Ještě znepokojivější je ale to, jak malou pozornost tomuto kontinentu věnovalo i protestní hnutí. Jako bychom, navzdory všem proklamacím o "alternativnosti" byli jen jakýmsi zrcadlem těch, proti kterým bojujeme. A tak zde existovalo silné protiválečné hnutí proti válce v Iráku - zatímco když USA podporovaly a podporují ještě vražednější války v subsaharské Africe, sotva o tom víme.

Následující článek rozhodně nemá být vyčerpávající analýzou - je jen stručným úvodem, který snad vyvolá další zájem, solidaritu a diskusi o možnostech pomoci. Protože to o čem píši, není vymyšlený hororový příběh, je to realita odehrávající se na stejné planetě, na níž žijeme my.

Globální pozadí "lokálních" konfliktů

Africké války bývají líčeny jako konflikty způsobené vnitřními problémy afrických společností, kmenovými nenávistmi, "nevyspělostí" afrických elit nebo celého afrického obyvatelstva. I když některá podobná vysvětlení zavání z úst některých svých hlasatelů až rasismem, nelze pochopitelně místní faktory podceňovat. Hlavním problémem ale je, že vnitřní a vnější faktory nelze vůbec odlišit. Právě vnější vlivy totiž měly rozhodující dopad na rozpad tradičních uspořádání a přeměnu africké společnosti do její dnešní podoby. Obchod s otroky často vedl k posílení těch nejhorších tendencí v samotných afrických společnostech právě tak, jako pozdější kolonialismus. Koloniální administrativa se snažila přehledně rozčlenit jednotlivé africké komunity a těm, které se dosud obešly bez stálých autorit, často vnucovala snadno ovladatelné a korumpovatelné elity. Kolonialisté také často štvaly jednotlivé části afrických společností proti sobě. V reakci na kolonialismus získaly značnou podporu různé podoby nacionalismu. Místní elity převzaly štafetu v posilování rozdílů mezi Afričany a jejich dovedném využívání - a vedly si v tom snad ještě lépe než jejich evropští předchůdci (ovšem s jejich vydatnou podporou).

Výsledkem je kontinent plný diktátorských a autoritářských vlád. Hlavním argumentem takových vlád pro udržení se u moci je holé násilí - a tak se nelze divit obrovskému počtu válek na tomto kontinentu. Elity (ať už ty, které jsou u moci, nebo ty, které se snaží této moci dosáhnout partyzánským bojem) jsou často podporovány ze západu - ať už oficiální státní pomocí, skrytou aktivitou tajných služeb a speciálních vojenských jednotek, nebo soukromými nadnárodními firmami. Alternativou západní pomoci je pomoc z muslimského světa, zejména ze Saudské Arábie, která proudí zejména islámským režimům a islamistickým fundamentalistům.

Války devadesátých let

Dědictvím kolonialismu byl konflikt mezi Etiopií a odtrhnuvší se Eritreou, která byla až do roku 1952 kolonizována Itálií a posléze roku 1962 zabrána Etiopií. Dalších třicet let pokračovala krvavá guerillová válka za nezávislost (a do roku 1991 též proti etiopské diktatuře s genocidním chováním), krveprolití ale neskončilo ani po mezinárodně uznaném referendu, které o této nezávislosti jasně rozhodlo. V květnu 1998 vypuklo další kolo bojů - formálně kvůli hraničním neshodám. V letech 1998-2000 v této válce zahynulo na sto tisíc lidí.

Především bojem o diamantová ložiska byl motivován konflikt mezi vládou a rebely z "Revoluční jednotné fronty" v Sierra Leone. Vzbouřenci vystoupili roku 1991 s obviněním vlády ze zkorumpovanosti, jejich postup byl nicméně neobyčejně brutální, doprovázený znásilňováním a usekáváním končetin v masovém měřítku. Válka probíhala během celých devadesátých let a zahynulo v ní na 50 000 lidí. Na obou stranách bojovali nezletilí, ve vládní armádě tvořili čtvrtinu bojujících. V etapách krize byla vláda Sierra Leone podpořena žoldáky ze soukromé společnosti Executive Outcomes. Výměnou za to získala Branch Energy, těžařská společnost spřízněná s Executive Outcomes, koncese na diamantová pole. Úžasné nerostné bohatství Sierra Leone, které dosud pomáhalo financovat obě strany válečného konfliktu, tak ani nyní nepomůže válkou rozvrácené zemi, která je navíc jednou z nejchudších na světě, postavit se na nohy, a namísto toho bude přinášet soukromé zisky.

