Další nedovařené potěšení z českých filmových vyvařoven

7. 7. 2009 / Ema Čulík

Vyrostla jsem s českými pohádkami. Nepodílela jsem se příliš na kultuře britských dětí, protože jsem se namísto toho dívala na Broučky nebo na Zahradu. Pro mě je Česká republika pořád ještě pohádkovou zemí, a kdykoliv slyším v zahraničí češtinu, vždycky mi to připomene dětství. Mám pocit, že se v ČR pohádky dělají dobře. I když je možné, samozřejmě, že je to jen můj subjektivní sentimentální dojem.

Dnes dopoledne jsem zhlédla film Marie Procházkové Kdopak by se vlka bál?. Je to příběh rodinných problémů -- manželská dvojice (nemají jména, jsou známi jen jako Tatínek a Maminka) téměř dojdou až k rozvodu, protože skutečný otec dítěte, bývalý hudební partner matky, se vrátí z Japonska a chce se s ní dát znovu dohromady. O dítě, Terezu, ten otec zájem nemá, přesto však mají Tereza i její matka odjet s hudebníkem do Japonska a začít tam nový život jako "skutečná" rodina. Tohle všechno sledujeme očima šestileté Terezky, která právě objevila pohádku O červené Karkulce a je jí docela okouzlená. Tou pohádkou Terezka žije, fascinuje ji nebezpečí, které příběh obsahuje, a také to, že "Tati, nemyslíš, že je podivné, že Červená Karkulka nemá tatínka?"

Terezin pohled na svět je čistý, logický, hravý. Její imaginaci krmí nápady jejího kamaráda Šimona, který viděl film o vetřelcích z jiné planety, kteří se zmocňují těl normálních lidí. Tereza si vytvoří složitou teorii, jíž si vysvětlí chování své maminky -- jejího těla se zmocnil vetřelec z jiné planety. To nevědomky potvrdí náhodná poznámka jejího otce. "Maminka je podivná, víš, ona je z Venuše." "Maminka teď není zrovna sama sebou."

Svět dětské fantazie je dobře vytvořen a dobře napsán, dětské dialogy jsou čerstvé a děti ve filmu hrají nádherně, jsou nesmírně přirozené a upřímné, zejména ve srovnání s neohrabanými a dřevěnými dospělými.

Práce Procházkové na dětských rolích filmu byla pozorná a inspirovaná. Je zjevné, že tohle byl její první nápad, z něhož pak vznikl celý film. Autorka dokresluje do reálných záběrů na postavy pastelkami animaci, aby podpořila dojem imaginárního světa, a funguje to dobře, protože je toho užíváno střídmě, jako třešnička na dortu. Postava Terezy je dobře rozvinutá a promyšlená. Filmem nás dokáže provést právě Tereza, protože jsme okouzleni jejími nevinnými a přesto někdy velmi překvapivými a chytrými interpretacemi skutečnosti. Když hraje Tereza pexeso s rodiči a oni začnou v náznacích hovořit o svých problémech, Tereza protestuje: "Hele, vy jste se proti mně spikli!" Když utíká od dospělých na letišti, vychytrale se schová do skupiny dětí ze školky, a tak se jí podaří zmizet, aniž by si jí povšimla vlastní matka.

Tereza je tak okouzlující, že si zpočátku nevšimneme, jak špatné jsou ostatní části tohoto filmu. Film totiž není pohádka, je to příběh o chování dospělých, vyprávěný prostřednictvím nástroje pohádky. Bohužel však v tom příběhu nejsou žádné uvěřitelné postavy. Všechno jsou to papírové figury, neuvěřitelně stereotypní, nerozvinuté. Kdyby ve filmu nebyla Tereza, nedalo by se na něj vůbec dívat.

