíží skrze ekonomické brýle a o sociální témata se zajímá jen do té míry, pokud brzdí ekonomický růst, tak WSF na vše nahlíží skrze brýle sociální a o ekonomiku se zajímá jen pokud brzdí sociální spravedlnost.

Například WEF si dělá starosti o nedostatek vody, vzdělání či dopravy v určitých zemích, protože tyto nezbytnosti jsou životně důležitou infrastrukturou pro ekonomickou expanzi. Naopak WSF usiluje o redukování ekonomického vykořisťování, protože omezuje přístup lidí k základním potřebám jako jsou práce, voda nebo bydlení. Socioekonomiku, tedy především kapitalismus, lze tak použít k opačným cílům: v očích WEF je to dobro byznysu, oproti tomu v očích WSF může pomoci přispět k sociální spravedlnosti. WSF zobrazuje ty nejlepší cíle: spravedlivým způsobem uspokojit lidské potřeby. Ale protože akceptuje spíše jen možnosti v rámci kapitalistické společnosti a ne možnosti, které by se mohly vytvořit odstraněním současných sociálních vztahů (jako například skoncováním se systémem námezdní práce), jiný svět, který je možný, je již dopředu omezen, je již poškozen.

Takové myšlení vede WSF ke snaze zajistit sociální spravedlnost tím, že se stane partnerem národním státům a mezinárodním uskupením. Například letos (v roce 2002) se k WSF připojilo Fórum lokálních orgánů (včetně starostů a primátorů velkých měst a správ) a Světové parlamentní fórum. Tito političtí vůdci přicházejí ze stejných států, které posílají své zástupce na WEF; většina politických vůdců má přátelské, ne-li až velice důvěrné vztahy s vojensko-průmyslovým komplexem skrze investice, konzultace nebo křesla v dozorčích radách; a reprezentují stejné politické entity, které přispívají k páchání sociálních nespravedlností.

Opravdu, WSF doufá v posílení občanské participace v "demokratických" (zastupitelských) národech a mezinárodních orgánech a to by byl pravděpodobně pokrok pro mnoho lidí, ale čím větší vstup, tím je vzdálenější skutečné moci. "Participace" je zdvořilý způsob, jak rozdrtit lidová hnutí tím, že se lidem dá pocit, že konečně jsou u moci ti, kteří je vyslyší. Mocní také pečlivě naslouchají, aby na obavy lidí zareagovali takovým způsobem, který jejich nespokojenost neutralizuje.

Ale ti nahoře mají stále to poslední slovo. Záblesk této strategie je možné vidět v Mezinárodní radě WSF, která ve dnech 28. a 29. ledna 2002 rozhodla, že se nadále bude pokračovat ve "výročních centralizovaných zasedáních WSF", ale protože "WSF nabývá celosvětového charakteru a vyžaduje větší podporu (tedy moc), musí být mobilizace v jednotlivých regionech, která by povzbudila větší účast ze všech kontinentů". Nezodpovědné a neomezené nadnárodní orgány, jako jsou WEF a WSF, samy dokazují, že jsou schopné lépe určit "veřejnou" politiku, než tzv. veřejní služebníci zvolení v demokratických republikách a účast se tak stává ještě zbytečnější (což některé vede k regresivním požadavkům na posílení role národních států). Pár vlivných se prosadí do role nedotknutelných "vůdců", kteří mají schopnost lépe poznat, co je pro lidstvo dobré, na rozdíl od většiny světové populace, která bude zcela vyloučena z rozhodování o tom, jak bude vypadat společnost, ve které chtějí žít. Vskutku existuje děsivá podobnost mezi WEF pojetím "korporativního občana", který bude hlasovat o údajně lepší společnosti a návrhem WSF na "planetární občanství". Kdo prosím pěkně povede tyto globální občany?

V poslání Světového sociálního fóra dosáhnout sociální spravedlnosti, bez ohledu na to, jak vznešené poslání to bylo, se ztratilo pojetí samotné svobody, sebeurčení a samosprávy, bez kterých nemůže být žádná spravedlnost. Jistě, možný svět podle WSF by byl mnohem přijatelnější, než svět podle WEF. Přitom se WSF ve snaze čelit WEF podařilo pouze nabídnout laskavější, jemnější verzi hierarchického rozhodování a tak vlastně nepředstavuje žádnou alternativu.