Zdánlivě střetem mezi náboženstvími, ve skutečnosti ale především bojem o ropu, je již dvacet let trvající občanská válka v jižním Súdánu. Ten se od zbytku Súdánu liší převahou křesťanství a animismu nad islámem a minulostí poznamenanou otrokářstvím (které je podle řady lidskoprávních organizací problémem v Súdánu i v jiných afrických státech dodnes). Boj trvá od roku 1983 - který je rokem nálezu ropy na tomto území, zrušení jeho autonomie a zároveň pozdějšího nástupu islamistického režimu. Ten byl podporován Íránem i dalšími islámskými státy, zatímco jihosúdánské guerilly, zejména Súdánské lidově osvobozenecké hnutí Johna Garanga, se těší podpoře USA. Obě strany přitom v masovém měřítku uplatňují masové zabíjení civilistů, znásilňování žen, používání dětí v ozbrojených silách apod. Jak upozorňuje Mary Anne Fitzgerald, následky války jsou nejen bezprostřední - statisíce mrtvých, vyhnaných či znásilněných. Jiným následkem je naprostý rozvrat oblasti, který láme hned několik smutných rekordů - nejvyšší mateřská úmrtnost, 90 % negramotnost a nejvyšší počet lidí na jednoho lékaře (222 000 - !).

K nejstrašnějším válkám v subsaharské Africe v posledních deseti letech ale došlo a dochází v její západní části. Ač bývají povrchními komentátory přičítány pouze kmenovým srážkám a často jsou dokonce ještě zneužívány na podporu tvrzení, že Afričané jsou jaksi "zaostalejší", podrobnější pohled odhalí jiné příčiny. Výzkumy lidí jako ekonomové Michel Chossudovsky a Pierre Galand nebo investigativní novinář Wayne Madsen dokazují, že se jednalo o neokoloniální války, financované mezinárodními ekonomickými institucemi, nadnárodními firmami a USA, které se jejich prostřednictvím rozhodly přeměnit tradiční francouzskou sféru vlivu na svou vlastní. Došlo vlastně k něčemu podobnému jako v Iráku - jenže ne ve strategicky důležitém regionu blízkého východu, ale v "pouhé" Africe, kde to prošlo takřka bez povšimnutí.

Rwandské memento

Válka ve Rwandě je vydávána za klasický příklad "místního" afrického konfliktu, iracionální genocidy, před níž svět pouze strnul v němém úžasu a jeho jedinou chybou bylo, že včas neintervenoval. Pokud se ale na problém podíváme hlouběji, zjistíme šokující spoluvinu bývalých kolonialistů, francouzských a amerických sil a mezinárodních finančních institucí.

Rwanda )stejně jako sousední Burundi) byla osídlena Hutuy a Tutsii, kteří ovšem až do příchod kolonizátorů žili v relativním souladu. Německá kolonizace od roku 1896 do konce První světové války a posléze kolonizace belgická do roku 1962 znamenala štvaní Hutuů a Tutsiů proti sobě se službách evropské nadvlády právě tak, jako projekci evropských rasistických ideologií do afrických podmínek. To velmi brzy přineslo otrávenou setbu genocidních masakrů - ty probíhaly ve Rwandě a v Burundi zejména v letech 1959-1972 v naprosto děsivé míře. Situace se nakonec vykrystalizovala tak, že v Burundi převládal vliv Tutsiů, zatímco Rwandu prezidenta Habyarimany ovládali Hutuové. Země silně spolupracovala s Francií, které příliš nevadila totalitní a rasistická povaha režimu.

Právě Rwanda byla za dané situace vhodná k průniku do dosud francouzské sféry vlivu v Africe. Základnou pro tento průnik se stala Uganda, stát přes který USA podporoval také guerilly v Kongu, Súdánu a podle některých zdrojů též v Etiopii.

