Práce na "demokratizaci" Česka

Výklad těchto kvaziintelektuálů o traumatu česko-(sudeto)německých vztahů, kryjící se více či méně s argumenty radikálního sudetoněmeckého názorového spektra, pobuřuje věcnými neznalostmi a ještě více záměrným zjednodušováním či spíše překrucováním dané historické a společenské problematiky.

Neúcta k fakticitě a instrumentalizace historického a právního vědomí je však přímo podmínkou tohoto diskursu: jeho smyslem je totiž pěstování určitého (dále využívaného a především zneužívaného) modu politické korektnosti; své úsilí jeho aktéři samozřejmě chápou jako "práci na demokratizaci" Česka... Je zajímavé, že jde většinou o pravicové autory, resp. celá média; stejně pochybně - především ideologicky a většinou s minimální znalostí vlastní problematiky - se často titíž autoři chápou i dalších témat: v poslední době např. stále útočněji boje proti tzv. antiamerikanismu.

Nyní bych chtěl výše uvedenou tezi o zvláštní předpojatosti jmenovaných aktérů českého veřejného života v zacházení s tzv. sudetoněmeckým problémem dokumentovat ukázkou z média, které v onom výčtu, vycházejícím z dlouhodobého sledování zmíněných médií a pojmenovávajícím pochopitelně jejich tendenci (nepopírá se tím tedy - s výjimkou Střední Evropy a u daného tématu bohužel i Babylonu - existence určité názorové plurality; že je občas jen "kašírovaná", ponechávám stranou), asi nejvíce překvapuje: česká redakce BBC. Tato rozhlasová stanice totiž především kvůli brutální domácí radiožurnálové mizérii právem může kandidovat na jedno z nejserióznějších médií v českém jazyce (kritický člověk si je samozřejmě vědom, nakolik tu jde o "jednookého krále"...).

Ve čvrtek 4. září po osmé hodině ranní česká redakce BBC jako jedno z mála česky komunikujících médií přineslo zprávu o Gerolsteinské výzvě, kterou se středoevropští intelektuálové a vědci staví proti pochybné snaze německých konzervativních kruhů postavit v Berlíně tzv. Centrum proti vyhánění a jeho prostřednictvím zamřele instrumentalizovat významnou část dějin 20. století.

BBC nabídla též rozhovor s jedním z iniciátorů Gerolsteinské výzvy, historičkou Evou Hahnovou, známou u nás jejími knihami věnovanými tzv. sudetoněmeckému problému (v českých médiích bývá přítomna díky Lidovým novinám a revue Vulgo.net). Kdo však od rozhovoru očekával objasnění důvodů petice a rozbor pozadí pokusů o zřízení zmíněného Centra, ten se nestačil divit: autor živého telefonického rozhovoru a zároveň redaktor oné ranní relace (jeho jméno mi bohužel uniklo, zřejmě šlo o Martina Řezníčka nebo Tomáše Pavlíčka) jej vedl zcela jiným směrem: asi čtyřmi pokusy se od Evy Hahnové pokoušel zjistit, proč - parafrázuji - má česká společnost stále takové předsudky vůči sudetoněmeckému problému a co že vlastně na myšlence Centra proti vyhánění tak vadí (s implicitním: vždyť na ní není nic špatného!; to samé zkoušel zřejmě tentýž novinář i na Miroslava Bednáře v rozhovoru z 19. září - redaktorova snaha však vyzněla ještě tristněji než před dvěma týdny v rozhovoru s Evou Hahnovou). Jeho předpojatost v daném tématu vynikla o to více, že německá historička českého původu navzdory drobnému - opravdu jen sotva znatelnému - handicapu v ovládání mluvené češtiny svými odpověďmi jak implicitně, tak místy výslovně jeho předsudky pojmenovala a vyvrátila (Miroslav Bednář tak o dva týdny později ve zmíněném rozhovoru učinil ještě ostřejší formou). Repliky Evy Hahnové se zde kvůli jejich zajímavosti a vzácnosti v českém mediálním prostoru pokusím v úvodu každého následujícího odstavce reprodukovat a pak dále samostatně rozvést:

