11. 2. 2003
Brežněvova doktrína omezené suverenity? |
Jak se blíží sobotní datum, určené pro mezinárodní demonstrace proti vojenskému útoku na Irák (ta v Londýně se bude v sobotu konat v Hyde Parku a Blairova vláda se jí původně pokusila zamezit tvrzením, že je nebezpečné, aby se na tamější travnaté ploše, v únoru prosáklé skrznaskrz deštěm, sešlo půl milionu lidí: park se prý promění pod nohama demonstrujících v bažinu a bude to nebezpečné; po protestech, že tím hodlá omezit svobodu shromažďování, od tohoto omezení zcela upustila), šíří se stále větší množství prohlášení a peticí proti válce v Iráku; několik z nich publikujeme i v dnešním vydání Britských listů. Zaujalo mě například velmi dobře napsané protestní prohlášení Američanů, žijících v Praze, zvoucí na středeční tiskovou konferenci. ZDE Uznávám, že je asi třeba demonstrovat proti plánovanému vojenskému útoku na Irák, už proto, že američtí a britští politikové svou argumentací, že je tento vojenský útok údajně nutný, absolutně nepřesvědčili. Chovají se tak, že to vyvolává oprávněné podezření, že jednají cynicky a zkorumpovaně, ve prospěch vlastních mocenských zájmů, na úkor životů lidí. Přitom však jsem osobně přesvědčen, že by Saddám Husajn měl být svržen; že měl být svržen už dávno. Nechtěl bych být jedním z šedesáti procent iráckých občanů, kteří žijí v tak absolutní chudobě, že jsou odkázáni na státní žebráckou distribuci potravin. Nechtěl byt žít v Saddámově vražedném režimu, v zemi, kde šéf státu nechal popravit a mučit dokonce i rodinné příslušníky členů své vlastní vlády a kde se automaticky popravuje jen za to, jste-li označen za někoho, kdo "velkého vůdce" Saddáma Husajna nepodporuje. Jsem přesvědčen, že lidi jsou za sebe navzájem odpovědni a že nemohou tolerovat, aby se toto dělo jejich bližním. Potíž je, ovšem, že prezident George Bush a premiér Tony Blair nechtějí Saddáma svrhnout proto, že mučí své obyvatelstvo. Chtějí na něho vojensky zaútočit, protože prý Ameriku a Británii ohrožuje zbraněmi hromadného ničení. Tedy z čistě sobeckých, vlastních, údajně bezpečnostních důvodů. Nikoliv pro věc lidských práv či demokracie. Přitom, jak se ukázalo i v nedávném rozhovoru Jeremyho Paxmana s Tony Blairem ZDE, bezprostřední hrozba Británii ani Spojeným státům od Iráku neexistuje. A kromě toho je na světě množství jiných hrůzných diktatur, které, jak se zdá, Bushovi a Blairovi nevadí... Přesto mám trochu pocit, že v některých těch - trochu až hystericky protiamerických - protiválečných prohlášeních jako by se zapomínalo právě na lidský osud Saddámem mučených Iráčanů. Právě proto, že jsou mučeni, podporuji energicky myšlenku, že by měl být Saddám Husajn svržen. Nikoliv však bombardováním či vojenským útokem, jak se to praktikovalo proti Srbsku a proti Afghánistánu. Zahyne při tom příliš mnoho nevinných lidí. Přesto si však myslím, že máme povinnost zajistit, aby lidi netrpěli pod hrůznou diktaturou. S tím nesouhlasí jeden můj kolega, rusista, znalec komunismu i bývalého Sovětského svazu, s nímž jsem o tom včera v podvečer hovořil na Glasgow University. "Iráčané musejí mít přece právo rozhodnout si sami, o kom chtějí, aby jim vládl," konstatoval. "Svrhávání vlád ze zahraničí, to je přece - Brežněvova doktrína omezené suverenity" - zdůraznil mi při vědomí, že jako Čechovi, který zažil osmašedesátý rok (Brežněv: "Máme právo vojensky zakročit kdekoliv v socialistickém táboře, kde je socialismus ohrožen") by měl být tento argument srozumitelný. "Kromě toho, nijak není zaručeno, že v Iráku po odstranění Saddáma Husajna vznikne demokracie," dodal. Co si o tom myslíte vy? |