Z tutsijských uprchlíků zde byla zformována Rwandská vlastenecká fronta a její bojové oddíly Rwandská vlastenecká armáda (RVA), kterým se do čela postavil Paul Kagame. Tento tutsijský emigrant byl v první polovině osmdesátých let spolubojovníkem ugandského prezidenta Musaveniho v povstání, které jej roku 1986 dostalo k moci. Následně působil jako major ugandské tajné služby a roku 1990 prodělal výcvik v USA. Krátce po jeho návratu do Afriky na podzim 1990 zahájila RVA, která byla krátce předtím formálně vyčleněna ze struktury ugandské pravidelné armády, ofenzívu do Rwandy, se zjevnou podporou Ugandy a skrytou podporou USA.

Ofenzíva rozpoutala občanskou válku a vedla ke zpochybnění vlády prezidenta Habyarimany a rozpolcení hutuského establišmnetu. Zatímco jedna část dávala přednost jednání a třeba i jistým ústupkům, jiná se připravovala na rozhodné střetnutí, které mělo pojistit jejich moc masakrem tutsijské elity i opoziční části Hutuů a zároveň masovým rozpoutáním etnických vášní a masakrů. Již 11. ledna 1994 varoval před vražednými plány této skupiny generálmajor Romeo Dallaire, příslušník sil OSN, své nadřízené, mimo jiné tehdejšího zástupce generálního tajemníka OSN pro mírové operace Kofiho Annana. Mezinárodní společenství nevěnovalo žádnou pozornost jeho slovům o existenci spiknutí za účelem vraždy příslušníků mírových sil a rwandských poslanců, o skladech zbraní a seznamech Tutsiů, kteří mají být zabiti.

Ilustrativní je ovšem role mezinárodních finančních institucí. Mezinárodní měnový fond a Světová banka rwandskou krvavou lázeň v podstatě zaplatily, a to oběma stranám konfliktu. Uganda i Rwanda byly totiž příjemkyněmi rozsáhlých půjček ze strany těchto i dalších institucí. V roce 1986 činil zahraniční dluh Ugandy 1,3 miliardy dolarů, do roku 1997 vzrostl na 3,7 miliard (jen dluh vůči Světové bance se zvýšil za sledované období z nuly na dvě miliardy). V době rwandské občanské války byl tento nárůst nejstrmější, znamenal zvětšení zahraničního dluhu o více než dvě miliardy za čtyři roky (1990-1994). Rwandu postihl koncem osmdesátých let mezinárodní pokles cen kávy, plodiny na jejímž vývozu byla závislá. Následkem bylo rovněž zvětšení dluhu (během let 1990-1994 o čtvrt miliardy dolarů) a rozsáhlé programy strukturálních úprav, které měly za následek obrovskou privatizaci a liberalizaci a také rozpad zdravotnictví a školství (školné bylo zavedeno dokonce i na základních školách).

Světová banky si díky závislosti Rwandy a Ugandy na jejích půjčkách získala kontrolu nad jejich rozpočty. U obou zemí prosazovala obrovské škrty ve veřejných výdajích na sociální sféru, nijak jí ale nevadil obrovský vojenský rozpočet Ugandy. V případě Rwandy jí zase nepřišlo divné, že země nacházející se uprostřed občanské války potřebuje na "civilní účely" nákup asi milionu mačet. Velká část těchto mačet, které později posloužily k masakrům, byla nakoupena právě z peněz mezinárodních finančních institucí.

Rwandský prezident Habyarimana se zdál být schopen přistoupit na kompromis a v roce 1993 podepsal Arushskou dohodu, která počítala s pozvolnou změnou režimu a dělbou moci mezi dosavadní vládou a Rwandskou vlasteneckou frontou. S tím ale nebyly spokojeny ani krajní síly v jeho vlastním okruhu, ani Kagameho "vlastenci". Dosud není jasné, kdo 6. dubna 1994 sestřelil letadlo s prezidentem Habyarimanou. Původně se předpokládalo, že některá frakce jeho vlastní vlády. Dnes se zdá být pravděpodobnější, že za atentátem stál Kagame, kterého z něj obvinil i jeho bývalý spolupracovník Magabe (pro tuto variantu svědčí i původ střely atd.). Obě krajní frakce ale činu využily po svém - k brutální eskalaci konfliktu a ke snahám o upevnění vlastní moci masovým vražděním.