Co není pravda

Není pravda, že připravované Centrum proti vyhánění pouze usiluje o něco, co zde dosud není, a přitom by již dávno mělo být: připomínky "utrpení vyhnanců" jsou v Německu velice hojné a často mají provokativní, ne-li přímo "nahnědlý" charakter; sama idea Centra je pochybnou politickou instrumentalizací dějin a projevem revizionismu: její realizace by byla krokem zpět v německých snahách o vyrovnání se s vlastní neblahou minulostí .

Není pravda, že se česká společnost před tzv. sudetoněmeckým problémem skrývá: jak v mezinárodní politice, tak médiích i historickém výzkumu je to téma neustále přítomné, často až přespříliš a na úkor významnějších témat

Není pravda, že připomínky vyhrocených okamžiků - přinejmenším od roku 1848 bytostně konfliktního - česko-německého soužití, včetně památníků připomínajících tragické události vyhnání a odsunu Němců po druhé světové válce, v českých zemích chybí: opak je pravdou: jsou tu, nové vznikají, ví se o nich a diskutuje se o nich - opět v míře překračující skutečný význam připomínaných událostí (stranou zde ponechávám, nakolik jsou všelijaké "Kříže smíření" a snahy obnovovat i hroby nacistických vojáků na našem území pochybné stejně jako chystané berlínské Centrum proti vyhánění)

Eva Hahnová se ve zmíněném interview, jak se alespoň zdálo z počtu jí explicitně zmíněných "redaktorových omylů", zjevně chystala s novinářem české redakce BBC polemizovat i v dalších bodech, nakonec však na to nezbyl čas. Tohle mohl být jeden z nich: novinář v rozhovoru nazval současné německé občany označované stále bez hlubší reflexe daného pojmu za sudetské Němce "československými občany"! Opravdu bez toho, aby řekl alespoň "někdejší" či "bývalí" - je to brutální, bohužel ne ojedinělý způsob, jakým výše zmiňovaní čeští publicisté a kvaziintelektuálové provádějí "obsazování pojmů" (německy to zní líp: Begriffsbesetzung!) v česko-německém dialogu, o užívání pojmu "vyhnání" pro pojmenování procesu, který byl maximálně "vyhnáním a odsunem", ani nemluvě.

Nyní heslovitě upozorním na fakta a problémy, o nichž se v souvislosti s daným tématem v drtivé většině nejen českých médií téměř nehovoří:

