Účast na demonstraci již není tím adrenalinovým zážitkem jako v bouřlivých letech 1988-9, kdy byla spojena s rizikem seznámení s policejními pendreky, prcháním před buldozérskými radlicemi na obrněných transportérech, kličkováním před proudy vody z vodních děl, vymýváním očí, zasažených slzným plynem, popř. se zadržením. Šli by všichni účastníci onoho hloučku demonstrovat, kdyby je na místě očekávala stejná "péče"?

Zatímco mladí lidé vykřikovali a pískali, starší generace dala spíše na dlouhodobý účinek informací. Proto u branky velvyslanectví známá socioložka rozdávala letáčky s podrobnými informacemi o zákroku Castrova režimu proti disidentům a jiných formách omezování občanských práv na Kubě. Přítomná policie nikoho nešikanovala, pouze v klidu dohlížela na pořádek.

Dařilo se jí to, neboť demonstranti neprojevovali sklony k agresivitě a nikoho nenapadli, i když mezi přicházejícími hosty určitě poznali některé z kdysi významných osobností předlistopadového režimu a také představitele všech současných komunistických stran, co jich zde máme. Policistů tam bylo skutečně dost. Nakonec ale stejně selhali tím, že nedokázali zabránit jediné vyskytnuvší se výtržnosti, tedy zbití demonstranta pracovníky velvyslanectví -- pokud k němu ovšem skutečně došlo (zprávy o skandálních událostech, jež jsem neviděl, ze zvyku přijímám skepticky).

Diplomatická rutina předpokládá, že velvyslanectví podalo do Havany zprávu o tom, co se za jeho plotem děje. Nemyslím, že Comandante Fidel, jenž mnohokrát v životě hleděl do očí smrti se zbraní v ruce a je zvyklý mluvit k statisícovým davům, si po obdržení zprávy o dvousethlavém hloučku před pražskou ambasádou ze zoufalství rval prošedivělý plnovous. Spíše ho asi potěšilo, že politika naší vlády vůči jeho zemi má tak ubohou podporu obyvatelstva. Ostatně ani hostům velvyslanectví demonstrace nevadila. Uvnitř bylo nabito, patrně více než kdykoli jindy před tím, a tíseň nebyla na nikom znát.

Uznávám, že věznění disidentů je z obecného hlediska především hloupé a neschvaluji je. Dialog s kritiky režimu by mu jako zpětná vazba prospěl více. Je zvláštní, že i inteligentní politici selhávají, když mají volit mezi složitým perspektivním koncepčním řešením, jež by mělo naději na úspěch ve vzdáleném časovém horizontu, a okamžitým krátkodobým zákrokem, který spolehlivě vede do pekel. V tomto směru není rozdíl mezi Fidelem Castrem, jenž sází své odpůrce za mříže, a Vladimírem Špidlou, který se rozhodl zlikvidovat tisíce drobných ztrátových živnostníků jejich zdaněním.

Přestože věznění disidentů neschvaluji, myslím si, že demonstrace byla svolána na nesprávné místo a v nesprávném čase. Měla se spíše konat před Černínským palácem na protest proti bezpáteřné české zahraniční politice. Ve stejný den se totiž roznesla zpráva, že se česká vláda rozhodla obnovit velvyslanectví v KLDR. Tam vládne diktatura ještě tvrdší než na Kubě, ale nedodává jí lesku charismatický vůdce formátu Fidela Castra. Zatímco Kuba nikoho neohrožuje, KLDR je svým vývojem jaderné zbraně a raket obecným nebezpečím pro lidstvo. Česká zahraniční politika je zrůdně nedůsledná: je vyhraněně nepřátelská vůči neškodné Kubě, tolerantní vůči Ćíně, okupující Tibet, a vysloveně podlézavá vůči Rusku, dlouhodobě provádějícímu genocidu Čečenců. Nyní se pokorně propůjčí k zahraničněpolitickému přisluhování a bude se tvářit korektně vůči jedné z nejhorších světových diktatur. Důvody nedůslednosti jsou známé a není třeba je na tomto místě rozebírat. Nemají nic společného s vznešenými ideály, s respektem k lidským právům a vírou v samospasitelnost parlamentní demokracie, většinou jsou nízké až špinavé. Od časů Tomáše Masaryka jsme ušli skutečně velmi daleko: opustili jsme jeho zásadu, že politika se má dělat "sub speciae aeternitatis" a dali jsme se cestou krátkozrakého poklonkování před zlatým teletem. Srovnáme-li mezinárodní prestiž předválečného Československa s naším současným postavením ve světě, vidíme, kam to vede.