Již pár hodin po sestřelení letadla začaly vražedné útoky proti Tutsiům, ale i proti hutuské opozici. Zatímco milice vraždily podle předem připravených seznamů přední Tutsie, ale i demokraticky smýšlející Hutuy, byla vynaložena značná energie k vyvolání masových nerozlišujících protitutsijských pogromů. K vraždění Tutsiů byly podněcovány hutuské masy prostřednictvím rozhlasu ("Svobodného rádia tisíce pahorků"), jehož štvavé vysílání bylo vzhledem k rozšířené negramotnosti nejúčinnějším propagandistickým nástrojem. Během zhruba sto dní genocidy bylo zavražděno přes půl milionu Rwanďanů. Rozpoutaného chaosu a vražedného násilí využil Paul Kagame k vítěznému tažení a k uchopení moci nad celou Rwandou. Genocida a vítězný postup Kagameho měly za následek útěk jednoho až dvou a půl milionů lidí (především do sousedního Zairu - dnešní Demokratické republiky Kongo).

Poučná je reakce mezinárodního společenství. Již 7. dubna bylo umučeno deset belgických vojáků (přesně jak před tím varoval o tři měsíce dříve Dallaire). Západ tím byl dostatečně zastrašen před tím, aby se ve věci angažoval - k nevstupování do konfliktu ho ostatně vyzývala nejen rwandská genocidní vláda (která byla nestálou členkou rady bezpečnosti OSN!), ale i Kagameho vzbouřenci. Až 21. dubna 1994 rokovala o situaci ve Rwandě Rada bezpečnosti OSN, která se shodla na stažení většiny vojáků. Tento závěr změnila až v polovině května, rozhodnutí o pomoci Rwanďanům ale nebylo uvedeno do praxe. Až 15. června se Francie odhodlala vytvořit "humanitární zónu" na jihovýchodě Rwandy, kam se před postupem Kagameho uchýlila značná část uprchlíků, ovšem včetně pachatelů genocidy.

Tragické divadlo nemělo happy end. Kagame ovládl celou Rwandu a nastolil zde svůj režim, přičemž k ospravedlnění své moci obratně využil hrůzy genocidy. Již v roce 1995 uznal zahraniční dluhy předchozích vlád. Stal se příjemcem nové "štědré" zahraniční "pomoci", z valné části přitom určené na umořování úroků z těchto starých dluhů. Rwanďané tak dodnes mezinárodním finančním institucím splácí mačety, kterými jim byly roku 1994 usekávány hlavy. Kofi Annan, jeden z lidí jmenovitě zodpovědných za politiku mezinárodního společenství, povýšil a dnes je generálním tajemníkem OSN. Spojené státy americké pak prostřednictvím svých chráněnců ve Rwandě a v Ugandě rozjely mnohonásobně větší hru, která trvá dosud.

Tragédie Konga

Jejich dalším cílem se stal mnohonásobně větší frankofonní stát na východ od Rwandy. Zair, jak se tehdy jmenoval, má za sebou historii, jejíž tragičnost je srovnatelná snad jen s jeho současností. Když si jej v roku 1885 podmanil belgický král Leopold, nechal za sebou podle různých odhadů až několik milionů mrtvých. Krátce po získání nezávislosti se Kongo počátkem šedesátých let stalo dějištěm boje mezi levicovými nacionalisty vedenými Patricem Lumumbou a belgickou intervencí podporovanou Spojenými státy a elitou z bohaté provincie Katanga. Belgie (v zádech s USA) podpořila armádního důstojníka Mobutu Sese Seko, který se po několikaletých peripetiích stal zairským diktátorem. Lumumba byl ještě předtím rozsekán belgickým vojákem na kousky.

Od roku 1965 tak vládl Kongu, které se nyní jmenovalo Zair, diktátor Mobutu. Ten byl navzdory svým totalitním manýrám podporován západem - jednak se stavěl jako nesmlouvavý bojovník proti "socialismu" a jednak byl ochoten relativně levně vyprodávat zdroje své země západním firmám - především diamanty, cín, měď a zlato. Stal se západním spojencem a mezi lety 1965-1991 obdržel 1,5 miliardy dolarů ekonomické a vojenské pomoci od USA. Ještě bližší vztahy ale měl s Francií.