• V rovině nejvyšší česko-německé politiky je už dlouho "míč usmiřování" na německé straně: ani tamní červeno-zelené vlády však bohužel nemají odvahu vyrovnat se s majetkovými požadavky tzv. vyhnaneckých organizací. V českých mainstreamových médiích se veřejnosti vnitroněmecký rozměr problému systematicky zakrývá (u tisku to vlastně není div, je - celostátní i regionální - téměř kompletně vlastněn německým kapitálem, což je další významné české tabu...). Pokud by německé vlády přestaly nechávat ve vztahu k České republice majetkové otázky otevřené, musely by čelit pokusům tzv. vyhnanců dosáhnout odškodnění od vlastní vlády. Kdyby však té nechyběla politická odvaha, takové konfrontace by se nezalekla a celou věc by alespoň pro reálnou politiku jednou provždy uzavřela. Jelikož by se muselo zaúčtovat, co všechno již Němci odsunutí z východní Evropy po roce 1945 od vlastních vlád obdrželi, výsledkem by byla zřejmě nula, nemluvě o tom, že by takové jednání doufejme mobilizovalo širokou německou veřejnost (její postoje k Centru proti vyhánění bohužel přehnaný optimismus nedovolují), která by snad jiný výsledek ani nepřipustila. Při správném načasování daného tématu mezi volby (jichž je ovšem v Německu velmi mnoho a v různých termínech - negativní stránka federalismu) by uzavření tohoto vnitropolitického problému nemělo demokracii v SRN poškodit, ale naopak - též v očích sousedních států - výrazně posílit.
• Až na výjimky (např. předseda Židovské obce v Praze Tomáš Jelínek v článku pro MF Dnes) se ve většinových médiích nepřipomíná skutečnost, že kvůli Studené válce Německo nesplatilo Československu válečné reparace
• V úvodu zmíněná média a jednotlivci české veřejnosti soustavně sugerují, že neučinila vůči sudetským Němcům dostatečná gesta: odhlédneme-li od opravdu trapného dluhu ve vztahu k někdejším německým antifašistům, opak je pravdou. Prohlášení Václava Havla z počátku polistopadové éry, tedy kroky nejvyššího československého, později českého politického představitele, se na (sudeto)německé straně nedočkaly žádné adekvátní reakce. Historická sebereflexe sudetských Němců je absolutně nedostatečná, ba zčásti stále tkví ve "völkisch" mýtománii (ukazují to např. práce zmíněné Evy Hahnové), nemluvě o tom, že část jejich reprezentace tvoří lidé méně či více "nahnědlí" a že i demokratičtí sudetští Němci činní v byznysu - promiňte - procesu "usmiřování" jsou onou "hnědí" právě z důvodu nedostatečné historické reflexe - skrze literaturu, na niž se odvolávají, samotný politický slovník apod. - dále poznamenáni.
• Často se nám tvrdí, že se Češi "sudetoněmeckého problému" zbytečně bojí, že je to důsledek jejich chybné optiky: mimo Bavorsko se prý v Německu to téma vnímá jinak. Opět je tomu docela jinak: kdo ví, jaký prostor z informací o České republice v celoněmeckých médiích zabírá právě "sudetoněmecký problém" (pochopitelně pod heslem tzv. Benešových dekretů, bohužel soustavně uváděných bez onoho "tzv.") a jak jednostranně - vlastně v souladu s krajními sudetoněmeckými postoji - se o tématu pojednává, je právem zděšen. Budete-li mít příležitost, vezměte do ruky některé německé učebnice a publikace všelijakých vzdělávácích center, většinou spjatých s politickými stranami, nebo si pohovořte s nějakým (nejlépe jinak vzdělaným a rozumným, jedno zda pravicově či sociálně-demokraticky orientovaným) Němcem (voliči Zelených se zde zpravidla pozitivně odlišují): bude-li znát jméno Edvard Beneš, pak se od něho možná dozvíte, že byl československý prezident Luciferovým pohůnkem, v lepším případě se vám spolu s dávkou věčně zeleného německého "Besserwisserei" dostane demokratizační osvěty s apely na lidská práva a evropanství a vy si bezděky vzpomenete na christianizaci Polabských Slovanů a další německé "kulturní mise" na východ a budete rádi, že se píše 21. století...
• Česko-německý polistopadový dialog zplodil obrovskou hromadu textů, které mohou sloužit jako jedinečný pramen pro výzkum rezignace rozumu a vkusu před moralistním, zpravidla velmi štědře sponzorovaným žvástem. Jako jeho čítanka mohou posloužit např. texty nehistoriků ve sbornících z každoročních jihlavských česko-německých setkání nebo publicistika Tomáše Kafky, Jiřího Pehe apod. Pro mne osobně zůstává dosud nejbizarnější ukázkou automatismu tohoto pokleslého diskursu rozhovor české redakce BBC s Emanuelem Mandlerem k poslednímu výročí převzetí moci komunisty v únoru 1948. Mandler se měl stejně jako jiní dotázaní vyjádřit právě k této události, zcela nepochopitelně však spustil cosi o tom, že je Edvard Beneš strůjcem genocidy na sudetských Němcích. Opravdu jsem byl tehdy na pochybách, zda šlo o projev stařecké demence nebo urgentní potřeby dostát nějakému smluvnímu závazku.
• Charakter české publicistické a kvaziintelektuální scény pěstující zmíněný diskurs skvěle ukázala reakce na odvážný a velmi záslužný článek Jakuba Patočky v 31. čísle letošních Literárních novin. Patočka jako snad jediný po solitérském a mnohdy opravdu nepřijatelně antiněmeckém a i jinak předpojatém Bořivoji Čelovském (viz především jeho knihu Mnichovský syndrom) dokázal upozornit na věc, která se v české kotlině jen šušká: Bohumil Doležal a nepochybně i další aktivističtí neználci česko-německé historie jsou stipendisty různých německých nadací, konkrétně Doležal Nadace Kondrada Adenauera, blízké CDU-CSU, tedy patronům sudetských Němců a politickým stranám, jejichž vlivná část prosazuje např. zmíněné berlínské Centrum proti vyhánění a které měly ve svém volebním programu v minulém roce ostře formulované požadavky nasměrované proti České republice - tedy do zahraničí, což je ve volebních bojích v demokratických zemí věc už dlouho nevídaná (tato obskurnost dokonce nebyla dostatečně reflektována, a to ani na jedné straně hranic!). Pro věrohodnost působení německých nejen politických, ale i všech ostatních nadací ovlivňujících v České republice finanční podporou právní, společenské a humanitní vědy a publicistiku je pro zajištění transparentnosti jejich politického vlivu naprosto nezbytné, aby zveřejňovaly, komu a jaká stipendia poskytly a poskytují a jaké projekty z nich vzešly a mají vzejít. Je s podivem, že jsou německé nadace k politické brizanci svého působení v České republice tak necitlivé a zveřejnění zmíněných informací nepovažují za samozřejmost! Bude velice zajímavé sledovat, zda Bohumil Doležal s podporou Nadace Kondrada Adenauera zpracovává nějakou vědeckou práci, či zda je tak podporována - jak se zatím musíme domnívat - jeho publicistická činnost.

