Byl napsán i zmateně: tvrdí, že "stereotypní mechanismus zadávání státních zakázek, který u nás panoval ještě v době před rokem 1989, stále existuje i v této sféře kulturního života soudobé společnosti. Jaký to byl mechanismus v době, kdy nejenom zakázky ale i všechny podniky byly státní? I časově je pro neinformovaného čtenáře nesrozumitelný, pro zasvěceného nesmyslný. Začíná takto: "Dějství první: ...Vše začalo ideologizovanou mediální diskusí ještě před vlastní realizací...". Toto první dějství se tedy odehrálo asi rok a půl po skončení soutěže, která je hlavním námětem článku a kterou autor tak břitce kritizuje.

Hodně prozrazuje o autorovi i jeho jazyk: formulace profesní kamarádšoft, kšeftaření, argumentem zůstalo bolševické hledisko, bolševické spiknutí, cukrátko nabídnuté veřejnosti, režie se ujal oborový establišment, prachy, jenom prachy, jednoaktovka s jasně určenými rolemi a předem vybranými herci, hodnotící protokol je cár papíru jsou svou pokleslostí a bulvárností jistě výmluvné. Považuji proto článek za natolik neseriózní, že si nezaslouží polemiku. Člověk, který tato slova napsal a který mne obvinil z nejzávažnějších prohřešků, které jsou vůbec v práci porotce možné - porušení anonymity, zpochybněná nezávislost, spojení s temnými "establišmenty" a "profesními kamarádšofty" - svůj názor nezmění, i kdybych se o to pokusil.

Chci tedy jenom komentovat jako ukázku autorova přístupu dva citáty z Monitoru, které vkládá autor do úst jiným:

"Nemohu si pomoci, ale vítěznému návrhu jsme dělali jenom křoví, ... podobná vyhodnocení soutěže jsou běžná formální klišé, neboť o vítězi je již obvykle předem rozhodnuto" jsou slova, která pisatel připisuje autorovi jednoho ze soutěžních návrhů, akademickému sochaři Milanu Váchovi. S úlevou jsem přijal informaci od pana Váchy, že to není pravda. Takové obvinění od účastníka soutěže bez jediného důkazu by byla závažným etickým proviněním, které bych nemohl (a jistě ani nikdo z dalších členů poroty) nechat bez následků.

Rád bych korigoval pohled případných čtenářů na architektonické či výtvarné soutěže i na tuto konkrétní soutěž (zejména pokud by Monitor byl jediným z jejich zdrojů) i na svou roli v ní.

Moje původní rodina - mí nejbližší příbuzní - byla těžce postižena za války i za komunistického režimu. Nikdy jsem to veřejně nepoužil a teď se o tom zmiňuji jenom proto, abych vysvětlil, jak mimořádně jsem byl poctěn tím, že jsem byl vybrán do odborné poroty právě této soutěže. Svůj úkol jsem bral velmi emocionálně a velmi vážně, hlavně proto, že nikdo ze starší generace mé rodiny se dnešních dnů a vyhlášení této pozoruhodné soutěže nedočkal a že osobně znám nebo jsem znal mnoho těch, na jejichž uctění a památku byl tento pomník postaven.

Soutěžní porota byla sestavena z renomovaných odborníků, z nichž nadpoloviční většina musí být podle obecných pravidel takových soutěží t.zv. nezávislých (to, jak si autor Monitoru představuje nezávislost a tedy i důvod, proč nezávislost zpochybňuje, je ovšem nesmysl. Kdo může být považován za závislého či nezávislého je dáno přesnými pravidly specifikovanými v Soutěžním řádu). V porotě byli tři architekti. Jejím členem byl i jeden z nejzkušenějších památkových odborníků, Pavel Jerie, byli v ní významní výtvarníci-pedagogové na Akademii výtvarných umění a zástupci veřejných organizací. Jako menšinová část byli v porotě t.zv. závislí členové poroty určení vypisovatelem soutěže, Magistrátem hl.m. Prahy.

Má-li někdo z porotců jakoukoliv pochybnost o dodržení anonymity, splnění podmínek soutěže nebo nezávislost či zaujatost některého z porotců, porota o její oprávněnosti rozhoduje hlasováním. Samozřejmě i hodnocení soutěžních návrhů v jednotlivých kolech končící vyhlášením oceněných a odměněných návrhů je vždy potvrzeno hlasováním všech členů poroty. Soutěž byla dvoukolová, což výrazně ovlivnilo způsob hodnocení i zvýšilo její dramatičnost. Bylo by snadné vysvětlit či vyvrátit některá z tvrzení o hodnocení návrhů a odmítnout argumenty, kterými autor dokládá svá podezření. To by však přesáhlo rámec i cíle této mé reflexe.

Mohu prohlásit, že moje práce v porotě byla pro mne velmi potěšující a inspirativní, ale také nesmírně těžká. Byl jsme vděčný všem porotcům za to, jak formovali průběžně můj náhled na soutěž a jednotlivé soutěžní návrhy a jsem přesvědčený, že jsme vybrali nejúspěšnější návrhy tak, jak jsme nejlépe uměli.

A na závěr druhý slíbený citát:

"Zvládli bychom to taky" tvrdí někteří studenti stavební fakulty v Praze jsou slova, která autorovi dokládají nízkou architektonickou i výtvarnou úroveň vítězného návrhu. Mnohokrát při své práci v této i jiných porotách jsem se musel zabývat vnitřními pochybnostmi, jestli bych "to taky zvládl" alespoň tak, jako návrhy, které jsme vyřadili mezi prvními, i když vím, že tato otázka není relevantní. Na studenty bych se nezlobil pro nedostatek pokory, ostatně tuhle hloupost jistě žádní studenti neřekli. Na autora však ano - a proto si asi nemůžeme rozumět.