Obrovské bohatství nesloužilo obyvatelům jeho země (tu zanechal jeho režim rozvrácenou a s celkovým zahraničním dluhem 12 miliard dolarů), ale jemu samotnému. Jeho bohatství bylo pohádkové - byl mimo jiné vlastníkem několika zámků na Loiře. Opozice proti němu prakticky nic nezmohla - a její elity se staraly více o svůj vlastní blahobyt než o politické úspěchy hnutí, jemuž šly v čele. (Latinskoamerický bolševický partyzán Che Guevara, účastnící se po jistou dobu rovněž války v Kongu, zanechal výmluvnou vzpomínku na Laurenta Kabilu, tehdy ještě mladého partyzánského velitele zaštiťujícího se marxistickou ideologií. V jeho očích byl člověkem, který se "raději válel s děvkami", než aby usiloval o úspěch povstání.)

Situace se začala měnit až po skončení studené války. Roku 1990 změnil Mobutu kurz, vyhlásil s velkou pompou "druhou republiku" a demokratizační reformy, které ovšem vesměs zůstaly na papíře. USA začal tak očividně zkorumpovaný režim, navíc preferující francouzské a jiné evropské korporace před americkými, stále více vadit. Výsledkem byla americká podpora Kabilovi (v polovině devadesátých let již ne mladému marxistickému rebelovi, ale postaršímu "demokratovi") - jak prostřednictvím Ugandy a Rwandy, tak i podporou amerických těžařských firem.

V srpnu 1996 navštívil rwandský prezident Paul Kagame Washington a jednal zde mimo jiné o situaci v Zairu. Krátce na to, v říjnu, podpořila rwandská armáda Kabilu v jeho tažení proti Mobutuovi. Během něj se rwandská armáda dopouštěla ukrutností vůči hutuským utečencům. Tažení bylo vítězné a Kabila nakonec na jaře 1997 vyhnal Mobutua (a jeho brzká smrt vyřešila těžké rozhodování Francie, zda se má zdiskreditovat tím, že tomuto svému dosavadnímu spojenci udělí azyl, o nějž zažádal).

Nástup Kabilovy vlády byl přijímán se značnými nadějemi a nadšením ze svržení diktátora (možná si ještě vzpomínáte na píseň "Congo" od skupiny Genesis, která vznikla právě v té době). Velmi brzy se ale ukázalo, že tyto naděje byly předčasné. Kabila se projevil jako mocichtivý politik, usilující především o posílení vlastních pozic a nehodlající se o svou moc s nikým dělit. Potlačování opozice a ignorování lidských práv začalo být opět na denním pořádku. Především si ale Kabila nehodlal nechat příliš poroučet - ani Spojenými státy americkými, a už vůbec ne prezidenty oproti Kongu trpasličí Rwandy a Ugandy, kteří mu ovšem pomohli k moci.

Rwanda nejen, že navzdory protestům lidskoprávních organizací pokračovala ve vraždění uprchlých Hutuů, ale navíc se spolu s Ugandou nemínila vzdát kontroly nad armádou a bezpečnostními složkami. Tento stav nebyl dlouhodobě udržitelný a tak v červnu 1998 vystoupil Kabila s odsouzením rwandských zločinů proti Hutuům, s tvrzením, že se on sám měl stát obětí atentátu rwandských sil a s rozkazem rwandským a ugandským silám, aby opustily Kongo.

28. července 1998 se rwandské a ugandské jednotky začaly skutečně stahovat - jejich opouštění Konga ale připomínalo spíše zpáteční cestu lupičů, odnášejících se sebou vše, co šlo pobrat. Jen o čtyři dny později ovšem v Kongu vypuklo povstání (více než pravděpodobně nejen podporované, ale i přímo vyvolané čerstvě "stáhnuvšími se" státy) a jen o další dva dny později bylo toto povstání podpořeno masivní invazí rwandských a ugandských jednotek. Tato invaze musela být podle odborníků plánována dlouho dopředu - a málem skutečně znamenala ovládnutí Konga. Boje se zastavily až u hlavního města Kinshasy. Ještě během srpna se ale do konfliktu zapojily další tři státy - poté, co invazní jednotky ignorovaly výzvu Organizace africké jednoty ke složení zbraní vstoupily do konfliktu na Kabilově straně ještě v srpnu 1998 Zimbabwe a Angola a později Namibie. Konflikt tak získal rozměry "africké první světové války", jak byl komentován v západním tisku, Kabilovým spojencům se nicméně podařilo vytlačit nepřátelské jednotky z dosahu hlavního města na východ země.

