Summit NATO se mohl bez problémů konat kdekoliv jinde, zde plnil roli především symbolickou: stal se naplněným snem Václava Havla. Byla to jeho individuální iniciativa, nikoliv tužba dnešní názorově a morálně rozrůzněné společnosti, která jeho ambice nesdílí.

Pochybuji, že by si tyto souvislosti sami aktéři nějak významně uvědomovali. Pro nás to byl v kontextu s nedávnými povodněmi drahý špás, ovšem upustit od konání zasedání NATO v Praze kvůli povodním, to by si netroufl v současně nastavených parametrech mezinárodní politiky nikdo.

Dnešní svět se totiž vyznačuje tím, že věci, které se dají do pohybu, lze už jen stěží zastavit. Lobuje v nich a participuje na nich totiž takové množství subjektů, že pomyšlení na přetržení jednoho článku řetězu neformálním stanoviskem nepřichází ani v úvahu. Technokrati vždy tvrdí, že věci a události jsou rozjeté, že nelze vystoupit z vlaku, který se dal do pohybu. Konstatování jevu mechanické funkčnosti stalo se vlastním důvodem její existence. NATO jako ikona existuje dál a tak je třeba dát mu pohyb, tedy smysl. Nato se bude pohybovat po světě.

Vlak ale nikdy nejede sám od sebe, je nutno jej postrkovat, v postrkování věci před sebou, totiž spatřujeme smysl. Nikoliv smysl obsahu, ale smysl pohybu. I takový je dnešní svět, rozpohybovaný neznámo kam, k dokonalejším zítřkům. Zastavovat jej se nevyplácí. Zákonitostem pohybu prý nelze čelit, každý pohyb je totiž drahý. Možná jen náhodou nepřiletěl na Robertsona místo zeleniny ruční granát. Policie byla ovšem v pohybu a i tomu je třeba poděkovat.