Ostatně pokud již organizátoři demonstrace usoudili, že největším škůdcem lidských práv, proti němuž je třeba demonstrovat, je právě Kuba, mohli si vybrat vhodnější dobu.

Před několika týdny se na ambasádě konala party při příležitosti výročí útoku na kasárna Moncada. To je svátek, jenž má v režimní liturgii Castrova režimu podobné postavení jako kdysi u nás Vítězný únor. Chápal bych tedy spíše, kdyby se strůjci těchto povyražení rozhodli pokazit kraválem za plotem právě ji. Proběhla však v naprostém klidu, bez povšimnutí, takže se za pěkného slunného počasí z větší části odbývala na zahradě velvyslanectví.

To ale bylo horko a doba dovolených, a za takových podmínek se boj za světovou demokracii a lidská práva patrně odkládá na vhodnější dobu...

V době, kdy byli na Kubě vězněni pánové Pilip a Bubeník a my jsme se dožadovali výjimečného přístupu Castrova režimu k jejich osudu, byl David Paulovich asi nejvíce vyhledávaným zahraničním diplomatem, s nímž česká oficielní místa jednala. Určitě mu tehdy nikdo neřekl, že za jakoukoli pomoc, kterou možná prokáže, se mu jednou odvděčíme tím, že mu přijdou demonstranti znechutit jeho loučení s Prahou. Načasování demonstrace právě na tuto příležitost považuji za nevkusné.

David Paulovich je nejen diplomat ve službách nepřátelského režimu, ale především básník a citlivý člověk, který miluje Prahu a naši zemi. Jeho báseň Praha pod vodou je dojemná svou hloubkou vcítění cizince do našeho žalu nad zatopenou Prahou.

Do přátel se nekope, nejde-li o život, byť zrovna stojí na druhé straně zákopu, ale my jsme si kopli. Party nebyla ani tolik oficiálním státním aktem, jako spíše soukromou záležitostí a neměla být rušena.

Na tomto místě považuji za vhodné vyslovit pochybnost, zda je v pořádku, když se organizování jednoznačně politických kraválů ujímá organizace, která je součástí veřejnoprávní televize. O vhodnosti začlenění společnosti Člověk v tísni do České televize se již diskutovalo při různých příležitostech i dříve. Posláním veřejnoprávní televize ve vztahu k politice je podávat o ní vyvážené zpravodajství a zůstávat přitom nad věcí. Člověk v tísni se ale snaží dělat svou vlastní politiku, prosazovat svá vlastní politická stanoviska, která se někdy dokonce ani nekryjí s oficiální politickou linií vlády.

Pokud by tato společnost neprovozovala svou činnost aspoň zčásti za peníze televizních koncesionářů, kteří nemusejí všichni povinně sdílet její politická stanoviska, nebylo by možné proti tomu nic namítat. Ve většině případů jsou mi ostatně jí zastávané názory blízké. Ale přesto se domnívám, že pořádání politických demonstrací organizační složkou veřejnoprávní televize odporuje statutu České televize a nadto je patrně světovým unikátem. Pokud se Člověk v tísni chce nadále zabývat pořádáním podobných happeningů, jako byla demonstrace na rozloučenou s Davidem Paulovichem, měla by se dobrovolně odříznout od pupeční šňůry (vrozená zdvořilost mi nedovoluje mluvit o penězovodu), která ji spojuje s Českou televizí.

Přestože z obecného pohledu je věznění disidentů nepřijatelné, vnucuje se otázka, zda ve specielním jednotlivém případě je naše středoevropská optika přiměřená pro posuzování toho, co se na Kubě vlastně stalo. Petruška Šustrová se ve výše zmíněném článku vyjádřila, že si Fidel Castro dovolil tak dramatický zákrok proti disentu, neboť se domníval, že pozornost světa je odvrácena k Iráku. Myslím, že jde o chybný, středoevropsky zkreslený pohled na věc. V té době ještě George W. Bush a jeho souputníci v obecné euforii při zahájení útoku na Irák mysleli, že Američané utlučou Iráčany čepicemi a oficielně se vedly velikášské úvahy o tom, která další země, porušující lidská práva, přijde na řadu hned po Iráku.