To nás přivádí zpět k "nositelům pochodně" z článku časopisu Village Voice, o kterých jsem se zmiňovala na počátku článku, v němž si novinářka Esther Kaplan všímá, že se anarchisté nestaví proti Světovému ekonomickému fóru (WEF) jen proto, že jeho politika vykořisťuje chudé, ale i proto, že jeho moc je nelegitimní. Anarchisté prosazují rovnostářskou společnost bez národních států, ve které jsou moc a bohatství přerozděleny, a věnují velké úsilí tomu, aby své instituce utvářeli tímto směrem. "David Graeber to znovu opakuje v nedávném vydání In This Times: "antikapitalistické sbližování během zasedání WEF vzdoruje novými formami radikální demokracie, jako své ideologie. Když nic jiného, "zlým" protestujícím se podařilo dokázat, že mohou pravděpodobně udělat cokoli lépe, než s hierarchickými NGOs nebo odbory."⁽⁴⁾

Protože se NGOs a aktivisté za sociální spravedlnost ze strachu, který panoval po 11. září, neúčastnili newyorských demonstrací proti WEF a přáli si být součástí mnohem bezpečnějšího zasedání WSF v Brazílii, které přitáhlo i více pozornosti, různí antiautoritáři navázali na úspěchy amerického hnutí přímé akce, které se znovuzvrodilo v Seattlu. Stali se hlavními organizátory a mluvčími protestů v New Yorku. Média hlavního proudu tak byla nucena pokrýt anarchistické názory a vize, pokud chtěla přinést reportáže z protestů. Takže v korporativním tisku se navzdory obvyklé démonizaci (jako v případě článku ve Voice, nazvaném "Zákon pěsti" ⁽⁵⁾, který onálepkoval anarchisty jako "al-kajdisty"), stalo běžným tvrzením, že anarchismus se otevřeně staví proti kapitalismu a usiluje o přímou demokracii. To platilo obzvláště pro samotné účastníky. Zatímco do antiautoritářské přímé demokracie se může zahrnout vše - od kolektivů a afinitních skupin po dělnické a sousedské rady - co jedná v sítích nebo konfederacích, které udržují moc dole mezi lidmi, většina byla zajedno, že samospráva musí být součástí jak nynějších, tak i budoucích forem společenských organizací.

Nikde to nebylo za několik posledních let v Severní Americe tak jasně a veřejně deklarováno, jako zde. Newyorské demonstrace namísto toho, aby zazvonily umíráček odporu, jen "znormalizovaly" antiautoritářská pojetí sociálního a politického nesouhlasu, ať již anarchistického či jiného. Použitím skutečně participačních rozhodovacích procesů před zasedáním WEF a v jeho průběhu, i když ne dokonalých, jsme byli nicméně schopni se dohodnout na taktice pouličních protestů, jež byly vnímavé vůči pocitům, které se vytvořily po 11. září, obzvláště v NYC.

Přes poměrně nudné pochody, nemluvě již o mediích a policii, tato vysloveně antikapitalistická akce nejen znovu potvrdila, že odpor je po tragédii z 11. září nejen možný, ale že ve světle nových, rychle se konsolidujících forem globálního autoritářství, je čím dál nutnější a odvážnější. Co je důležitější, pomohl obhájit a potvrdit osvobozující alternativy.

Takové alternativy na okamžik oslnivě probleskují nejen na antikapitalistických akcích a v lokálních anarchistických projektech, ale také v jiných situacích - počínaje třeba spontánními setkáními newyorčanů na Union Square po 11. září a konče například bušením do hrnců a pánví protestujícími Argentinci v ulicích měst. Tryskající touha po sebeorganizaci nicméně nestačí. Protože ze světového duelu mezi WEF a WSF vzejde jen hierarchická moc pro jedny či druhé, anarchisté musejí bojovat za lidovou samosprávu jako duální formu moci a podporovat ty, kteří tak již jednají.

Zapatisti, spolu s ostatními revolucionáři před nimi, již ukázali, že prohlášení "demokracie, svoboda, spravedlnost" rezonuje. Ale také dokázali, že municipality můžou usilovat o to, aby se staly autonomními na státnictví a kapitálu, aby kladly na první místo zájmy člověka a zájmy ekologické a přitom udržovaly regionální nebo globální spojení solidarity a vzájemné pomoci.

Takovou je i jedna forma duální moci, která se vynořuje z antiautoritářské vize společenské transformace. Takové jsou i náznaky jiných, které stále jsou ve stádiu zrodu: Evropská sociální konzulta (ESC)⁽⁶⁾ a sousedská shromáždění v Argentině. Zatímco ESC je záměrně organizována těmi, kdož se již považují za radikály, shromáždění se organicky ustavila těmi, kteří se nikdy předtím nepovažovali za politicky aktivní; obě ale naznačují, že všichni jsou schopni sami stanovovat pravidla, sami se spravovat a sami rozhodovat o tom, co je dobrá společnost.

