5. 6. 2003
Po vstupu do EU musejí výrazně stoupnout mzdy v ČRPodíly mzdových nákladů na zaměstnance z celkových rozpočtů jednotlivých podniků jsou v Česku zřejmě tajné. Český statistický úřad (ČSÚ) je zveřejňovat nesmí, další ústřední orgány státní správy je rovněž odmítají zpřístupnit a samotné podniky o nich mlčí s odkazem na obchodní tajemství.
|
Pouze bývalý pracovní a sociální ministr a nyní premiér vlády ČR Vladimír Špidla je poněkud sdílnější. V jednom z pořadů Českého rozhlasu Se Svobodnou Evropou do Evropy totiž vysvětlil rozdíl mezi svrchu řečenými mzdovými náklady podniků v ČR a podniků v Evropské unii (EU) takto: zatímco v Česku představují tyto náklady zhruba 9 % z celkových podnikových rozpočtů, v podnicích států EU tvoří zhruba 20%, tedy více než dvojnásobek. Což ve srozumitelnější řeči peněz znamená, že podniky v EU oproti Česku dávají svým zaměstnancům za srovnatelnou práci v průměru nejméně dvojnásobné mzdy. A ještě přesněji, že kupříkladu současná měsíční průměrná mzda v ČR zhruba 15 a půl tisíce Kč by v poměru k EU měla činit měsíčně nejméně zhruba 31 tisíc korun. Želbohu se ale o tomto tématu v Česku veřejně, to jest především v médiích, odborně téměř vůbec nediskutuje. V opačném přístupu by se ukázalo, že tyhle často halasně publikované zprávy o stoupajících průměrných mzdách nemají prakticky žádnou významnější hodnotu, neboť třeba vůbec nerozlišují mzdy a platy. Zatímco oblast mezd se totiž řídí příslušným mzdovým zákonem z roku 1992, který definuje a určuje vztahy mezi podnikateli a jejich zaměstnanci, pro platy existují jiné zákony, které řeší platy např. prezidenta republiky, ministrů, poslanců, senátorů, soudců, policistů a jiných státních zaměstnanců. Právě platy přitom výrazně zvyšují celkový výsledek těch statistických zjišťování o celostátních průměrných výdělcích - samotné mzdy jsou výrazně nižší. Navíc: zatímco platové zákony obsahují též mechanismy pro průběžné valorizace výdělků, mzdový zákon kromě vládou nařízené minimální mzdy jako základu pro stanovení výdělků další valorizační mechanismy nemá a zaměstnanec je tak de facto plně závislý na vůli svého zaměstnavatele - podnikatele. Velmi se tudíž podobá pravdě, že "podnikatelské prostředí" v ČR považuje mzdy svých zaměstnanců (vazalů) za výlučně svoji doménu, do níž nikdo jiný nemá co mluvit. Ani politici se tomu příliš nevěnují -- asi proto, že jsou s podnikateli zhusta osobně i ekonomicky těsně provázání, anebo proto, že chudý pracující je přece snadněji manipulovatelný než zaměstnanec s právně zajištěnou slušnou mzdou, který by se z "dlouhé chvíle" mohl třeba víc zajímat o různé vládní a politické čachry. Takže se dál obecně mlčky trpí spousty manýr a šlendriánu z dob "budování socialismu" nejen v myslích, ale především v praktikách těch podnikatelů. A co hůř, tohle všechno náramně svižně převzaly také nadnárodní firmy, pro které je ČR nejen daňovým rájem, ale vinou toho trvajícího "socialistického manýrismu" i téměř bezproblémovým zdrojem levných pracovních sil. Přestože přístupové protokoly o vstupu ČR do EU se touto problematikou přímo nezabývají, mnohem serióznější chování firem v EU ke svým zaměstnancům dostatečně zřetelně ukazuje, že i podnikatelé v ČR se tomu budou muset přizpůsobit -- jinak totiž nemohou přežít. Nejprve musejí otevřít ty své dosud tajné skříňky v mzdové politice a pokračovat musejí výrazným zvyšováním mezd svých zaměstnanců. A kde na to vezmou zdroje? No přece z těch svých rozpočtů. Napřed je totiž musí zásadně transformovat, dle soudobé módní terminologie změnit jejich priority tak, aby se na čelné místo mandatorních, neboli povinných výdajů dostaly ty mzdy jejich zaměstnanců. Poněvadž jsou to především zaměstnanci, kteří jim ty "rozpočty" svojí prací umožňují. Jiná cesta v tvrdé konkurenci podniků v EU totiž neexistuje. Poznámka JČ: Utajování podílu výdajů podniků na zaměstnance se zdá být dalším nesmyslným tajnůstkářstvím, jaké přežívá v uzavřené postkomunistické české společnosti. Podíl ročních výdajů firmy na zaměstnance je totiž běžně na Západě (konkrétně ve Velké Británii, která sama není známa zrovna informační otevřeností) součástí výroční auditorské zprávy každého podniku, který musí každá registrovaná firma každoročně předkládat tzv. Companies House, kde jsou tyto zprávy přístupné veřejnosti. Mj. se z takové auditorské zprávy dozvíte informace o nákladech podniku, rozdělených na jednotlivé položky - britská média z nich běžně získávají informace o platech ředitelů podniků (zpráva musí totiž rozdělit výdaje na platy zaměstnanců na dvě položky - ředitelské platy a platy neředitelské).Nebude vstup do Evropské unie znamenat, že i Česká republika bude muset v této oblasti přidat na transparentnosti? |