K výše uvedenému jsou zapotřebí tato poznámka: obvyklou reakcí na podobné zmínky o materiálním pozadí česko-německých vztahů jsou - jak se přesvědčil i Jakub Patočka (viz např. 32. číslo Literárních novin) - ostré až hysterické odsudky přirovnávající jakékoli připomenutí finančního či personálního pozadí jistých publicistických počinů k varování před německým revanšismem, které zneužívala předlistopadová komunistická propaganda a které dodnes využívají někteří političtí zoufalci. Pavel Tigrid se nad Patočkovým textem dokonce rozhorlil natolik, že se při obraně Bohumila Doležala dopustil nesmírně odpudivého přirovnání: prý "od dob Vlajky a druhé republiky hned tak nečetl ošklivější, podpásovější útok". Každému nepředpojatému, jen trochu historicky poučenému a stylisticky citlivému člověku přece musí být jasné, že pokud v daném diskursu něco upomíná na ohavnou publicistiku druhé republiky, pak jsou v mnoha rovinách právě texty B. Doležala, E. Mandlera aspol. Proto se o nich také právem hovoří jako o "aktivistických publicistech". Zpět ale k onomu strašáku "komunistickými manýry": uplatňuje se totiž i proti připomínkám skutečnosti, že mnozí z dnešních "exponentů konzervativní bavorské politiky v Praze" , jak Jakub Patočka trefně označil Bohumila Doležala, před Listopadem působili v německém exilu a že v nich dodnes zřejmě (i bezděky) působí určitý pocit vděku za poskytnuté existenční jistoty, stejně jako vliv vnitroněmeckých debat o zpracování historie, které nyní méně pronikaví někdejší emigranti bez dalšího napodobují v českém prostředí. K výtkám, že je připomenutí těchto souvislostí argumentem někdejší komunistické propagandy a jejích dnešních pohrobků je třeba říci toto: uvědomění si zmíněných personálních a finančních vazeb nelze jen tak odmítat - vždyť např. autor tohoto článku, který na jejich vliv upozorňuje, nebyl díky pozdějímu datu narození ani členem "Pionýra", zmíněná komunistická propaganda jej nikdy neovlivnila ani jiným způsobem a on k ní cítí stejný odpor jako ti, jimž bezprostředně otravovala životy...