Právě východ Konga je ale neobyčejně bohatý - a západní, zejména americké firmy, platí za zdejší zlato, diamanty, ale také za tantal (používaný ve směsi s kolumbitem v mobilních telefonech a také v počítačích), v tvrdé měně - vzhledem k původu korporací spolupracujících s Rwandou a Ugandou především v dolarech. Asi není třeba zdůrazňovat, že při těžbě ve prospěch rebelských a invazních jednotek byly užívány ty nejbrutálnější metody, právě tak jako to, že v podmínkách války a úsilí o co nejrychlejší sebeobohacení šly stranou jakékoli ohledy na uchování životního prostředí.

Válka živená bohatými přírodními zdroji Konga tak pokračovala a pokračuje navzdory všem výzvám k zastavení palby a mírovým ujednáním. Situace se stává stále nepřehlednější vzhledem k rozsáhlým vojensko-vzbouřenecko-kmenově-obchodním propletencům. Dosud svorné Uganda a Rwanda se dostaly do vzájemného konfliktu a spolu s nimi i jednotlivé vzbouřenecké frakce. Lauranta Kabilu, zavražděného 16. ledna 2001, vystřídal jeho syn Joseph. V daném zmatku je složité sledovat i zájmy velmocí na konfliktu - zatímco USA daný stav patrně alespoň zčásti vyhovuje, Evropa se pod francouzským vlivem chystá k "humanitární intervenci".

Nejstrašnější jsou ovšem následky války na obyčejné obyvatele Konga. Těch podle různých odhadů zahynuly během pěti let války tři miliony - v různých masakrech, ale i na nedostatek vody, potravin a léků. Různí autoři se shodují, že to je vůbec nejvyšší počet mrtvých v jednom válečném konfliktu za celou historii Afriky.

Ropná smrt

Vražedné války jsou nicméně jen jednou možností prosazování vlivu. Zatím zde bylo nastíněno pozadí genocidy ve Rwandě a války v Kongu, neměli bychom ale zapomínat na to, že se USA snaží ovládat i jiné části kontinentu. Nejdůležitější mají být patrně Nigérie a Angola, ale i další státy na západním pobřeží. Ty totiž mají rozsáhlé zásoby ropy. Nemohou sice konkurovat zásobám, které má Saudská Arábie nebo Irák, i tak jsou ale nesmírně důležité vzhledem k americké strategii diverzifikace (rozrůznění) ropných zdrojů. Zatímco dnes pokrývá západoafrická ropa 12 % amerického dovozu, počítá se do roku 2015 s více než zdvojnásobením tohoto čísla. Africká ropa by měla pokrývat čtvrtinu amerického dovozu.

Dosud byly vytěžovány především zásoby, které má Nigérie. Ty jsou z těch afrických patrně nejrozsáhlejší (odhadují se na 24 miliard barelů). Nigérie tak může posloužit jako modelový příklad vztahu ropného bohatství k sociální situaci. Nigérijská vláda ročně obdrží 14 miliard dolarů za ropu, 70 % nigérijské populace přesto žije pod hranicí chudoby, za méně než jeden dolar na den. Toto číslo se přitom od roku 1980 více než zdvojnásobilo!

V Nigérii již není u moci diktatura, ale "demokracie" - je ovšem otázka, zda to lidé mohou poznat, když se nezměnilo ani represivní chování režimu, ale dokonce ani postava prezidenta Obasanja, který byl v sedmdesátých letech vojenským diktátorem, zatímco dnes je "demokratickou hlavou státu".