Zaprvé je tu ta maminka, která se před časem vzdala své kariéry jako operní zpěvačky, aby se mohla soustředit na mateřství. Biologickým otcem Terezy je Patrik, cellista, který matku dříve na koncertech doprovázel. Když se rozešli (je neohrabaně vysvětleno, že šel za svou kariérou do Japonska, a ona tvrdí, že by za ním bývala jela kamkoliv, i když není jasné, proč to tedy neudělala), matka zůstala v Čechách s dítětem a seznámila se s novým manželem, Tatínkem. Matka však neprojevuje skoro vůbec žádný citový vztah vůči ani jednomu z obou mužů a divák nechápe, z jakých důvodů cokoliv dělá. Když se objeví Patrik, nejprve se s ním matka odmítne sejít, ale pak se s ním přece sejde a nakonec se rozhodne s ním odjet do Japonska. Není jasné proč, vzhledem k tomu, že matka neprojevuje pro svého bývalého partnera žádnou lásku a ten ji v žádném případě nic neslibuje.

Matka tvrdí, že se "snaží udělat to, co je správné", ale v tom případě prostě naprosto netuší, co se kolem ní děje, vzhledem k tomu, že Patrik nemá rád děti, zejména ne ty, které vychoval někdo jiný, Tereza nechce do Japonska a Tatínek je daleko lepším otcem, než jakým by kdy mohl být Patrik. Odjezdem do Japonska s dcerou by matka jen bezdůvodně rozbila svou rodinu. A důvodem k rozhodnutí odjet do Japonska nemůže být ani to, že by matka chtěla dělat operní kariéru, protože o ni neprojevuje žádný zájem, když je na jevišti, vypadá znuděně a jen se dívá, zda sedí v hledišti její manžel.

Matka projeví emoce pouze tehdy, když se dcera ztratí, ale není ani nijak dobrou matkou, protože se na dceru pořád rozčiluje a vypráví jí dost neodpovědné lži. Tatínek je příjemnější postava, má svou dceru velmi rád a svědomitě pracuje v zaměstnání. Přesto však toleruje chaotické chování manželky a reaguje výroky jako "Nemohu s tebou o tom mluvit. Ne dnes." Není tak příliš přesvědčivý.

Nejhorší je Patrik. Jediné, co dělá, je, že má trvale na tváři cynickou grimasu. Patrik nikdy neprojeví pro matku žádnou lásku. Je to cellista, údajně velmi talentovaný, ale o hudbu neprojevuje žádný zájem. Je to zcela papírová záporná postava, která nemá vůbec žádné pozitivní vlastnosti. Kromě toho, že dívat se na takovou postavu je nudné a nepříjemné, nehraje Patrik ve filmu žádnou roli a žádným způsobem příběh nerozvíjí. O čem se můžeme od tak prázdné postavy poučit?

Dokazuje to nepořádnou práci. Filmařka měla jeden dobrý nápad, ale zbytek filmu zanedbala. Jediná postava nestačí k tomu, aby se příběh řádně rozvinul, zejména vzhledem k tomu, že Tereza nepodniká žádné skutečné činy, ale jen na události reaguje. Reakce je jednou z nejdůležitějších součástí při konstrukci dramatu, ale v dramatu musí existovat něco, na co se dá reagovat.

Je pro mě překvapivé, že tak dvojrozměrné postavy a tak líná filmová práce se v České republice dostanou do kin. Je překvapující, že tak stereotypní postavy filmovému diváku v ČR nevadí. A není to poprvé, co jsem to viděla v českém filmu. Jediný jiný český film, který jsem letos zhlédla, byla Dobře placená procházka , ale ten film byl také režírován tak, že v něm vznikly jen stereotypní, papírové postavy: manželka bez duše, které jde pouze o peníze a neefektivní učitel latiny. Forman se zřejmě snažil ukázat, jak prázdní mohou lidé být, když jim nejde o nic jiného než o peníze, ale není to velmi efektivní, když se na film nedá dívat, vzhledem k tomu, že jeho postavy neprojevují vůbec žádnou lidskost, takže nemohou diváka přesvědčit o ničem.

Film Procházkové mohl být lepší, kdyby bylo věnováno více pozornosti rozpracování postav dospělých v tomto příběhu. I když ten námět byl už zpracován -- například film Terryho Gilliama Tidelands (2005) také ukazuje machinace dospělých prostřednictvím snového světa malé holčičky. A Gilliamův film prokázal velké množství imaginace, upřímnosti a originality, takže mocně promlouval k divákům, což film Marie Procházkové nedokáže.

V české tradici natočila Procházková hezkou pohádku. Ale jako film o skutečném životě je její dílo selháním.

Vytisknout