Aktivistická publicistika - pokus o přepis historického vědomí

Úvodem jsem naznačil, že zde kritizovaní aktéři česko-německých diskusí patří do (často dogmatického) pravicového názorového spektra a že je jejich práce na tomto i jiných tématech určována především ideologicky. Nyní je to třeba doříci a přesněji určit, jaký je cíl jejich úsilí. Mnohé napovídá již zmíněný fakt, že mezi tématy, v nichž se mnozí z uvedených autorů scházejí na stejné názorové straně, je i kritika odpůrců negativních stránek globalizace a podpora kapitalismu na americký způsob.

Zde je tedy teze o širším kontextu zmíněné aktivistické publicistiky: soustavné projektování "špatného svědomí" ve věci tzv. Benešových dekretů a příbuzných témat je pokusem o přepis českého historického vědomí, který má ve skutečnosti rozložit ne (spíše jen autory samými postulovaný než v nějakých závažných formách opravdu existující) český xenofóbní nacionalismus, ale svébytnost českého světa v širokém smyslu slova: s osobitými historickými, duchovními, politickými a sociálními tradicemi a vlastnostmi. Na jejich místo onen ambiciózní, soustavný a přes svou masívnost jakoby neviditelný aktivistický diskurs, vedený pochopitelně ve spoustě dalších oblastí zase jinými prostředky a argumenty, dosazuje "univerzální hodnoty" - ne však prohloubení občanských, především sociálních práv, ale univerzální mechanismy zestejnění, zploštění - zkrátka potlačení diference: mechanismy intelektuálního zatmění...

Jako případovou studii o metodách zmíněného "přepisu a nivelizace", tentokrát v kulturní publicisitice, což je velice časté "místo činu", uvedu můj článek Český rozhlas 3 Vltava k česko-(sudeto)německému tématu.

Výše jsem sice uvedl, že je u nás "sudetoněmeckému problému" věnována dostatečná pozornost, výzkumy nejen politologické, ale např. i v oblasti mediálních studií, sociolingvistiky apod., které by poskytly důležité poznatky též k ověření právě uvedené teze, však dosud citelně chybí.

Závěrem ještě k perspektivě "práce na špatném svědomí" a jeho politické instrumentalizaci:
každý národ, resp. velká korporace jako např. katolická církev jako by dnes měl ve stále stejnějším světě mít onoho "špatného svědomí" stejný díl: Němci nacismus, Češi "vyhnání" a skoro všichni holocaust.

Přes veškeré pokusy učinit genocidu Židů a dalších skupin obyvatelstva jednou z ideologických opor současné demokracie je nápadné, jak si holocaust, resp. jeho "druhý život" jako ideologii a historickou hypotéku v pozitivním smyslu - jako nekritizovatelnou legitimizaci své politiky - vedle Izraele přivlastnily Spojené státy, kde jej až nyní z této role zřejmě vytlačí aktuálnější 11. září 2001. I kdyby pozitiva "pěstování špatného svědomí" při budování "jednoho světa", v němž konzum nemají kazit nepohodlné historické diference, jednou převážila cenu, jakou se zaplatilo ztrátou intelektuální poctivosti a smyslem pro spravedlnost (v což nevěřím), mohlo by se to stát až poté, co se ke svému - alespoň k tomu reálnému, "zaslouženému" - "špatnému svědomí" přiznají i společnosti Izraele a USA. Izrael, přesněji řečeno židovští nositelé tohoto rasistického a bezmála teokratického státu (tato jeho povaha se zamlčuje nejen v českých médiích), ve vztahu k Palestincům a sousedním Arabům, Američané vůči celé zeměkouli...