S Nigérií dosud spolupracovaly především jednotlivé západní firmy. Známý je zejména případ firmy Shell, která v průběhu devadesátých let kontrolovala zhruba 50 % nigérijské těžby ropy - a zároveň podle mnoha zpráv "vedla" i v ničení přírody a v porušování práv domorodého obyvatelstva.

Nigérie zašla ve spolupráci s firmou Shell a v potlačování jejích odpůrců tak daleko, že v polovině devadesátých let ve vykonstruovaném procesu navzdory protestům celého světa popravila spisovatele Ken Saro-Wivu a další bojovníky za práva kmene Ogoni - podle svědectví Kenova bratra tehdy Shell projevil ochotu popravě zabránit, pokud by Ken Saro-Wiva veřejně vyzval k ukončení demonstrací proti Shellu. Jiným příkladem spolupráce vlády a korporací bylo využití vrtulníků od společnosti Chevron (a s firemním logem) při rozhánění nigérijských protestujících. Nyní ovšem je spolupráce v narůstající míře mezistátní. USA Nigérii významně podporují a na oplátku požadují její vystoupení z Organizace zemí vyvážejících ropu. Spojené státy americké zde navíc čelí konkurenci, protože o nigérijskou ropu projevila již zájem Čína, která zatím během letošního února ohlásila svůj záměr investovat v Nigérii 300 milionů dolarů do zemního plynu. Proti americkým firmám, které zde mají vybudovanou infrastrukturu a proti americké vládě, která Nigérii poskytuje takové "dárečky", jako nedávno věnovaných sedm válečných lodí, ale zatím patrně nemá šanci.

Není ovšem jen Nigérie. V druhém největším producentu ropy, Angole, byla právě ropa jedním z faktorů, který prodlužoval třicetiletou válku pustošící zemi. Příjmy z ropy jsou vesměs uloženy na nedohledatelných účtech kdesi v zahraničí. Třetí na ropu nejbohatší stát Afriky, Rovníková Guinea, je brutální diktatura - to ovšem nezabránilo USA otevřít si tam v roce 1994, krátce po objevení ropy, ambasádu a obnovovat s touto zemí srdečné styky. Ropa také vede k neuvěřitelně megalomanským projektům - jako je např. sociálně i ekologicky ničivý 1040 kilometrů dlouhý ropovod mezi Čadem a Kamerunem financovaný navzdory protestům místních komunit Světovou bankou.

Problémy a alternativy

USA ovšem těží z obrovských problémů celé subsaharské Afriky. Tím patrně nejpalčivějším je hlad, způsobený vedle nestabilních přírodních podmínek také necitlivou politikou mezinárodních finančních institucí, které zde rozvrátily tradiční zemědělství. USA vnutily hladovému kontinentu geneticky modifikované plodiny. Nyní, v květnu 2003, mají již tu drzost, že ústy svého prezidenta Bushe obviňují Evropu z hladu v Africe, který prý Evropané způsobují tím, že mají tu drzost nekupovat si geneticky modifikované rostliny. Je to ukázkový příklad toho, jak může být chudoba tohoto světadílu použita se značnými dopady na zbytek světa - ironicky těmi, kteří tuto chudobu spoluzpůsobovali a spoluzpůsobují a kteří na ní také značně vydělávají.

Dalším obrovským problémem je AIDS. Počty lidí nakažených virem HIV nebo nemocných AIDS v Africe se odhadují až na 35 milionů. Farmaceutické korporace si ovšem udělaly z léků dobrý byznys a západ pokládá za prioritu ochranu jejich "práv" (spočívajících v podstatě v potlačování léků od kohokoli jiného, konkrétně "pirátských" léků vyráběných za nesrovnatelně nižší ceny v Thajsku nebo dříve i v Brazílii). Miliony lidí tak jsou odsouzeny k smrti kvůli zisku korporací. Řešení v rámci kapitalismu? 19. června 2000 Banka USA pro dovoz a vývoz (Export-Import Bank of the United States) nabídla skrz naskrz zadluženým africkým státům půjčky na nákup předražených amerických léků proti AIDS. Jinými slovy - zaplaťte nám nejen předražené léky, ale ještě úroky z půjčky, jíž jsme vám na to tak velkoryse poskytli. A když nebudete mít z čeho platit, my se už postaráme, abychom si to na vás vzali jinak.

