Studené duše jsou studené a bez ducha

10. 7. 2009 / Ema Čulík

A tak jsem se opravdu těšila na film Studené duše, Cold Souls (v ČR půjde film do kin pod jménem Duše Paula Giamattiho, českým distributorům jaksi nedošlo, že původní název má být variací na Gogolovy Mrtvé duše , anebo si myslí, že to už nikdo v ČR nezná a odkazu nebude rozumět, tak raději dali do názvu filmu jméno celebrity) . Režisérkou je Sophie Barthesová a snímek je zde na letošním karlovarském filmovém festivalu americkým příspěvkem do hlavní soutěže. Film pojednává o slavném americkém herci, Paulu Giamattim, který hraje sám sebe. Má problémy se svou rolí v newyorské inscenaci Strýčka Váni, a tak se rozhodne nechat si odstranit duši a uložit ji do mrazáku.

Očekávala jsem něco hravého, filozofického, sebeironického, literárního, tak trochu groteskního a nakonec velmi lidského. Myslela jsem si, že když Barthesová nechá Giamattimu z těla odstranit duši, že ji bude tak trochu zkoumat, anebo jí bude alespoň okouzlena, ukáže její kouzlo a jak ta duše září v kontextu dnešního tmavého, pošetilého světa. A také jsem se těšila, že uvidím Paula Giamattiho v akci, protože ve svých dosavadních filmech byl vždycky vynikající. (Zvlášť dobrý je film Sideways (2004), i když Giamatti za posledních dvacet let hrál už asi v padesáti filmech.)

Z mého očekávání se nesplnilo nic. Zaprvé, pokud jde o zkoumání duše, tento film je naprostým selháním. Když se Giamatti zeptá dr Flintsteina, ředitele kliniky pro ukládání duší, na jejich podstatu, ten odpoví: "No, o tom já nevím nic." Tak to je bezvadné. O duších nám režisérka ukáže, zaprvé, že mají často podivný tvar a velikost (Giamattiho duše má tvar hrášku) , a pak je ve filmu ještě pár mlhavých záběrů lidí, kteří kráčejí potemnělými chodbami a vzpomínkami z dětství. Avšak to je velmi povrchní zobrazení toho, co má být nejkrásnější a nejfantastičtější část člověčenství. Barthesová si na sebe s tímto svým prvním filmem vzala obrovský úkol, když se pokusila zpracovat tak neuvěřitelně velkou a krásnou myšlenku. Posláním jejího filmu je, že duše je to nejnádhernější, co máme, a měli bychom si toho vážit. Přesto je však způsob, jak ho podává, naprosto konvenční a -- bezduchý!

Pohledy na to, jak to prý vypadá "uvnitř duše" jsou tak známé -- snové sekvence temných chodeb a oslňujících oken, které už byly v tolika filmech. Barthesová se tu jen vrátila k stereotypu. A nejenom v této věci. Ukazuje se, že americká Klinika na skladování duší obchoduje s dušemi s ... Rusy! Samozřejmě! Čeho se Američané bojí? Kde je to místo na světě, jehož se nejvíc obávají, kde se podle nich může jejich vlastní duše nejbeznadějněji ztratit? Která země je záhadná a protizákonná? Která země je na Západě systematicky zobrazována jedině ve stereotypech? Rusko. Už mám dost toho, že Rusové jsou vždycky v americkém filmu zločinci. Proč ne Němci? Nebo Arabové? To by aspoň bylo aktuální.

Chápu, že Barthesová si přečetla Gogolovy Mrtvé duše a rozhodla se jich využít tím, že natočí svůj vlastní, "nekonvenční" mírně výstřední příběh. A protože je to Gogol, tak to přece musí být v Rusku, že? Avšak Barthesová nijak neodkazuje na Gogolův text ani nijak nenaznačuje jeho význam. Přidala příliš mnoho falešného patosu. Gogol se posmívá unavené ruské společnosti, Barthesová přehnaně romantizuje svou společnost. Mohla vytvořit senzační slovní hříčku o tom, že moderní lidé jsou tak otupělí, že jsou jejich duše mrtvé, a je zapotřebí je znovu oživit. Namísto toho natočila banální příběh o rozmazleném pošetilci, který se podílí na různých problematických obchodních transakcích, ale nakonec vyvázne bez šrámu na hlavě.

Film nevznáší vůbec žádné skutečné otázky a neobsahuje žádné meditace. A herecké výkony jsou obdobným způsobem prázdné. Není to ale vinou herců, kteří dělali, co je v jejich silách. Zejména talentovaná Emily Watsonová, jejíž herecký výkon je vždycky jemný a moudrý. Vidíte, jak se intenzivně snaží dát své postavě více než jen jeden aspekt. Ale role, kterou dostala, je naprosto plochá a menší umělec by ji úplně zlikvidoval. Chudák Paul Giamatti. Jsme svědky toho, jak se kroutí, jako by měl v kalhotách mravence, když přijde o svou duši a získá jinou a letí do Ruska a zpět. Krčí rameny a vzdychá, dává najevo, jak je to všechno pro něho strašně nepříjemné. Ale on přece přišel o svou duši. Jeho chování se však kupodivu nijak nezmění.

Barthesovou nenapadlo, že by měla ukázat, jak ztráta duše člověka ovlivní. Jeho jediným problémem je, že začne být otevřeně přímý a není schopen sexu. A hraje svou roli ve Strýčku Váňovi, jako by na zastávce čekal na autobus. Ale to jsou všechno taky jen povrchní znaky. Přece kdyby někdo přišel o svou duši, znamenalo by to naprostou změnu osobnosti. Jeho tvář by měla být zcela změněna. Giamatti je nucen slovně popisovat řediteli kliniky dr. Flintsteinovi, proč se necítí dobře, protože z toho, jak se chová, to vůbec nevyplývá! Možná, že by se toto dalo interpretovat jako signál, že moderní člověk je naprosto prázdný -- ale je-li tomu tak, proč mu pak všichni říkají, jak krásná je jeho duše, když si pronajme duši ruské básnířky (prosím vás! Četla někdy Barthesová opravdu nějakou ruskou poezii? Ono to všechno není jako Lermontov, víte...). Ta ruská básnířka má údajně mít "hlubokou" duši -- přesto nedochází v Giamattiho chování k žádným změnám. Je to všechno naprosto nedůsledné a stoprocentně prázdné.

A co se týče Rusů v tomto filmu, jsou to všechno taky postavy z papíru. Nina, "mula", která vozí duše z Petrohradu do New Yorku, je "kladná postava". Otevírá své oči opravdu co nejvíce a mrká jako jelen, aby předvedla, že je nevinná, přestože je to Ruska. Protože ve svém těle přenesla z Ruska do Ameriky a zpět tolik duší, je údajně plná "reziduí" z nich. A to taky nemá na její chování naprosto žádný dopad. Nikdo na nic nereaguje. Jestli máte jednu duši, nebo mnoho duší, je to jako když máte bakterie na zubech.

Celá režie tohoto filmu je neuvěřitelně dětinská. Postavy i příběh jsou ploché a prázdné, založené na stereotypních obrazech a na totální schematičnosti. Tento film může být komerčním úspěchem jen pro ty diváky, kterým nevadí dívat se na klišé, protože nic v tom filmu nepůsobí pravdivě. A je to škoda, protože původní koncept se mohl stát něčím velmi plodným a zajímavým. Kdyby tvůrci o filmu pořádně předem přemýšleli.

Vytisknout