Senátorský odborář - odborářský senátor

Milan Štěch se pokusil Britským listům objasnit svůj názor na případnou válku s Irákem tím, že se odvolal na své hlasování v Senátu, kde se ovšem pouze zdržel. Proti nebyl... Navíc "kverulantů" bylo v nejzbytečnější ústavní instituci pouze 6, takže nic přitom neriskoval...

Ale Britské listy se neptaly senátora Štěcha na jeho senátorské hlasování - senátorský názor je nezajímá, neb je to názor pouze jednoho senátora z 81. Ptaly se předsedy odborové konfederace a ptaly se v kanceláři přředsedy ČMKOS - která stále ještě sdružuje statisíce občanů tohoto státu. Občanů, kteří z války nebudou mít nic a přitom ji pomohou ze svých daní zaplatit, zatímco se jim řekne, že na jejich důchody už není.

Diplomatický monolog, který vedl senátor ve své předsedovské pracovně, ho nicméně dovedl k povinnému odsouzení "nedemokratického režimu v Iráku" "z celé řady důvodů", stejně jako k výroku, že "uznává základní zásadu OSN - právo na sebeurčení a tím i na civilizační odlišnost", a to i v případě iráckého režimu. V zápětí jej ale popřel tezí o nedělitelnosti občanských práv - a tím i tezí o exportní síle euroatlantických hodnot, postavených na fundamentu židovsko-křesťanských věrouk. Přitom islám Ježíše Nazaretského řadí mezi tzv. malé proroky, někde na roveň Abakukovi a jeho víra i civilizační pravidla stojí na podstatně odlišných fundamentech.

Slovní ekvilibristika senátora Milana Štěcha ovšem dostala trhlinu, když prohlásil: "Já představuji organizaci, která byla zakladatelkou Mezinárodní organizace práce...." a pak pokračoval v tirádě o rozporu mezi pojetím hodnot této organizace a arabského - iráckého pojetí téhož. Své stanovsko pak odvozoval od zásad MOP. Britské listy nezarazil ani tak příklon k autoritě MOP, ale definice jáismu a jáistické vidění světa, které bychom očekávali od někoho méně zralého. Přitom při uspořádání konfederace je předsedovo "já" nanic, neb řídícím orgánem není předsednictvo či předseda, ale Rada předsedů. Jednota musí být tedy dosažena společným postojem všech - a v tom je jádro toho pudla. Cena předsedy je totiž ve schopnosti tvorby reálné a přitom zásadové politiky a reálné autoritě při jejím prosazení. Má ji senátor Štěch?

Ostuda odborářské politiky

Ze Štěchových dalších slov vyplynulo, že Rada předsedů ČMKOS měla na svém zasedání dne 10. února přijmout rezoluci, kterou navrhl místopředseda ČMKOS pro zahraničí Málek. K dispozici měli předsedové svazů i informace o pozicích různých zahraničních centrál, včetně Evropské odborové konfederace, která válku odsoudila. Nebyl určitě problém vyžádat si podklady podrobnější či přerušit jednání o jeden den, potřebný k hlubšímu studiu problematiky. V rozpravě však předsedové svazů nedospěli ke společnému stanovisku a tak byla dána jednotlivým svazům "volnost k zaujetí vlastních, samostatných postojů".

Na jednání padla i výzva, aby ti, kterým se zdál text příliš "učesaný", "šli do ulic" se svými lidmi sami. Protože např. předseda hasičských odborů vyzýval ke srozumitelnějšímu pojmenování války jako války Bushovy a Blairovy. Svými jednoznačnými názory překvapil i nováček mezi odborářskými "bossy" - předseda hereckých odborů, které byly přijaty do ČMKOS teprve nedávno.

V orientačním "hlasování o hlasování" bylo PRO hlasování o rezoluci 17 členů. Takže se naostro raději nehlasovalo, aby se nezjistilo, jak je to doopravdy... Jeden z odvážnějších předsedů drtil ještě "den poté" mezi zuby nadávky i slova sebekritiky. Pozdě. I když on patřil k těm, kteří se za svůj názor i otevřenost stydět nemusí...

Přiznám se, že mi bylo žinantní školit předsedu Českomoravské konfederace odoborových svazů v zásadách akční odborářské jednoty, solidarity a levicové politiky.

Přišel jsem totiž na to, že by to bylo zbytečné, neboť mediálně zveličená podpora Petru Pithartovi determinovala a demilitarizovala další Štěchův politický i odborářský vývoj. Shodnost stanovisek s mužem, který byl kdysi částí týmu PODIVEN, musí být někde vidět. Podpora Pithartovi také nebyla míněním odborářů, ale stanoviskem, které akceptovali bez významější rozpravy pouze odborářští bossové na jakési "poradě".