ESC se otevřeně snaží vytvořit společné místo pro setkávání, které spojí lokální a regionální skupiny a sociální hnutí "horizontálním a decentralizovaným způsobem". Jak stojí v navrhovaném prohlášení ESC, vyžaduje to "nutnost kritické reflexe, debaty, přímé akce a rozvoje alternativ k současnému systému, jako nástrojů pro společenskou transformaci".

To znamená odmítnutí kapitalismu stejně tak jako "všech forem a systémů ovládání a diskriminace". Jak svou vnitřní strukturou, tak i v tom, jak doufá v zapojení širších vrstev, ESC stvrzuje"přímou a participační demokracii a schopnost všech lidských bytostí vytvořit svět, ve kterém chtějí žít a ve kterém se chtějí aktivně účastnit rozhodování, která je nejvíce ovlivňují." ESC, jež se stále nachází v počáteční fázi, se nakonec nemusí podařit splnit aspirace do ní vkládané a nepřesáhne malý okruh radikálů.

Zatím představuje inspirativní příklad snahy o jiný možný svět. Například jedním z návrhů ESC je přenést témata vzešlá z lokálních shromáždění na celoevropskou sociální konsultu, která by se měla konat v čase evropských voleb v roce 2004, čímž by ukázkově kontrastovala s quasi-zastupitelskou demokracií a třeba také uvolnila proces vytváření institucí duální moci.

Argentinské hnutí sousedských shromáždění se již prosazuje samo o sobě. Rostoucí pocit zoufalství a bezmocnosti přinutil lidi nejen vyjít do ulic hlasitě demonstrovat, ale též je přiměl k posilujícímu dialogu se svými sousedy o tom, co dělat dál - na lokální, národní i globální úrovni. Od konce prosince roku 2001 se přibližně padesát sousedských shromáždění každý týden pravidelně schází a každou neděli posílá své delegáty na mezi-sousedské všeobecné koordinující shromáždění.

Anarchistická Argentinská libertinská federace lokálních rad píše, že shromáždění zformovali "nezaměstnaní, nevyužití a lidé marginalizovaní a vyloučení z kapitalistické společnosti: včetně odborníků, dělníků, malých obchodníků, řemeslníků a spousty dalších sousedů". Jak Libertinská federace poznamenává, "mítinky jsou otevřené komukoli, kdo si přeje a může participovat", a společné všem shromážděním je "nedelegovaná moc, samospráva a horizontální struktura". Je příliš brzy na to říci, zda tato shromáždění budou fungovat jako participační odrazový můstek k reformované verzi těch samých starých vládních struktur nebo Argentincům poskytnou záblesk jejich vlastních schopností vytvářet společně veřejnou politiku. Ale nyní píše Libertinská federace, že "se strach v naší společnosti změnil v kuráž... Je důvod doufat, že všichni Argentinci teď poznají, kdo překáží naší svobodě." ⁽⁷⁾ Přinejhorším takové křehké experimenty poslouží jako připomínky pro budoucí generace, že antiautoritářské způsoby společenského, ekonomického, politického a kulturního rozhodování představují hmatatelnou alternativu. Přinejlepším se ale rozšíří v duální moci, které mohou zpochybňovat, útočit a třeba i nahradit nejen ty staré, ale i ty nové formy ovládání. Anarchisté a podobně smýšlející lidé třímají v ruce pochodeň, která ukazuje nad rámec toho, co je dnes možné, směrem k nepředstavitelně lepšímu zítřku. Jak daleko s ní můžeme běžet?

Poznámky:

1. Esther Kaplan, "Keepers of the Flame," Village Voice, 5. února 2002, (www.villagevoice.com/issue/0205/kaplan.php).

2. Světové ekonomické fórum (www.worldeconomicforum.com).

3. Světové sociální fórum (www.forumsocialmundial.org).

4. David Graber, "Reinventing Democracy", In These Times, 20. února 2002, (www.inthesetimes.com/issue/26/08/feature3.shtml).

5. Richard Esposito, "Law of Fist", Village Voice, 22. ledna 2002, (www.villagevoice.com/issue/0204/esposito.php).

6. Evropská sociální konsulta (www.consultaeuropea.org).

7. Argentinská libertinská federace lokálních rad, "Argentina: Between Poverty and Protest" (www.ainfos.ca/en/ainfos08566.html).

Vyšlo v anarchistickém časopise A-kontra