Nepotřebuji proto znát ona "fakta" o soutěžích obecně, jež by mne odvedla do slepé uličky jakési apriorní tolerance, vycházel jsem z dostupných materiálů, publikovaných názorů, tedy také z toho, co se běžnému občanu jeví. Nejsem odpovědný za rozpor mezi tím, co je veřejně dobrovolně presentováno a co jinak interně míněno.

Není pravda, že jsem nikoho nekontaktoval, jen jsem nedostal odpovědi na otázky, které jsem položil. Velmi by mě zajímalo, JAKÉ ještě další základní informace o soutěži bych se mohl dozvědět. Ptal jsem se, kdo sestavil porotu, na základě jakého klíče či doporučení byli porotci vybráni, ale ani nyní nepřichází odpověď, jen suché konstatování, že komise byla sestavena z odborníků.

Pan Alexandr Gjurič si nevšiml, že podtitul "Dějství první" se vztahuje pouze k dramaturgii textu, odtud také uvozovky, které uvozují téma a nikoliv časovou chronologii. Nebyl jsem to já, kdo první mluvil o bolševickém spiknutí, naopak, byli to autoři pomníku a jeho obhájci (opět architekti), kteří s touto argumentací v médiích vystoupili proti kritikům pomníku. To lze bez problémů ověřit z médií té doby.

Ano, hodnotící protokol považuji za cár papíru a důvody, PROČ si to myslím, jsem uvedl. Panu Gjuričovi ovšem tato "pokleslá bulvární" terminologie nestojí za polemiku, pravděpodobně proto, že žádný argument na obhajobu hodnotícího protokolu nemá. Zpochybňuji nezávislost poroty a jsem schopen své tvrzení kdekoliv obhajovat.

Opakuji, že k účasti na rozhodování o vítězi nebyl přizván jediný nezávislý výtvarný teoretik či odborník a rozhodovalo se výhradně v rámci provázaných profesních vztahů. Pavel Jerie, kterého pan Gjurič zmiňuje, je nepochybně skutečně zkušený památkový odborník, nicméně byl uveden pouze jako náhradník poroty a nikoliv její člen.

Je také otázkou, do jaké míry může posuzovat současné umění člověk s odlišným spektrem profesního zaměření. Ze dvou zmiňovaných významných odborníků pedagogů na Akademii výtvarných umění byl v porotě pouze jeden, a to Prof. Jan Hendrych, v seznamu porotců ovšem uveden jako zástupce ČFVU, tedy zástupce veřejné organizace nevalné pověsti.

Jediné o co pan architekt opírá svoji kritiku, je tvrzení, že jsem vložil panu Váchovi do úst slova, která neřekl. To je ovšem na druhou stranu závažné obvinění mé autorské cti. Hovořil jsem s panem Váchou telefonicky, informoval jsem ho o připravovaném textu a zaznamenal jsem slova, která skutečně uvedl. To, že je později zapřel na dotaz pana Gjuriče, mě nepřekvapuje, protože, cituji: "Takové obvinění od účastníka soutěže bez jediného důkazu by byla závažným etickým proviněním, které bych nemohl (a jistě ani nikdo z dalších členů poroty) nechat bez následků". Jistě, potíž je v tom, že tuto větu lze interpretovat současně jako vyhrožování a potvrzuje to jen moji domněnku, že v "tomto byznysu" jde především o peníze, v konkrétním případě vyjádřeno možnou ztrátou "důvěry".

Proto rozumím, že pan Vácha rozhovor se mnou zapřel. Určité věci se neodpouští a pan Vácha tím, že se dostal do druhého kola, obdržel odměnu 40 tisíc korun. Chápu, že nechtěl jít s porotci do dalšího sporu, v němž by případně riskoval vyloučení z Komory architektů a nebo prostě jen to, že příště by třeba nebyl již k žádné soutěži osobně vyzván, jak tomu bylo v případě Pomníku Obětem komunismu. Jenomže odkud jsem vzal fotografie jeho návrhů, průvodní zprávu jeho návrhu, jakož i závěrečné hodnocení soutěže, když mi je on sám na moji žádost poštou zaslal?

Nemohu jistě doložit nečestné úmysly porotců, přesto však jsem na základě svých uvedených poznatků došel k přesvědčení, že volba Olbrama Zoubka byla účelová. Jestliže pan Gjurič v závěru píše, že by bylo snadné vysvětlit či vyvrátit některá z tvrzení o hodnocení návrhů a odmítnout argumenty, kterými dokládám svá podezření, pak se divím, proč to neudělal. Čtenář ale v zápětí dostává odpověď: "To by však přesáhlo rámec i cíle této mé reflexe".