Ani stanovisko k válce proti Iráku, jehož text mi jak jeho předkladatel, tak i sám předsda odmítli dát k dispozici s poukazem na nemastný neslaný výsledek jeho projednávání, by neměl mandát svazů a jejich členů, protože ho jeho předkladatel přinesl těsně před zahájením jednání, a tak se k němu nemohly vyjádřit orgány, jejichž jménem měl být předložen. Diplomatická klička, kdyby text vzbudil nějakou "nežádoucí" pozornost - například na včerejším zasedání tripartity? Protože tento dokument měl být předložen jménem celé konfederace, tedy jménem všech jejích členů.

Bez toho, že by byl projednán a schválen členy v jednotlivých organizacích.

Diplomatická rezoluce, "mající působit pěkně navenek" nepotřebuje přece rozvášněné odboráře před "spřátelenou" Strakovkou, zvláště ve chvíli, když bývalý odborový předseda koketuje s nominací do prezidentskch voleb za ČSSD v případě přímé volby a "zvažuje" svou kandidaturu" do vedení ČSSD na sjezdu, který se koná za několik týdnů. Stávající předseda je zase za vládní stranu senátorem a plete si senátorskou pozici sociálního demokrata s mandátem, který je daleko silnější - s mandátem odborářů, kterých je padesátkrát více, než senátorových voličů či členů ČSSD. A tak hora porodila myš.

Ulice je odborářská škola

Politická cesta, kterou nastoupil senátor Milan Štěch, vede - bohužel - k vyprázdnění pojmu politika i k vyprázdnění pojmu odbory. Protože z veškeré odborářské činnosti zbydou jen handly ve vládních kuloárech, případně parlamentní a senátní hry, "odborová politika" se dělá pouze na papíře a počet členů stále klesá, i když prý v loňském roce "už méně, než v letech předešlých". Sociální demokracie se stává pomalu ale jistě státně manažerskou a státně byrokratickou stranou, odborářů je v ní pomálu... Její politika začíná být nečitelná, neodpovědná a chaotická. Straníci (ale bohužel už i voliči) si mnohdy pletou pozici ČSSD v koaliční vládě s pozicí strany na politickém spektru a ztotožňují vládní politiku se stranickou.

Odborářská práce se už leta omezuje pouze na činnosti politicky nekonfliktní či dokonce striktně apolitické. Lze ale v době globalizace stát stranou politického diskurzu, aniž by se odbory dostaly do pasti nevědmosti, chyb a koncepčního zmatku, ve kterém dnes jsou ? Mají odbory ujasněn "politický" postoj k jakékoliv otázce, která nesouvisí s výší platů (globalizace, informatizace, segmentace trhu i občanské společnosti, sociální spravedlnost, participační demokracie, ekologie a koncept trvale udržitelného života, koncepční rozvoj sídel ap.) ? Lze být ještě dnes, tak jako v porevolučních "začátcích" pragmaticky pravicový či "apolitický" ? Manažeři nadnárodních firem, skupující pozemky pro stavbu dalších hypermarketů i jejich krizoví plánovači musí podobně "krotkým" odborářům klepat uznale po ramenou... Vždyť koho zajímá pouze talíř s jídlem dnes, není nebezpečný zítra.

Zatímco "v kapitalistické cizině" se odborářské zkušenosti a sdílená solidarita prověřují na masových demonstracích za práva těch, které odbory hájí, (a odbory tam mají miliónovou členskou základnu a dokáží dostat do ulic proti chybným i výsostně politickým rozhodnutím jakékoliv vlády či zaměstnavatelů statisíce i milióny lidí) v českých poměrech už činnost dávno není "dole" ale v kancelářích. A za platy už nikoliv získané z odborářských příspěvků, reprezentujcích závazky vůči členům, ale ve výnosu toho zbytku majetku po "komunistickém" ROH, který se nepodařilo mezitím zprivatizovat či jinak zašantročit. Z odborářů se stali akcionáři a rentiéři. Členové by vlastně přidělávali některým svým předsedům práci... Členů jetaké stále méně, i když mají "tu nejpřátelštější vládu, jakou kdy mohli mít" a svých několik členů přímo ve vládě. Nedivím se těm členům.

Takže nejspíše neuplynou ani dva roky, a s českomoravskou konfederací se bez zásadní restrukturalizace a krizového managementu odmítne bavit i tripartita, neb v ní platí uzavírací klauzule s povinným minimálním množstvím členů. Tím se vyjednávací pozice odborářů ze Žižkova může během dvou až tří let zásadně změnit a namísto mobilizace bude v sídle odborů následovat masivní propouštění, které zánik ČMKOS může už jen pouze urychlit. O promarněné důvěře v odborovou organizovanost ani nemluvě. Ta se pak bude klopotně získávat celou jednu generaci. A zaměstnavatelé se budou hloupým levičákům smát. Po právu.

Pro ty vytrvalé čtenáře, kteří mne zvládli číst až do tohoto místa, nabízím jako odměnu text rezoluce, kterou nedokázala Rada předsedů ČMKOS přijmout a jejíž kopii získala včera redakce Britských listů proti vůli předsedy ČMKOS Štěcha i jejího předkladatele.