Afrikou otřásají problémy, které patrně nebudou schopny vyřešit ani Spojené státy americké - po vytlačení Francie nový dominantní "ochránce" tohoto kontinentu (a především nebudou ochotny je vyřešit, protože to by znamenalo vzdát se kapitalistické logiky zisku). Lze proto očekávat, že zde bude stále větší množství lidí hledat alternativu. Řekněme si ovšem rovnou, že dvě hlavní alternativy, které se nabízejí, jsou spíše pseudo-alternativami.

Na prvním místě to je islamismus, který do Afriky proniká v masové míře. Zhruba polovina obyvatel Afriky jsou již nyní muslimové. Ideologie založená na nenávistném prosazování náboženství může být jistě lákavá, zejména vzhledem ke strašlivým podmínkám na tomto světě. Postavení Afričanů ale může jen těžko nějak zlepšit, právě naopak - bude pro ně znamenat nové otroctví, tentokrát vůči náboženství a jeho pozemským autoritám. Může vyvolat mnoho válek s "nevěřícími", kterých je v Africe stále mnoho a takové války mohou mít děsivé a ničivé následky (vzpomeňme jen na konflikt v Súdánu).

Dále může dojít k návratu "afrického socialismu", tedy v podstatě státního socialismu s určitými odkazy na africké tradice. Tento model ovšem v Africe selhal a dovedl většinu svých protagonistů do ponižující závislosti na mezinárodních finančních institucích. Pod praporem "socialismu" se pak dělala ta samá asociální opatření jako bez něj. Navíc tyto režimy byly buď slabé a dlouho se neudržely, anebo byly těžce represivní.

Dalším alternativní možností je anarchismus. Ten je v subsaharské Africe mnohem slabší než předchozí dva proudy. V Nigérii funguje Awarness League, místní organizace Mezinárodní asociace pracujících. V Jižní Africe nedávno vznikla z několika místních skupin Jihoafrická anarchistická federace. Plus pár menších skupin v dalších státech. Dlužno dodat, že africký anarchismus není nějakým otrockým přejímáním evropského vzoru - nejenže navazuje na anarchistickou minulost z počátku dvacátého století, ale snaží se obnovit také zapadlé tradice dávno zničeného komunalismu původních afrických kultur. Zajímavým úvodem do myšlenek tohoto hnutí je kniha Sama Mbaha "Africký anarchismus". Jistěže, anarchistické hnutí na tom není dobře nikde. Na druhou stranu, pokud zvážíme, v jakých podmínkách působí afričtí anarchisté, je třeba jasně říct, že rozhodně potřebují a že si plně zaslouží naší podporu.

"Když zemře jeden člověk, je to tragédie, když zemře milion lidí, je to statistika..." Tento cynický výrok, připisovaný Stalinovi, platí zdá se i v dnešním světě. Velká část obyvatelstva je schopná se identifikovat s (pseudo)problémy svého oblíbeného politika nebo své oblíbené herečky. Umírající lidé v Africe jsou příliš daleko a skoro nikoho se to netýká. Záběry mrtvých a hladovějících už spíše otupují, než aby probouzely z letargie. Tento text se proto snažil příliš se nerozepisovat o masakrech a mrtvých, i když se tomuto tématu nešlo vyhnout. Větší pozornost se ale snažil zaměřit na sociální, ekonomické a politické příčiny, než na smrtící důsledky.

Tento článek byl smutným příběhem Afriky, kontinentu, který elity západního světa vnímají jako svou dojnou krávu. Po fiasku invaze v Somálsku roku 1993 USA zjistily, že do těchto podmínek není radno posílat své vlastní žoldáky, a tak zde bojují skrze různé prostředníky. Se ztrátami na místních obyvatelích se počítá a jsou to "povolené ztráty" - ať už v řádu tisíců, statisíců nebo milionů. Je jedno, jestli budou lidé umírat ve válkách nebo na AIDS, důležité je, že se těžba nezastaví a peníze nepřestanou točit. Taková je realita globálního kapitalismu těchto dní. Není to ale jenom smutná realita. Je to výzva k naší vlastní aktivitě proti tomuto nelidskému systému.