Nyní po pořádku k textu Jana Paula.

Bezobsažnost, kterou autor vytýká mně, je patrná už z první věty jeho textu. Nedá se prostě komentovat, protože stojí a padá na shodě jména mého a příjmení bývalého komunistického funkcionáře. Snad jen malou poznámku. Kdyby Miroslav Štěpán neexistoval, Paul by si ho - alespoň pro tento případ - musel vymyslet.

Puberta výtvarníkova je nedospělost estetická, neujasněnost forem i obsahu. Každý jsme jí prošel a každý z ní vyrostl. Buď pak něco v životě dokázal, anebo ne. V případě přátel Dana Paula i jeho samého je budoucnost otevřená a milosrdná. Sebe hodnotit nehodlám a Jan Paul o mé volné tvorbě v oblasti keramické, sochařské a o užitné tvorbě designerské a grafické kupodivu nic neví (mimo jedné jediné práce v oblasti internetu). Nemám mu to za zlé. O mne přeci v jeho kritice nejde. Já jsem pouze onen kacíř, který zpochybnil existenci Boží, a proto musí být upálen.

Termínem estetického neumětelství jsem "onálepkoval" současného ředitele Národní galerie a rektora Akademie výtvarných umění, autora "Václavky a Dášeňky". Je to mé soukromé stanovisko, které nemusí Jan Paul sdílet. Pokud nepochopil, komu je tento přídomek určen, je to má vina.

Flashová technika mne neuráží, použitý skript je hojně využíván k oblékání panenek na dětských webech a je k dispozici ve zdrojovém tvaru jako "klipart" na webu - spolu se stovkami jiných. Mí kolegové programátoři jej použili kdysi ve hře pro děti na stránkách Českého rozhlasu v soutěži o přiřazení jednotlivých zvířat do souvislostí potravního řetězce ZDE.

To není umění, to je programátorská rutina. Proti autorovi stránek nic nemám, naopak se mi jeho jiné projekty líbí pro grafickou čistotu a koncepční i programátorskou originalitu (www.lens.cz). Jeho flashové reklamy se mi ale nelíbí, protože to není on, to není styl jeho, ze stránek čpí creative directoři nejpokleslejších obalstí vizuální kultury - snobské, tupé reklamy na "značkové" výrobky. Kde je jen ta úplně první reklama na "Lanzu bílou" s polonahým kvartetem?

Sám web ztohoven.cz je odfláklý, udělaný jakoby za jeden večer. Logo není logo, ale stará umprumácká slovní hříčka, na kterou existuje i replika, kterou vymyslel Pepa Herčík kdysi v Espressu u Parlamentu, přezdívaném Depreso. Měl v sobě tehdy několik dvojitých vodek. Jak sto-ho-ven? Dvěstě hoven, třista hoven... A protože i poslanců Parlamentu je přesně dvě stě, senátorů však pouze osmdesát jedna, kulhá tento vtip v případě Srdce a jeho pána minimálně na jednu nohu...

Proč jsem reagoval tak pozdě na onu propagační akci? Protože jednak Jan Paul zaslal Janu Čulíkovi odkaz na stránku ztohoven.cz v tu dobu, já našel v redakčním systému zadanou fotografii s odkazem a jednoslovnou chválou na tuto "kreativní" stránku a to mne vyprovokovalo v souvislosti s koncem mandátu prezidenta a zhasínámím Srdce k úvaze o smyslu symbolů. Nic víc.

Manipulace s grafikou a významy tvoří opravdu nejjednodušší klišé v užité grafice, které se učí už na střední škole v oboru propagační tvorba a v nižších ročnících školy vysoké ve všech ateliérech užité grafiky. Tam také patří proto, aby si začínající grafik uvědomoval sílu vizuálního symbolu a ošidnost jeho verbální interpretace, než postoupí k složitějším úkolům - tvorbě značek, tvorbě písma, tvorbě jednotných vizuálních kódů...

Úroveň školství - zvláště na VŠUP - odpovídá bohužel stavu průmyslu, se kterým by měla škola komunikovat, aby práce jejích absolentů měla přirozené místo v tvorbě životního stylu. Dnes namísto spolupráce s průmyslem se studenti - ale pohříchu i někteří pedagogové - vyžívají v unikátních designerských kreacích, které mají s průmyslovou výrobou pramálo společného. Mnohdy jsou tak originální, že ani reprodukovat nejdou. Je to dáno nouzí o spolupráci s výrobou a v optimistickém případě se výuka dostane do návrhu či prototypu artefaktu uměleckého řemesla, v tom horším zůstane u návrhu v hlíně, sádře či jiném náhražkovém materiálu.

Realizace v materiálu pro konkrétní továrnu, konkrétní sériovou výrobu a tím pádem onen v názvu deklarovaný vztah umění a průmyslu zůstává buď snem, nebo ojedinělým projevem schopností studenta či manažerskou schopností pedagoga. V době mých studí to byla rutinní povinnost. Klauzurní práce bez výstupu do praxe mohla dostat maximálně za tři. Čtyřka už znamenala - neprospěl.

Běžnější je spolupráce výtvarník - průmysl dnes v animovaném filmu, oděvním, textilním či sklářském návrhářství či šperku - tedy v oborech orientovaných na uměleckořemeslnou výrobu, horší už v oblasti nástrojů, strojů, nábytku, architektury. Je to fakt, se kterým se ale musí vyrovnat škola, profesní asociace, průmyslová komora i příslušná ministerstva. Aby věděli všichni, kvůli čemu studenti studují a že užitá tvorba není galerijní tvorba, ale průmyslová tvorba.

Cena Jindřicha Chaloupeckého a další ocenění se samy zdiskreditovaly natolik, že rozvádět kritiku těchto "potvrzení výjimečnosti" snad ani není nutné. Vzpomeňme alespoň ocenění, které se dosalo jednomu "kreativnímu" mladíkovi za doplňení pohlavních údů k Ladovým kesbám. Je to umění? Tvrdím, že nikoliv. Je to pouze persifláž umění, dál rozleptávající estetická měřítka, hodnoty tradic i řemeslného základu umění.

Doufám, že jsem srdce Jana Paula i další obdivovatele Srdce uspokojil. Pokud ne, je mi líto, ale lépe už to říci neumím, snad až někdy příště.