V našich zeměpisných šířkách uniklo pozornosti, že velvyslanec U.S.A. v Dominikánské republice tehdy vydal prohlášení, že to možná bude právě Kuba. Současně se zvýšila intenzita nepřátelských aktivit miamské proticastrovské emigrace. Kuba je frontový stát, který žije od vítězství Castrových stoupenců ve stavu latentní války s mocným severním sousedem a jím podporovanými emigranty, kteří se na rozdíl od někdejší české emigrace nevyhýbají násilným formám boje. Zařazením na seznam zemí, jejichž režim má být po pádu Iráku změněn násilným zásahem zvenčí, se Kuba přirozeně cítila ohrožena.

Za takových okolností je snadné překročit křehkou hodnotící hranici jednání mezi neškodnou opoziční kritikou režimu a podvracením bezpečnosti ohroženého státu. Ostatně vše se děje v prostředí, v kterém mají lidské životy a občanská práva úplně jinou hodnotu než u nás. Ve většině zemí Latinské Ameriky vládnou diktátoři nebo režimy, jež jsou demokratické jen formálně a jejich vůdce kvůli zabíjení lidí, omezování jejich svobody a propastným sociálním rozdílům vůbec hlava nebolí. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, tvrdím-li, že Kubánci žijí ve spořádanějších a bezpečnějších poměrech než např. obyvatelé Kolumbie nebo Perú, jež udržují se Spojenými státy přátelské vztahy.

Ani samy Spojené státy nejsou Kubě nejlepším příkladem právě v některých z těch věcí, za které ji odsuzují. Hojně používají trest smrti, přímo na kubánském území na základně Guantanamo vězní v nedůstojných podmínkách bez soudu, na principu kolektivní viny tisíce zajatců z Afgánistánu, na vlastním území upírají nárok na právní pomoc při zatčení a vazbě osobám, zadrženým pro podezření ze spolupráce s muslimskými teroristy, stále se nevypořádaly s respektováním práv menšin a rasovou diskriminací. Nechci výše řečeným USA odsoudit. Chci jen říci, že státy se v úsilí o přežití obvykle spravují metodami, jež jsou odrazem daných vnitřních i vnějších podmínek. Jejich tvrdost nás může odpuzovat, ale při jejich hodnocení bychom měli být vzhledem k odlišnosti tradic a podmínek velmi opatrní. Platí to nejen pro USA, ale také pro Kubu a další.

Je ostatně otázkou, zda sami Kubánci vnímají omezování svých občanských práv tak bolestivě, jak si myslíme. Mám o tom pochybnost.

Nelze přehlédnout skutečnost, že východoevropské socialistické režimy se sesypaly jako domečky z karet, jakmile ztratily mocenskou oporu Sovětského svazu. Lze tedy právem soudit, že je při životě udržoval především vnější vliv, který neměl dostatečnou podporu ve vnitřních zájmech obyvatelstva.

Castrův režim se rovněž opíral o velmocenskou váhu Sovětského svazu a navíc byl nesmírně závislý na vnější hospodářské pomoci. S rozpadem "tábora míru a socialismu" toto vše ztratil a následně se dostal do smrtelných potíží. Přesto nepadl, naopak během deseti let života v bídě za "mimořádného období" provedl podstatné strukturální změny ekonomiky a upevnil se.

Působí to na mne dojmem, že režim Fidela Castra žije v daleko lepší shodě s ovládanými, než naši předlistopadoví vládci, a možná jim ani příliš nevadí. Musíme při tom vidět také to, že sám Fidel Castro jako osobnost se těší obrovské mezinárodní autoritě, byť především v zemích třetího světa, a nepochybné oblibě velké části Kubánců. Jím spravovaná země sice žije v chudobě, ale současně dosahuje pozoruhodných výsledků ve vzdělanosti a zdravotnictví a stoupá její mezinárodní prestiž, měřený různými poctami ze strany mezinárodních organizací. Např. UNESCO nedávno ocenilo Kubu za pomoc při alfabetizaci Latinské Ameriky.

Tato malá, statečná země si zaslouží spíše úctu než projevy zuřivé nenávisti, kterými ji častuje česká zahraniční politika. Příklad revolucionáře Ernesta "Che" Guevarry stejně jako současné potíže Američanů v Afgánistánu a Iráku ukazují, že vnášení dobra zvenčí do společnosti, která ze svých vnitřních důvodů po něm netouží a nechce je přijmout, popřípadě je ani za dobro nepovažuje, je problematické.

Neměli bychom proto napomáhat tomu, aby se neškodná Kuba stala dalším objektem experimentů nositelů domnělé universální pravdy.